Ihned po zveřejnění filmu HyperNormalisation začalo po internetu kolovat bingo Adama Curtise. Při sledování snímku v něm mohou diváci postupně odškrtávat fráze či motivy, které se v kouscích britského dokumentaristy pravidelně objevují. Na zvolání typu „Tohle je příběh…“, „Ale jeden muž to viděl jinak…“, „Cílem bylo vytvoření nového světa, který…“, ale i skladby britského producenta Buriala skutečně dojde i tentokrát. Curtisův umělecký rukopis se utvářel několik desítek let a filmař na něm rozhodně nehodlá nic měnit. I tematicky je HyperNormalisation v podstatě sloučením všech oblastí zájmu, kterým se autor dosud věnoval. Můžeme to označit za pohodlnost, laxnost, nebo naopak za konzistenci a snahu o hlubší ponor do vymezeného území.
Snímek přesvědčivě dokládá, jak moderní technologie přispívají k rozštěpení společnosti do drobných sociálních skupin a následně mezi těmito skupinami znemožňují jakoukoli komunikaci.
Přestože Adam Curtis působí na stanici BBC už od osmdesátých let a brzy se stal součástí týmu úspěšného publicistického pořadu That’s Life!, uznání se mu dostalo až díky dokumentární tetralogii The Century of the Self (Století Já, 2002). Zkoumal v ní souvislosti mezi Freudovou teorií psychoanalýzy a nástupem marketingu, ale také tím, jak se obojí začalo promítat do společenské reality i politického uvažování 20. století. Ostatně témata manipulace, síly emocí a strachu a schopnosti establishmentu s nimi efektivně pracovat ve svůj prospěch se stala Curtisovou obsesí. Z jiné strany tyto fenomény ohledává ve snímcích The Power of Nightmares (Moc nočních můr, 2004) i v loňském Bitter Lake (Hořké jezero, 2015). V Moci nočních můr zazněla snad poprvé hypotéza, že islamistický fundamentalismus a neokonzervativní tendence v západním světě se vzájemně podporují a potřebují. Hořké jezero se zase věnovalo geopolitickým přešlapům a katastrofám, kterých se západní velmoci dopustily na Blízkém východě. Jejich tragickým vyústěním je nástup islamistického terorismu a stále trvající občanské války v Afghánistánu, Iráku i Sýrii.
Attenborough sociologie
Curtisův voiceover, který se nad filmovými kolážemi bez přestání klene, může v lecčem připomenout legendárního Davida Attenborougha. Namísto tajemství přírody se však Curtis zaměřuje na vnitřnosti lidské společnosti. Nesází na velkolepou a nákladnou produkci jako jeho kolega z BBC Attenborough, ale čerpá výhradně z archivu této veřejnoprávní televize, videonahrávek nalezených na internetu nebo audiovizuálních produktů popkultury. Snaží se v nich nalézat zdroje, které poodkrývají závoj manipulace a politického divadla a říkají nám něco podstatného o fungování společnosti. Stejnou metodu používá i v novém snímku HyperNormalisation.
Takřka tříhodinový film se pokouší propojit Curtisův zájem o politiku Blízkého východu s tématem krize současné západní i východní politiky. K tomu má sloužit právě titul Hypernormalizace, vypůjčený od amerického historika a sociálního antropologa ruského původu Alexeje Jurčaka. Ten tímto pojmem ve své knize Everything Was Forever, Until It Was No More (Vše bylo navěky, dokud to nepřestalo existovat, 2005) popisoval společenské klima pozdního Sovětského svazu. To bylo určováno obecně sdíleným vědomím, že sovětská společnost už jen napodobuje vysněný politický systém a udržuje ho tím při životě jako impregnovaného Lenina v moskevském mauzoleu. Tuto roli ovšem občané i politici sehrávali proto, že si nedokázali představit jinou, zajímavější alternativu. Podle Adama Curtise tento stav připomíná naši současnost.
New York a Damašek
Určujícími momenty Curtisova snímku jsou dvě události roku 1975. Jedna z amerického New Yorku a druhá ze syrského hlavního města, Damašku. V polovině sedmdesátých let bylo město New York ve velmi špatné kondici: kriminalita strmě stoupala a městský rozpočet se utápěl v dluzích. Vedení města v čele s demokratickým starostou Abrahamem Beamem se spoléhalo na to, že mu z dluhů pomůže vyjednávání s největšími bankovními domy. Ty měly půjčkami vytáhnout město z největších problémů, tak jako vždy předtím. Stalo se ale něco nečekaného. Na tiskovou konferenci svolanou městem totiž nikdo z bankéřů nedorazil. Vyjednávání mezi politikou a bankovním sektorem naprosto selhalo. Bankovní sektor byl přesvědčen, že jeho ekonomická síla je natolik veliká, že politiky už nepotřebuje. Od nynějška se mělo hrát podle jiných pravidel. Curtis v tomto momentu spatřuje začátek rozvratu politiky jako demokratického nástroje, který skrze vyjednávání a kompromis sjednocuje různé politické síly v zájmu společného cíle. Politiku vystřídala vláda odborníků a manažerů, kteří ví nejlépe, jakým způsobem se bude společnost vyvíjet a jaké nástroje je potřeba zvolit ke stabilizaci a klidnému budoucímu vývoji. Začal dlouho připravovaný nástup neoliberální éry.
Damašská dějová linka sleduje spor mezi někdejším šéfem americké diplomacie Henry Kissingerem a tehdejším syrským prezidentem Háfizem Asadem (otcem nynějšího syrského prezidenta Bašára Asada). Jejich konflikt zapříčinila situace palestinských uprchlíků v utečeneckých táborech v Sýrii, Jordánsku a Libanonu. Asad usiloval o vytvoření samostatného palestinského státu a chtěl v této věci sjednotit postup arabských národů. Kissinger naopak spatřoval v Izraeli sílu, která oslabí a rozštěpí vliv arabských zemí v regionu. Donutil egyptského prezidenta Anvara Sádáta k dohodě s Izraelem, a tím vytvořil napětí mezi arabskými státy. Jednalo se o další střípek do Kissingerovy cynické doktríny vytváření rovnováhy geopolitických sil. Pro takové jednání používal speciální termín „vytváření konstruktivního matení“. Když křesťanské libanonské milice v roce 1982 zmasakrovaly tisíce Palestinců v utečeneckých táborech Sabra a Šatíla, začal Asad podporovat ozbrojený odpor Palestinců. Poprvé také využil vynálezu íránského duchovního vůdce ájatolláha Chomejního, tzv. atomové bomby chudých – tedy dnes tolik známé sebevražedné bombové útoky.
Film postupně sleduje sérii přešlapů a účelových manévrů západních vlád, které vedly k totální destabilizaci Blízkého východu. Curtis dle svých slov usiloval o zmapování moderní historie Sýrie, a proto se v hlavní roli ocitá právě syrský prezident Hafíz Asad, ale také rozporuplná osobnost libyjského vůdce Muamara Kaddáfího. Západ Kaddáfího využíval tu jako prvotřídního zlosyna (vůdce arabských teroristů a diktátora vlastnícího zbraně hromadného ničení), tu jako nositele míru pro arabský svět, podle toho, jak se to západním mocnostem hodilo. Kaddáfí zase tyto role vždy rád přijal, aby si mohl budovat image panarabského revolucionáře, přestože jeho vliv a moc byly spíše béčkového charakteru.
Fungování kyberprostoru
Curtis sleduje bezradnost, aroganci a opakovanou a mnohokrát i odhalenou manipulaci západních politických expertů, které podle něho vedly k tomu, že společnost přestala věřit v pravdu a spravedlnost, a také ke ztrátě politické imaginace. Podobně jako v pozdním Sovětském svazu i nyní podle Curtise čelíme hypernormalizaci, v níž ovládaní i ovládající jen simulují, že věci dále poklidně plynou tak, jak mají. Politika ztratila svou moc a nedokáže nic konkrétního změnit (příkladem jsou nepotrestané válečné zločiny, ale také zločiny bankovního sektoru, které vyústily v ekonomickou krizi z roku 2008).
Snad poprvé do těchto typických proměnných britský dokumentarista významněji zasadil i technologické inovace a tzv. digitální revoluci. Technologický utopismus osmdesátých a devadesátých let podle něj vychází právě z vědomí neschopnosti lidí jakkoli ovlivňovat fungování západního světa. Proto se uchýlili do kyberprostoru, jak jej ve svých kultovních románech vykreslil americký autor sci-fi William Gibson. Chtěli vytvořit paralelní svět, do nějž nebude mít politika přístup. Jak ovšem vyplývá z Gibsonových románů i kyberprostor dříve nebo později ovládnou pravidla velkých korporací. Stanou se prostorem, který ve velkém a strašidelném rozměru kopíruje libertariánské představy o fungování kapitalismu, kde panuje boj všech proti všem a pravidla hry určují obří korporátní monopoly. Náznaky takového světa nám dnes ukazují aktivity technologických gigantů, jako jsou Google, Facebook, Amazon a další.
Curtis jako by nám svým komentářem sugeroval, že tyto zmíněné pilíře jeho nového snímku jsou součástí promyšleného plánu. Je otázka, jestli svou výzvu po komplexnějším vnímání současného světa nezaměňuje jen za další iluzi zavánějící konspiračními teoriemi. Už samotná tvůrčí metoda k tomu svádí. Curtis pomocí archivních videozáznamů mapuje historii posledních více než čtyřiceti let a snaží se z nich vytáhnout významné společenské tendence, které dle něj určují naší současnost. Vytváří tak příčinné souvislosti tvořící koherentní příběh. Curtis chce diváky skrze poznání donutit k aktivitě, která by se stavem věcí něco udělala. Mnohem spíše ale jeho nový snímek vytvoří zástupy poučených, cynických diváků, kteří tuší, jak to ve světě vysoké politiky chodí a vědí, že se do těchto věcí nemají plést. Přestože politická pasivita a společenská izolace jsou tím, co podle Curtise může za dnešní problémy, jeho suverénní vyprávění a fatalistický výklad nejnovějších dějin rozhodně k aktivitě nevybízí.
Curtis v pasti?
Snímek nicméně přesvědčivě dokládá, jak moderní technologie přispívají k rozštěpení společnosti do drobných sociálních skupin a následně mezi těmito skupinami znemožňují jakoukoli komunikaci. Sociální média se svými algoritmy a uživatelskými optimalizacemi v lidech podporují jejich narcistní sklony. Vytvářejí co nejpříjemnější uživatelské prostředí, v němž uživatele pokud možno nic nevyvádí z konceptu a nenarušuje jejich vnímání světa. To nemusí nutně znamenat, že korporace sledují nějaký hlubší politický záměr. Vysvětluje to nicméně, proč ztrácíme představu společnosti jako jednolitého celku, který má něco jako společná myšlenková východiska, o nichž se může dohadovat. „Musíte být připraveni vyzvat a přesvědčit lidi, kteří nejsou jako vy. Právě v tom spočívá politika,“ říká k tomu Curtis v rozhovoru pro britský server The Register.
V tomto ohledu je trochu ironické, že už od loňského Bitter Lake si Curtisovy snímky nemůžou pustit běžní diváci na televizních obrazovkách, jako tomu bylo dřív. Místo toho je BBC přesunula do internetového vysílání. Britský dokumentarista si sice pochvaluje, že se zde svou netradiční a unikátní formou lépe hodí, ale jejich společenský význam se tak určitě oslabuje. Veřejnoprávní televize odjakživa vytváří půdu pro vnitrospolečenský dialog. V internetovém vysílání si HyperNormalizaci pustí jen skuteční zájemci a početné řady Curtisových fanoušků. Neuvízl tak nakonec Adam Curtis ve stejné pasti, kterou ve svém snímku tak přesvědčivě popisuje?
Autor je redaktor A2larmu.