Krajské volby mimo jiné ukázaly, proč by bylo skvělé mít v senátu Václava Bělohradského. Spěchám dodat, že nevěřím na zelenooranžovou symboliku v zemi, kde jsou zelená a oranžová až příliš modře liberální, anebo občas na hnědo přebarvené, doběla rozčílené či prostě jen zmatené (jistěže, jak kdy a jak kdo). Ať si však cokoli myslíme o filosofově filosofii a jeho schopnosti sdělit své poznatky jazykem českým a řečí prostou, jen on nám bude s to podat zprávu o dění „nahoře“ bez vyprázdněných frází, v nichž se už celou generaci nemění ani slovosled. Je to náš výsadek do ohniska dění, sonda pod povrch oslnivých strkanic, nezávislý zpravodaj ze zákopů té podivné války stran, jejichž verbíři dost rychle ztrácejí schopnost kohokoli zverbovat.
Sobotka má alibi
Některé ozvěny voleb samy vtíravě připomněly, jak je neotřelý přístup naléhavý. To se ovšem příliš netýká „kauzy“, kterou na Bohuslava Sobotku média ihned po volebním výprasku vytáhla. Ještě v červenci předseda vlády a ČSSD totiž řekl, že by rád udržel „nejsilnější pozici sociální demokracie v krajích“ (a nejsilnější klub v senátu). A pokračoval: „Pokud bude důvěra voličů dostatečná, přijedu příští rok na jaře na sjezd a budu se ucházet o vedení strany a budu chtít vést sociální demokracii do příštích sněmovních voleb.“ Z čehož byl editory vygenerován pádný titulek: „Když prohraju, odejdu.“ Všude pak zurčelo poťouchlé chichotání nad tím, že po volbách týž Sobotka odmítl vyvodit odpovědnost se slovy: „Tohle nebyly celostátní volby. Pro mě je nejdůležitější, aby nás volili ve volbách do Poslanecké sněmovny. Moje odpovědnost je za celostátní politiku sociální demokracie.“
Stát jako firma s nestrannou ochrankou, svět jako slepá tržní spravedlnost a život pod „šmejdy“ se sociálním cítěním není nic nového. Nové je u nás vlastně pouze to, že velký boss, vicepremiér a vrchní financ naživo předvádí stav věcí, v praxi až dosud skrývaný.
Jenže premiér stihl říct už před volbami, že bez ohledu na výsledek voleb bude příští rok na jarním sjezdu ČSSD obhajovat post předsedy. Tedy – zaprvé – má alibi, své voliče neoklamal. Zadruhé, nebude zřejmě nucen post šéfa strany de facto obhajovat, poněvadž kandidaturu na jeho křeslo zatím odmítl jediný ve volbách úspěšný zemanovec, jihočeský hejtman Jiří Zimola. A konečně zatřetí a vůbec nejdůležitější: partaj by musela být padlá na hlavu, aby rok před sněmovním kláním rozpoutala vnitrostranickou válku o nejvyšší funkci. To tedy občan, natož levicový lid, zrovna nemiluje, když si lídři jeho oblíbeného politického subjektu lají přes média do prasat, a přitom se všichni svorně perou o koryta. Nutně nepotřebujeme filosofa, aby nám tohle vysvětlil. Byť je pochopitelné, že po vyhlášení volebních výsledků opustili sociální demokraté sál naditý novináři; nechtělo se jim podrobně vysvětlovat nic.
Oprašování třetí cesty
Filosofie je věda o tom, co podmiňuje skutečnost, a tedy i o tom, čím je dán jsoucí marasmus. A je jí potřeba jako soli například v okamžiku, kdy zdrcená věrchuška ČSSD rychločtením hlasovací topografie zjistí – jak se i stalo –, že nemá za sebou velká města a mladé lidi. Bohuslav Sobotka se na to konto zamiloval do Pirátů a mlel cosi o nutnosti přicházet s tématy „digitální ekonomiky“ (a samozřejmě i životního prostředí, bydlení a vzdělávání). Mediální mainstream však v té souvislosti cíleně zaostřil na Sobotkova západočeského „koně“, generálního exšéfa Škody Transportation a nejpravděpodobnějšího příštího hejtmana Plzeňského kraje Josefa Bernarda. Tedy na známou osobnost v kraji, který je pravicovou pevností už od husitské revoluce, kdy plzeňští odolali obléhání polních rot a při jednom z výpadů se zmocnili velblouda ukořistěného kališníky při „spanilé jízdě“ k Baltu. Josef Bernard je komunistobijcem a jednoznačně prozápadním atlantistou. Rád by prý pohnul svou stranou od sociálních jistot „více do středu“. Hospodářským novinám řekl: „Jsem absolutně přesvědčený, že jedině toto je pro ČSSD cesta k získávání voličů.“
Pozoruhodná „digitální ekonomika“, pozoruhodné oprašování třetí cesty ve střední Evropě ještě dlouho poté, co dílo Blairovy New Labour na Britských ostrovech, Clintonových nových demokratů za Atlantikem a Schröderova nového středu v Německu leží nade vši pochybnost v ekonomických, sociálních a politických troskách. I Antonio Gramsci – snad jediný marxista, jehož pečlivě opracovaný duch smí být přítomen v našich třeskutě liberálních salonech – by asi řekl, že ta velká města a mládež jsou zcela určitě pouze postiženy ideologickou hegemonií vládnoucí třídy. Hegemonií, s níž se skutečně levicová strana musí utkávat, a nikoli se před ní sklánět, ba dokonce – a navíc s neskrývaným nadšením – plazit. „Pravda je revoluční,“ napsal Gramsci, teoretik „filosofie praxe“. A jistě by se rovněž podivil, že zemanovská část ČSSD je pokládána za levicovější proto, že chce oslovit chudé – když se to vezme kolem a kolem – vůní charitativních polévek. A také mlčením o kapitalismu, vzýváním všeslovanské vzájemnosti a rasistickým proklínáním islámu. V obou případech je filosofie zapotřebí. A musí být nelítostná.
Proti všem
Pokorně zvažující filosofický pohled kupodivu zasluhují vítězné orgie Andreje Babiše a jeho – jak se nikdy neopomene podotknout – marketingové strany ANO. Uvážlivý pohled ale nezazněl. Velkouzenářovy povolební výroky byly prostě jen založeny do „trestního spisu“ jako další důkaz oligarchizace systému. „Když sociální demokraté říkají, že stát není firma, tvrdím, že je to strašná škoda. Stát by právě naopak měl být velká rodinná firma. Je to nepochopení toho, jak funguje úspěšná firma, kde všichni tahají za jeden provaz, chtějí úspěch a mají společný cíl,“ hlásal Andrej Babiš, stržen nadšením z vítězných voleb. Zcela ve stylu – šeptají zlí jazykové – Mussoliniho Charty práce, podle níž stát, bossové a dělný lid pracují společně na všeobecném štěstí.
„Nestojíme vpravo ani vlevo, jdeme vpřed,“ říkali Benito Mussolini, Tony Blair i – buďme spravedliví – Tomáš Garrigue Masaryk. „Tak o pravici a levici se mluví, ale v praxi to nefunguje,“ pravil říjnový kůň českých krajů Andrej Babiš. A dodal: „Pravice u nás zavedla bankovní socialismus a zvyšovala daně a levičák Zeman privatizoval banky. Já do toho vnáším pravicové prvky. Nechci zvyšovat daně, nechci, aby se stát moc montoval do lidí a firem. Ale na druhé straně mám sociální cítění a strašně mě mrzí, že lidé mají nízké důchody a platy.“
Obávám se, že toto „rodinné“ korporativní shrnutí nelze naložit na fašistického osla a rituálně vyhnat ze vzorné demokratické vesnice. Totalitním patriarchou se sociálním cítěním nebyl jen Mussolini a podobní excentrikové. Že všichni – v tomto svobodném, pluralitním a právním státě – máme „táhnout za jeden provaz“ (Babiš 2016), že jsme povinni solidárně si „utahovat opasky“ (Klaus 1991) nebo v krizích systému nastoupit „všichni k pumpám“ (Zeman 1998), jsme plnými doušky takříkajíc nasávali s mateřským mlékem polistopadové éry. Je to její duch. Učili nás klanět se mu při každé tripartitě politiků, vlastníků kapitálu i funkcionářů práce. A jásat nad každým „kompromisem“ mezi různými zájmy „na stejné lodi“. Pravice se dušovala, že kapitál oligarchů prosákne do brlohů a povznese celou společnost. Levice zase ujišťovala, že ty naše kapitalistické ovce, tvůrce hodnot a vlky v rouše beránčím nepodřízne, ale jen pro chudé lidi – a jiné povaleče – malinko ostříhá.
Stát jako firma s nestrannou ochrankou, svět jako slepá tržní spravedlnost a život pod „šmejdy“ se sociálním cítěním není nic nového. Nové je u nás vlastně pouze to, že velký boss, vicepremiér a vrchní financ naživo předvádí stav věcí, v praxi až dosud skrývaný. Hraje sice amatérsky (chce to filosofii praxe, nikoli jen toporná gesta), ale srozumitelně. Posměch a proklínání křivohubých na adresu šaška, jenž omílá svůj karikující part, jsou naopak prastaré: strážci shnilého řádu se opět jen šklebí na zrcadlo, které si tu jen tak stojí proti všem. A všechny je ukazuje.
Autor je politický komentátor.