Kapely bez ambicí v ČR nechceme!


I v Česku se rozbujel nový žánr zaručených návodů, jak uspět v hudebním průmyslu. Kapely mají zvládat marketing, networkovat a hlavně nevyčuhovat.

Poslední roky se vedou vzrušené debaty o vývozu české hudby do zahraničí. V panelových diskusích na akcích typu Nouvelle Prague či Czech Music Crossroads debatují hlavy pomazané o tom, jak by stát mohl pomoci českým kapelám a v porodních bolestech se konečně rodí národní exportní agentura, všude ve světě už roky běžná věc. Mluví se o podpoře vývozu, ale málokdy se opomene jedním dechem zmínit také zásadní role samotných muzikantů, kteří musí podle odborníků při své cestě za štěstím obětovat všechno. Štěstí totiž čeká jen na ty, kteří mu jdou vstříc. Kdo chvíli stál… už stojí opodál.

Networking je alfou i omegou

„Budete potřebovat kvalitně a přehledně zpracovaný web, biografii, hudební a video ukázku tvorby a živého vystoupení, v neposlední řadě dobré promo snímky. Ukažte, že jste připraveni ve všech směrech,“ doporučuje aspirantům na přespolní slávu článek Showcase není sprosté slovo, zveřejněný na webovém portálu Frontman.cz. V textu radícím kapelám, které se chystají na zahraniční přehlídku talentů, se také dočteme, že „networking je alfou i omegou“ a při přednáškách je nutné si dělat poznámky. „Odehráli jste? Pak ideálně nezbývá jen balení a vyklizení pódia, ale další kolečko výměny kontaktů,“ radí autorka hudebníkům prahnoucím po zahraničním úspěchu. Zahálet se ale nevyplatí ani poté, co vyčerpávající networking skončí. „Doma by vás nemělo čekat leháro, nýbrž mailová schránka. Rozposílejte svým nově nabytým známým poděkování, bližší informace o kapele, dejte o sobě znovu vědět.“

Všichni samozřejmě zpívají anglicky a na pódiu zásadně působí zcela nekonfliktně. Snaživě, ale zase ne příliš, aby nevypadli ze své image. Výsledkem je všeprostupující průměr – nikdo nevyčuhuje z řady, protože to by znamenalo vzdát se univerzální použitelnosti.

Z těchto vět dýchá jazyk příruček o osobním rozvoji, které nesmí chybět v žádném správném českém knihkupectví. Vybavují se mi jejich kouzelné podtituly jako „Naučte se využít svůj potenciál“ nebo „Jak se zbavit starého způsobu myšlení a vytvořit si novou mysl“. Své čtenáře přesvědčují o tom, že si za neúspěch můžou sami, protože se málo snaží. České kapely si podle textu z hudební obdoby magazínu Forbes pofňukávají, jak „je těžké se prosadit, uživit, prezentovat“, a přitom jen usnuly na vavřínech. Vlastně už chybí jen nějaký okřídlený citát Ayn Randové jako třeba: „Věřím, že jediným skutečným projevem lidské zkaženosti je člověk bez cíle.“ Kapely bez ambicí v ČR nechceme.

Snaž se víc a nebuď originální

Poslouchal jsem nedávno panelovu diskusi o hudebním exportu, která doplnila letošní ročník hudebně-exportní soutěže Czeching a kterou pořádal Český rozhlas. Publicista a jeden z organizátorů Czech Music Crossroads Jiří Moravčík se v ní podivoval nad tím, že českým kapelám vesměs chybí ty správné ambice a co víc – ani nechodí na přednášky, kde se o vývozu hudby diskutuje. Když se následně zeptal, kolik muzikantů sedí v sále, zvedly se tři ruce. Elektropopová dvojice VR/Nobody (minulí vyslanci Czechingu na showcaseový festival EuroSonic) se v další části diskuse rozpovídali o tom, jak zásadní je při prezentaci kapely v zahraničí vizuální složka. Ze slyšeného jsem si sestavil ideálního muzikanta, který kromě psaní písniček, zkoušení a hraní na koncertech ještě ve volném čase chodí na debaty o hudbě, studuje marketing, současný design a vzdělává se v aktuálních módních trendech. Obligátní poučka „pracovat na sobě“ se rozrůstá do spousty směrů. Dokud není hudební „balíček“ ve všech ohledech dokonalý, kapela to nikdy „nedá“, nezahraje si na Glastonbury a nenapíše o ní Pitchfork. Přitom by jen stačilo víc se snažit.

Showcaseové festivaly, na nichž se kapely ukazují promotérům či dramaturgům rozhlasových stanic, se poslední dobou staly jakousi Mekkou muzikantů s ambicemi uspět v hudebním průmyslu. Vede odsud totiž cesta na prestižní evropské festivaly. V živém hraní jsou peníze a generuje se další publicita. Bookingové agentury nahradily v žebříčku důležitosti hudební vydavatelství. Princip je ale vlastně pořád stejný – kapely žijí v naději, že si jich všimne ten správný chlebodárce a zařídí jim zářnou budoucnost.

Realita je ale o něco temnější. A v celé své kráse se ukáže, když vyrazíte na libovolný velký showcaseový festival. Tam vám totiž dojde, že drtivá většina zde hrajících kapel je vlastně úplně stejná. Mají zmáknuté aktuální trendy – což dnes znamená míchat kytary a elektroniku s nutnou špetkou melancholie. Všichni samozřejmě zpívají anglicky a na pódiu zásadně působí zcela nekonfliktně. Snaživě, ale zase ne příliš, aby nevypadli ze své image. Výsledkem je všeprostupující průměr – nikdo nevyčuhuje z řady, protože to by znamenalo vzdát se univerzální použitelnosti. Být originální je totiž v podstatě nebezpečné a nic takového promotéři velkých festivalů nechtějí. Ti potřebují hlavně naplnit odpolední a podvečerní program levnými kapelami, jejichž úkolem je nikoho neurazit. A včas se vytratit z pódia.

Kapela, Krajčo, korporát

Hodně už se toho napsalo o změnách v hudebním průmyslu a demokratizaci způsobené internetem. Krutou pravdou ale je, že stejně jako před lety pořád platí, že přežijí hlavně ti, kteří budou dělat kompromisy a zalíbí se těm správným tastemakerům. Hudbu ještě navíc infikoval všudypřítomný neoliberalistický přístup, který nutí muzikanty přijmout pravidla kompetitivního prostředí, kde je každý druhý nepřítel a potenciální uzurpátor jejich těžce vybojované pozice. Z muziky se stal sport, a to vytváří nesmyslný tlak na jednotlivce a generuje nešťastníky s pocitem prohry, za kterou si můžou sami. Ve skutečnosti jsou ale v hudbě lůzři všichni. Tady se totiž nevyhrává ani neprohrává.

Mladí lidé se často utíkají k popové hudbě jako k oblasti, v níž se cítí svobodní. Hudba jim dovoluje na chvíli vykročit ze světa, v němž vládnou nesmlouvavá společenská pravidla a kde se s věkem utahují šrouby životních možností. Spojení jako „vhodně zvolená kariéra“, „naplnění potenciálu“ nebo „osobní rozvoj“ zde – obávám se – nedávají žádný smysl. Muzikanti pořád stojí před volbou dělat kapelu po večerech a víkendech jako koníčka, anebo hrát na firemních akcích, šaškovat v estrádách, podlézat novinářům nebo se rovnou snažit stát novým Richardem Krajčem a lézt do postele s mocnými. Proč vůbec objíždět showcaseové festivaly, networkovat, makat na sobě a donekonečna se profesionalizovat, když se můžou stejně dobře nechat zaměstnat v libovolném korporátu, chodit na školení a trpělivě stoupat po firemním žebříčku. Nevyjde to nakonec úplně nastejno?

Jisté je, že originální hudba nepřijde ze světa svázaného pravidly byznysu. Zbožňované idoly vždy kráčely proti proudu a místo toho, aby psaly strukturované životopisy a rozdávaly vizitky, dělaly originální hudbu, která nezapadala do škatulek, ale přepisovala je. A to je skutečný úspěch, na který by měli muzikanti aspirovat.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte kritickou žurnalistiku dostupnou pro všechny.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM