Hiphopový seriál Atlanta: s humorem proti stereotypům


Rapper a jeho manager se snaží proniknout do amerického hudebního průmyslu. Diváci i oni sami nejspíš tuší, že se jim to nikdy nepovede.

„Hudební průmysl je odporný,“ prohlašuje pohoršeně asistent dramaturga vlivné rozhlasové stanice, ale jedním dechem si řekne o pět set dolarů, které mají skladbu neznámého rappera dostat do rotace. Sympatický nedostudovaný lúzr Earnest ‚Earn‘ Marks nemá jinou volbu než sehnat peníze a moderátora uplatit. Tak moc se chce stát manažerem svého staršího bratrance, který rapuje pod jménem Paper Boi a má potenciál stát se příští hvězdou. Co když je tohle konečně jeho propustka ze světa mizerných zaměstnání a věčně prázdného účtu? Televizní seriál Atlanta, který pro kabelovku FX napsal a natočil komik a rapper Donald Glover (aka Childish Gambino), vypadá na první pohled jako klasický příběh o černém americkém snu. Pod klišé o cestě za slávou se ale skrývá břitká satira společnosti posedlé rozdělováním lidí na vítěze a poražené. Po dvou měsících vysílání slaví v zámoří velké úspěchy a ještě před koncem první série se mluví o největší senzaci podzimní sezóny.

Seriál vypráví o obyčejných lidech z masa a kostí, kteří mají černou barvu kůže a milují hip hop.

Hudební průmysl je plný svůdných dramat a zámořské televizní stanice poslední roky ve velkém objevují potenciál příběhů skrytých za vzestupy a pády muzikantů. K velkorozpočtovým historickým skečům pod taktovkou slavných režisérů (Vinyl, The Get Down) a epickým melodramatům (Empire, Nashville) už přibývají i malé autorské projekty, mezi něž můžeme počítat i Atlantu všestranného komika a scénáristy Glovera (30Rock, Community), který v seriálu hraje i hlavní roli. Skladba propašovaná do vysílání zabere a Paper Boi se skutečně stane lokální celebritou. Jeho manažer Earn má ale pořád hodně hluboko do kapsy, protože hiphopový průmysl má ve skutečnosti daleko k luxusnímu životnímu stylu z klipů.

Proti stereotypům

Jak název napovídá, seriál je zasazený do kontextu současného hiphopového města číslo jedna. Atlanta ožívá před kamerou japonského klipového režiséra Hiro Muraie (natočil šest z desíti půlhodinových epizod) a zásadní úlohu zde samozřejmě má hudba místních interpretů – epizodní roli si vystřihnou třeba undergroundové stálice Migos. Z Atlanty proudí poslední roky do rapových hitparád jeden velký objev za druhým, a tak není důvod nevěřit, že zrovna Paper Boi by mohl být klidně dalším z nich. O to víc, že mu na začátku pomůže přestřelka před zapadlým storem, kterou místní média absurdně rozmazávají. Jenže Paper Boi ve skutečnosti není násilnickým gangsterem, jejž z něj televize dělá. Když na ulici potká děti, které si s plastovou atrapou pistole hrají na „drsňáka Paper Boie“, začne jim vysvětlovat, že zbraně jsou špatné. Pokud ale bude chtít uspět v hudebním průmyslu, bude se muset zařadit do jednoznačného stereotypu. „Podívej, chci ti dát radu. Hraj svoji roli,“ vysvětluje mu bělošská novinářka na basketbalovém zápase celebrit, na němž se Paper Boi porve se zkarikovanou popovou hvězdou Justinem Bieberem. „Lidi nechtějí, aby byl Justin za debila. Chtějí, abys byl za debila ty. Ty jsi rapper. Je to tvoje povolání.“

Nejen hudební průmysl ale nutí Afroameričany, aby se podřídili jednoznačným škatulkám. Earnova přítelkyně a matka jeho dcery Vanessa si v jeden okamžik stěžuje, že ji její přítel tlačí do role „naštvané černé ženy“, zároveň ale přiznává, že jí v její situaci jediného živitele rodiny ani nic jiného nezbývá. Earn naproti tomu hraje klasickou seriálovou postavu dobrosrdečného lúzra, který se dostává do potíží v důsledku své upřímnosti. Že pro někoho takového není v hudebním průmyslu (potažmo v životě) místo, ví on i diváci, přesto nám nezbývá než mu držet palce.

Atlanta se vzpírá i stereotypům hrubozrnného černošského humoru – Gloverovy vtipy mají až na několik výjimek jemnější, skoro woodyallenovské odstíny a často fungují i jako satira. Když si Paper Boiův parťák Darius přinese na cvičnou střelnici terč s nakreslenou siluetou psa, bere to bělošské osazenstvo jako provokaci a nechají ho vyvést. A v televizní debatě o násilí v hip hopu se rapperovi podaří navléct moderátora a akademičku do jejich vlastní smyčky pokrytecké korektnosti a proklamované tolerance. Boiův konflikt s youtuberem Zanem je ironickou sondou do světa internetové zábavy, která požírá sebe sama.

„Pořád prohrávám. Skoro to vypadá, že na světě jsou lidi, kterým se nedaří, protože někdo musí vybalancovat rovnováhu na týhle planetě. Co když jsou na světě lidi, jejichž úkolem je prohrávat jen proto, aby to ulehčili vítězům?“ ptá se Earn v rozhovoru s tajemným mužem v autobuse. Ten se mu ale snaží oponovat, že vítězství není nutně opakem prohry. Vysvětlujte to ale někomu, kdo právě utratil svoje poslední peníze. A ten kýžený průlom jeho bratrance mezi největší rapové hvězdy pořád nějak nepřichází. Je vlastně otázka, jestli vůbec někdy může přijít – s hudebním průmyslem to jde v poslední dekádě od desíti k pěti. Sám Paper Boi tuší, že éra, kdy se hudbou daly vydělávat velké peníze, je dávno pryč, a radši dál prodává trávu jako dřív.

Strasti i humor

Za úspěchem Atlanty nepochybně stojí realističnost příběhu. Televizní seriály udělaly za poslední roky velký skok směrem k autenticitě a Gloverova hořká komedie z rodiště Martina Luthera Kinga Jr. bývá v recenzích náladou i vyprávěcími postupy často srovnávána s přelomovým drogovým dramatem Wire nebo dalším hořkosladkým sitcomem Louie. V tom je Atlanta určitým protikladem stylizovanému spektáklu seriálu The Get Down, v němž Baz Luhrmann rekonstruuje okolnosti vzniku hip hopu v jižním Bronxu na konci sedmdesátých let. Podobně jako jiná historická rekonstrukce – Scorseseho nepříliš úspěšný Vinyl – představuje dramata hudební historie jako něco uzavřeného a nesouvisejícího se současností. Trochu jiný žánr sleduje seriál Empire o stejnojmenném hiphopovém labelu, který svůdně pracuje s odkazy na současnou černou hudbu a mezi postavami tak lze rozeznat rappery, jako jsou Jay-Z nebo Frank Ocean. Pořad Foxu, který se i v druhé sezóně držel v desítce nejsledovanějších televizních programů, se ale utápí v intrikách a šokujících zvratech a jde víc o černošskou soap operu se zbohatlickou rodinou v hlavní roli než o realismus.

Na jedné tiskové konferenci k uvedení seriálu Donald Glover prohlásil, že Atlanta je hlavně o tom, „jaké to je být černochem“. Příběh o trojici Afroameričanů, kteří se snaží přežít v kompetitivním světě hudebního průmyslu, míří mimo klišé skandálních blaxpoitation filmů nebo historek o „vznešených divoších“. Místo toho vypráví o obyčejných lidech z masa a kostí, kteří mají černou barvu kůže a milují hip hop. V současné Americe zmítané rasovým napětím je Gloverova Atlanta příjemným zjevením – nestaví černobílé zdi ani moralisticky nekáže, jen ukazuje obyčejný život s jeho humorem i strastmi.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM