Prezident republiky Miloš Zeman, který z bujnosti a nedostatku činnosti, jež by byla v souladu s jeho ústavní a zákonnou rolí, působí jako občasný politický komentátor. Nyní řekl, že vytváření koalic bez hnutí ANO v krajích, v nichž se ve volbách umístilo jako první, je zradou na voličích. Anebo přinejmenším „nesportovním chováním“.
Dostat nejvíce hlasů přece nemusí nic znamenat, utvoří-li se jiná „vítězná“ koalice. V demokratické společnosti neplatí, že vítěz bere všechno.
Zemanův soud o zradě mě rozesmál, připomněl mi výrok „nepřítel nás zradil“, užívaný v různých situacích pro válečné bitvy 18. a 19. století. Zato Zemanovo hodnocení, že povolební vytváření koalic je nesportovní, mě ale spíše znepokojilo, protože jsem si uvědomil, že s tím asi bude souhlasit hodně lidí. Zrovna od Miloše Zemana takové hodnocení sedí. Život, zvláště ten politický, je totiž podle něho sport, že ano.
Vítěz a poražený patří do sportu, ne do života
Politické strany a hnutí ANO, kandidující v krajských volbách, žádnými spojenci nebyly. Nehodí se ale ani vydávat je za nepřátele, už proto, že po volbách musejí utvořit nějakou koalici, aby byly v krajské radě partnery, chcete-li spojenci, vůči krajské opozici. Až do ustavení krajské rady byly a jsou soupeři. Česká slova „nepřítel“, „soupeř“, „partner“, „spojenec“, „společník“ nebo i poněkud sexistické „sok“ vyjadřují celou škálu vztahů. Omezovat se na antagonismus „nepřítel–přítel“ je nešťastné a nebezpečné.
Jenže rozvíjející se demokracii tu zaplavila sportovní a vojenská terminologie, stále se o něco a proti někomu bojuje. Bojovalo se ovšem vždycky, už od mého dětství, kdy boj o zrno v lidovědemokratické republice vystřídal boj proti mandelince bramborové, zvané tehdy „americký brouk“. Pak se bojovalo za mír, proti imperialismu a tak dále.
S uspokojením jsem zaznamenal, že v posledních letech z veřejného života poněkud mizí divadelní slovník. Po listopadové revoluci se vše odehrávalo na nějaké scéně, věci se děly v režii někoho a jelo se podle nějakého scénáře.
Zúžení politické soutěže na politické soupeření dvou osob či dvou stran je do značné míry výsledkem vlivu amerického většinového volebního systému a toho, že v USA nejsou politické strany v evropském smyslu toho slova, obě strany jsou jen volební a tvoří určitý rámec v kongresu a státních parlamentech.
Demokratický právní řád
Většina Evropy, tedy Evropské unie, ovšem takové dichotomní, antagonistické vyhrocení neuznává. I Československo a pak oba jeho nástupnické státy, stejně jako Polsko a Maďarsko (ale i balkánské země), se koncem osmdesátých let minulého století naopak vydaly cestou parlamentní demokracie spíše kancléřského, neprezidentského typu. Ta je založena nejen na vládě odpovědné parlamentu, nýbrž i na reálně uplatnitelných právech příslušníků menšin (politických, etnických, sexuálně-genderových, sociálních a kulturních).
V Evropě se tomu říká demokratický právní stát. Je založen také na ochraně menšin, jak uvádí česká ústava. V zákonech a v praxi jde nejčastěji o ochranu lidí, kteří patří (ze svého rozhodnutí a podle svého zveřejněného postoje, nebo naopak podle názoru jiných) k nějaké menšinové skupině, případně to jsou ženy, trpící stálou diskriminací proto, že jsou ženy. Zde platí dost přísný zákaz diskriminace, na nějž velmi dbá jak Rada Evropy, tak Evropská unie.
Menšiny, respektive určité skupiny lidí, jako jsou ženy, děti, zdravotně postižení nebo lidé určité víry či náboženství, požívají – či mají podle ústavy a zákonů požívat – i kolektivních (skupinových) pozitivních práv, nejen tedy ochrany před diskriminací. Mezi ně patří takzvané vyrovnávací postupy, kdy se některá skupina dočasně zvýhodňuje, aby se vyrovnala nerovnost, jíž trpí.
Vyrovnávací postupy (afirmativní akce) samozřejmě v právním řádu i jako mezinárodní princip existují, to jen politická pravice, včetně liberálů, se k tomu nechce znát. Uplatňují se i v Evropské unii jako vyrovnávací pomoc chudším zemím ze strukturálních fondů. Patřím k evropskému socialistickému politickému proudu, který dosavadní zaručení (ústavou) a zajištění (zákony) kolektivních, tedy skupinových práv považuje za nedostatečné a usiluje o jejich rozšíření.
Kdo „vyhrál“ volby?
V Československu prosazoval většinový volební systém Václav Havel, ale politická třída se jako celek přiklonila – podle mne naštěstí – k modelu poměrného zastoupení. Zásluhu na tom měl i Zdeněk Jičínský. Výsledek voleb s poměrným zastoupením zvolených více zajišťuje jak práva všech menšin i jejich příslušníků, tak politickou pestrost a rozmanitost. Anglicky se mluví nejčastěji o multikulturalismu, který tu ostouzel Václav Klaus, ačkoli by se mělo mluvit spíše o multikulturalitě, kulturní diverzitě.
Sportovní terminologie se uplatňuje i tam, kam nepatří. Vzrušenou dikcí reportéra fotbalového zápasu oznamují rozhlasoví a televizní reportéři výsledky voleb v různých volebních obvodech.
Nade vším dnes vévodí zpráva ze senátních voleb, že KDU-ČSL je „vyhrála“ v devíti obvodech ze sedmadvaceti. Jistěže vyhrála, ale nevyhrála, dovolíte-li žert, drtivě. K čemu je slovo „vyhrát“, když je senátorů 81? Dostat nejvíce hlasů přece nemusí nic znamenat, utvoří-li se jiná „vítězná“ koalice. V demokratické společnosti neplatí, že vítěz bere všechno.
Stálo by to asi za to, srovnat sportovní a politické „podpůrné“ prostředky, které k vítězství sportovního závodu či voleb napomáhají. Drogy, finančně náročná příprava, fandění (včetně agresivních, někdy i rasistických projevů), reklama, tohle vše provází sportovní zápolení. Demagogie, šíření nenávisti nebo aspoň nepřátelství a ovšem peníze – to jsou zase znaky všech volebních soupeření. Většina lidí, především ženy, přece sportovní zápasy nesleduje, stejně jako většina lidí nechodí do hospody na pivo. České národní zvyky nejsou jednotné, naštěstí.
Obávám se však, že politická soutěž, projevující se volbami a redukovaná na jednoho vítěze, na tom bude brzo stejně jako dnes sportovní zápasy či závody.
Autor je novinář.