Co bude s Klinikou?


Budovu Kliniky má převzít Správa železniční dopravní cesty, ale kolektiv autonomního centra se vzdávat nehodlá. Spor o dům je spor o podobu města, ve kterém žijeme.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Před týdnem se objevila na veřejnosti zpráva, že budovu v Jeseniově 60, která je stále obsazená kolektivem Kliniky přebírá do vlastnictví Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Informace vyvolala vítězoslavné skotačení bojovníků proti neomarxismu, smutek ve tvářích podporovatelů autonomního centra, ale také řadu nejasností a otázek. Dobrá příležitost pokusit se vyjasnit současnou situaci, ale také shrnout, jak to momentálně vypadá přímo na Klinice.

Jak došlo k převodu

Člověk nemusí být investigativní novinářkou, aby rozpoznal, že převod budovy z Úřadu ze zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) neprobíhal zcela standardní cestou a že hlavní motivací zde jistě nebylo pohodlí státních úředníků. Přestože o budovu projevil několikrát zájem pražský magistrát, ÚZSVM ji dál zarputile nabízel státním institucím. Transakce navíc neprošla přes Vládní dislokační komisi a byla do poslední chvíle úzkostlivě tajena. Na otázku, zda SŽDC připravuje nějaký projekt pro budovu, úřad odpověděl, že nikoli. Posléze se ze své příkladně kryptické komunikace s občany vykroutil s tím, že zatím byla budova pouze převedena a projekt se připravovat teprve začne. Co se týče projektu, jeho podoba je zatím opravdu ve hvězdách. Nejdříve se prý mělo chystat zdravotnické zařízení pro zaměstnance, nyní zase administrativní budova. SŽDC má přitom minimálně 1 500 budov, které dříve patřily Českým drahám, a úředníky plánovalo posílat právě do některých z nich. Tento výčet nestandardních postupů a nepřesvědčivých argumentů dokládá, že za převedením budovy pravděpodobně stály politické důvody, a nikoli proklamované praktické cíle.

Klinika zanedlouho oslaví druhé výročí od svého obsazení a v prekérní situaci už byla mnohokrát, respektive v ní je neustále.

Když v pátek 14. října přišli úředníci z ÚZSVM a SŽDC podle svých slov oficiálně převzít budovu, sjeli se po dlouhé době ke Klinice novináři všech možných médií v očekávání vystěhování squatterů či alespoň nějakého konfliktu. Nakonec se udála pouze menší taškařice s nefunkčními klíči a formální převzetí bylo prohlášeno za úspěšně ukončené. Zcela jisté není do budoucna vůbec nic, ale vypadá to, že k vyklizení Kliniky v nejbližší době nedojde. Stále totiž probíhá soudní spor mezi členkou kolektivu, na kterou byla napsána smlouva s ÚZSVM, a policie už jednou odmítla předjímat jeho rozhodnutí. Zdá se tedy, že si SŽDC tedy počká na rozsudek a pak nechá budovu vyklidit. První stání by mělo proběhnout v lednu, ale k rozsudku to může trvat ještě pár měsíců, takže se může stát, že do té doby bude komunitní zahrada u Kliniky ještě jednou oseta a třeba i sklizena.

Největším problémem převodu je každopádně (pravděpodobně záměrné) znemožnění plánu, podle kterého měla být budova převedena na magistrát a snad alespoň dočasně nabídnuta kolektivu Kliniky, případně fungovat jako neziskový dům. Vzhledem k to mu, že vedení SŽDC nereaguje na výzvy kolektivu k jednání, dá se čekat, že se pokusí najít možnosti k nejtvrdšímu možnému postupu. S jistotou lze ale říct, že kolektiv Kliniky se vzdávat nebude. V situacích, které se zdály bezvýchodné, už byl mnohokrát a zatím je vždy přestál. Pokud by navíc chtěla SŽDC z budovy opravdu udělat administrativní centrum, musel by se změnit územní plán, což trvá minimálně dva roky, a do té doby by neměl budovu jak využít.

Důležitější, než kdo vlastní papíry od Kliniky, je stále to, kdo ji obývá a co se v ní děje. To je ostatně také důležitý bod v poselství celého projektu. Klinika zanedlouho oslaví druhé výročí od svého obsazení a v prekérní situaci už byla mnohokrát, respektive v ní je neustále. Přesto se ale stále daří dost jasně ukazovat, že pro dům v Jeseniově už není třeba hledat využití, protože ho dávno má. Se začátkem semestru se rozjely již tradiční jazykové kurzy, které mají nejen pomoci účastníkům zlepšit jejich jazykové dovednosti, ale také jim dát prakticky zakusit myšlenku sdílení mimo tržní systém. Vše totiž probíhá zdarma. Kromě řady kulturních akcí probíhá otevřený seminář s Terezou Virtovou a Arnoštem Novákem, který se zabývá právě sdílením, řada přednášek o nacionalismu pořádaná Iniciativou Ne rasismu!, ale také třeba úvod do buněčné biologie s Janem Trnkou. Novinkou je lidová kuchyně, odehrávající se každý pondělní večer. Tam se mohou u veganského jídla setkat příznivci Kliniky, sousedé ze Žižkova i lidé bez domova. Zásadním úspěchem je každodenní fungování rodičovského klubu Mamatata, v rámci kterého si rodiče vzájemně hlídají své děti. Projekt ukazuje, že Klinika není fenoménem omezeným na určitou věkovou a subkulturní skupinu.

Lze změnit společnost skrze jeden dům?

Občas si kladu otázku, zda plýtvat silami a energií na záchranu jednoho domu, když se zdá, že se česká společnost stává firmou na výrobu xenofobie a autoritářství v oligarchických otěžích. Nedělám si iluze. Lokální zápasy mají lokální dosah, navzdory silné medializaci. Přesto jsem však přesvědčený, že udržet Kliniku je zásadní a že tento dům je stále něčím víc než jen alternativní kulturním centrem.

Proto je zásadní nenechat se strhnout dílčími otázkami vlastnických převodů a šermováním předpisy, ale interpretovat širší politický dosah ideálů, které se ve squattingu konkretizují. Ukazovat zbytku společnosti, že tu nejde jen o žabomyší války mezi aktivisty a úřady, ale o boje, které se mohou týkat každého. Například neomezené soukromé vlastnictví není pilířem fungující společnosti, ale problémem; faktorem, který hodnoty nechrání, ale ničí. Vědí to squatteři, ale týká se to i běžných obyvatel (nejen) Prahy, kteří bydlí ve zdražujících se podnájmech a čelí developerským aktivitám.

Tím nejjasnějším a asi i nejzásadnějším poselstvím ovšem je, že podíl na rozhodování o podobě města mají mít lidé, kteří v něm žijí. Zdá se, že Klinika může fungovat ještě nějakou dobu. Klinika je otevřená každému, kdo se v základních obrysech shoduje s jejími ideovými východisky. Čím lépe se nám ji podaří naplnit životem a formulovat význam toho, co se v ní odehrává, tím větší je naděje, že se ji podaří i ubránit.

Autor je publicista a člen kolektivu Kliniky.

 

A2LARM