Fénix: „Kdybychom to neudělali my, udělal by to někdo jiný“


V kauze Fénix je od začátku zcela klíčová role policejních agentů. Není vůbec jisté, jestli by bez nich k přípravě útoku vůbec došlo.  

Ilustrace Martina Smutná

Co se dělo v inkriminovaných měsících kauzy Fénix, kdy byla do tzv. skupiny kolem Petra Sovy, respektive kolektivu Voice of Anarchopacifism, nasazena dvojice agentů, je už dobře známé. Skupina aktivistů se několik měsíců scházela v bytě u Radky Pavlovské a někteří její členové v tomto období nakoupili hořlavé směsi, ze kterých připravili Molotovovy koktejly. Otestovali je v lomu Mramorka. Nepoužité láhve s hořlavou směsí pak zakopali v lesíku u pražské Chuchle, v jehož blízkosti měl proběhnout údajný útok na vojenský vlak. Dva další molotovy zakopali v okolí tehdy osquatované usedlosti Cibulka v pražských Košířích. Po věcné stránce není mezi obhajobou a obžalobou zásadní spor.

Kdo chtěl vlastně útočit?

Spor panuje o skutečných záměrech a cílech jednotlivých aktérů a především o roli policejních agentů. Petr Sova i Martin Ignačák už v srpnu během hlavního léčení řekli, že jim bylo od začátku jasné, že Petr a Robert jsou tajní policisté a své odhodlání provést útok na vlak jen předstírali. Jejich cílem bylo nachytat je při porušování zákona a překračování pravomocí. Zároveň tvrdí, že samotný plán útoku na vlak vyšel z popudu dvojice tajných, kteří skupinu opakovaně hecovali, že „letáky jsou k ničemu, je potřeba radikální akce“ a podobně.

A kdyby chtěli obžalovaní útok skutečně provést, ale nezvládli by to bez pomoci agentů, je ještě možné je za tuto činnost soudit?

Pokud by této verzi soud uvěřil, nejspíš by musel všechny propustit a možná obvinit někoho jiného. Dokázat to je ale téměř nemožné. Nahrávky z tohoto období jsou u soudu nepoužitelné a jako důkaz mohou zaznít jen záznamy, které byly pořízeny až poté, co byli Petr s Robertem nasazeni jako agenti. Do té doby v prostředí působili jako tajní policisté s cílem monitorovat anarchistickou scénu a přiblížit se k Síti revolučních buněk.

Agenti, kteří u soudu svědčili minulý týden, verzi obžalovaných o vyprovokování celého incidentu pochopitelně odmítli. K útoku na vlak je prý přizvali sami Sova s Ignačákem na konci jedné schůzky. Tou dobou se už těšili plné důvěře infiltrovaného prostředí a občasné narážky na jejich „fízlovství“ nevybočovaly z roviny vtipkování, které je mezi anarchisty běžné. Obžalovaní se snažili svoji důvěru k agentům během inkriminovaného období zpochybňovat. Nejde jen o to, kdo poprvé vyslovil větu o útoku na vlak. I pokud nepřijmeme verzi vyprovokované provokace, tedy variantu o agentech hrajících hru podle scénáře anarchistů, zůstává tu pořád podíl agentů na přípravě útoku.

4-final

Ilustrace Martina Smutná

 

Agenti coby aktivisté na plný úvazek

Obviněných je dnes celkem pět, tři ženy a dva muži. Když připočteme dva agenty, měla skupina celkem sedm členů. Z nich ale pouze „tvrdé jádro“ podnikalo konkrétní kroky při přípravě útoku na vlak, ať už skutečnému nebo domnělému, a toto jádro mělo čtyři členy: Petra Sovu, Martina Ignačáka, Roberta a Petra. Dva z nich byli policejní agenti. Čtveřice během nákupů, převozů a dalších jednotlivých akcí přípravy používala jedno auto. To bylo policejní. „V rámci legendy“ agenti pomáhali obžalovaným v běžné aktivistické činnosti jako rozdávání nebo tisknutí letáků i v osobních věcech, například se stěhováním. Jejich akceschopnost byla ale přece jen vyšší, než je běžné u aktivistů nepocházejících z řad policie, kteří musí řešit práci, školu, rodinu, peníze, bydlení a další věci. Takové starosti agenti neměli, jejich práce spočívala v tom, být aktivními členy skupiny. Nehrozilo u nich ani to, že si to rozmyslí, odstěhují se do zahraničí nebo něco podobného.

Na jednu ze zkoušek molotovů Ignačák nešel kvůli finančním a pracovním potížím. Agenti mu proto „v rámci legendy“ problémy pomáhali řešit a sehnali mu finančního poradce. Bez ohledu na neefektivitu této pomoci, kterou u soudu hořce okomentoval i Ignačák, mohla pomoc v tomto případě mít i ten účel, aby Ignačákovi umožnila dále pokračovat v přípravách útoku. Dva odhodlaní členové by nakopli každou skupinku, zvlášť když měli k dispozici auto, bez kterého se teroristické útoky zápalnými lahvemi organizují těžko. Auto sice měl i Sova, který ho podle agentů dokonce párkrát nabídl, ale nikdy k jeho využití nedošlo. Podle vlastních slov své auto nikdy nevzal právě proto, že se z jeho strany celou dobu jednalo o hru, útok nikdy provést nechtěl a jen nechal policejní agenty připravovat teroristický útok. Tomu můžeme a nemusíme věřit, každopádně se používalo výhradně policejní auto.

2-final

Ilustrace Martina Smutná

 

„Když si chlapi povídaj o ženských, tak si věří“

Obžalovaní se během soudu ptali, zda si Robert s Petrem vybavují momenty ze společných setkání a akcí, kdy jim aktivisté přímo říkali, že vědí o tom, že jsou policejními agenty a podobně. Agenti odpověděli, že to bylo v komunikaci běžné a že i Sova sám o sobě tvrdil, že je agentem BIS, který všechno řídí. Otázky směřovaly i k osobnějším věcem. „Vy jste mi ten večer řekl, že nám Petr Sova oběma lže, jak jste mohl vědět, že nelže v něčem jiném i vám?“ ptala se Radka Pavlovská, obviněná z nenahlášení připravovaného činu. „Když si chlapi povídaj o ženských, tak si věří,“ odpověděl bodře agent, který vedl (nejspíš vícekrát) osobní rozhovor s rozvádějícím se Sovou, na základě kterého se potom odhodlal udílet Pavlovské kázání. Tato z hlediska kauzy nevýznamná historka ukazuje, jak aktivně agenti hráli své role. Pavlovská sama před soudem svůj vztah k agentů popsala jako ne právě přátelský.

Agenti tedy tvrdí, že měli plnou důvěru skupiny a že se uměli chovat tak, aby jejich krycí legenda byla neprolomitelná. V sérii osobnějších dotazů Radky Pavlovské ale jeden z agentů přiznal, že Sovovi „do hlavy nevidí“. Agenti sice mohli mít pocit, že jim členové skupiny plně důvěřují, to ale neznamená, že tomu tak skutečně bylo. Ani oni sami navíc nemuseli mít vždy jasno, kdy se chovají jen v rámci legendy a kdy už se jedná o chování bez této konspirační motivace. Agentu Robertovi například uteklo, že obviněné Alexandře Ščambové nechtěl pomoct se sháněním práce jen „v rámci legendy“, ale že svoji pomoc v tomto případě „myslel doopravdy“. Oba se v prostředí „levicového extremismu“ jako tajní policisté pohybovali dost dlouhou dobu. Agent Petr řekl, že byl v prostředí nasazený od roku 1997 a agent Robert uvedl, že i on je ve scéně více než deset let. Osobní a pracovní se muselo čas od času propojit. Například na sousedské slavnosti, kde se Petr a Robert seznámili se Sovou a dalšími, byli oba se svými kamarádkami. Petra přišel se svou známou, nejspíš z osobního života, a Robert tam byl s ženou z levicové scény, se kterou následně „strávil večer“ (a pak ještě dva dny).

Nejasnosti ohledně důvěry mezi agenty a členy skupiny nejsou jen bulvární odbočkou kauzy Fénix. Zásadně totiž ovlivňují porozumění tomu, co se v inkriminovaných měsících stalo. Pokud agentům skupina nedůvěřovala, je těžké pochopit, proč s nimi tedy podnikali Martin Ignačák a Petr Sova tolik akcí. A pokud skupina k agentům důvěru měla, jejich role při organizaci útoku je stále významná a není jasné, jak by Ignačák se Sovou celou přípravu zvládli bez použití jejich auta a jejich peněz. A kdyby chtěli útok provést, ale nezvládli by to bez pomoci agentů, je ještě možné je za tuto činnost soudit? Nejedná se spíš už o činnost samotné policie? S těmito otázkami byli u soudu konfrontováni i agenti. „Kdybychom to nebyli my, našli by si někoho jiného,“ odpověděl Petr. Pomoc při přípravě by tedy skupina skutečně potřebovala, kdyby nějaký útok chtěla provést. Policie ji ochotně nabídla.

Autor je redaktor A2larmu.

 

A2LARM