Skupina neonacistických skinheads Nationalsozialistische Untergrund (Národně socialistické podzemí), jež řádila mezi lety 2001 až 2011 hned v několika německých městech, pocházela z bývalého východního Německa. Je známá vraždami maloobchodníků převážně tureckého původu a ozbrojenými přepady bank. Skupina svou činnost dlouhá léta vykonávala v utajení a spekuluju se také o tom, jestli v celém případu nehrála hodně podivnou roli německá zpravodajská služba BvF. Případ otřásl německou politickou debatou a na povrch vypluly reminiscence na Frakci rudé armády, s níž bylo NSU nejčastěji srovnáváno. Jedním z důsledků, ke kterým odhalení skupiny vedlo, byl ústavně-parlamentní spor o zákazu Národně demokratické strany (NPD), neboť mnozí této nacionalistické straně přisuzovali spojení s pravicovými teroristy.
Trojdílná koncepce seriálu NSU – Mitten in Deutschland (česky Teroristé hákového kříže) nápadně upomíná na triádu, tradiční figuru německého filosofického myšlení, a tak celé vyprávění (jednou z pohledu vrahů, podruhé očima obětí a nakonec v perspektivě vyšetřovatelů) budí dojem kompaktního celku, stavěného na bázi konfliktu teze, antiteze a synteze. Nabízí se však ještě jiná asociace, a sice známý sartreovský sarkasmus „pět minut nacisté, pět minut Židé“, ironizující princip objektivity, přičemž policejní perspektiva třetího dílu má plnit funkci jakéhosi neutrálního arbitra. „Objektivita“ je ideologie veřejnoprávních médií, ale faktem zůstává, že tvůrci seriálu se snaží potlačit hodnotící hlediska a vlastní subjektivní postoje a při zkoumání jednotlivých příběhů a jejich vztahů jim jde především o rozbor toho, proč a jak k událostem vlastně došlo. Seriál však nemá povahu dokumentu, se kterým by bylo možné pracovat jako s ověřeným pramenem, nýbrž jde o hrané drama, jež ze skutečných událostí pouze vychází.
Pět minut nacisté
Každý z dílů vznikl pod vedením jiného režiséra. Prvního dílu, nazvaného Dnes není ten den, se chopil Christian Schwochov. Jeho úkol byl nejnáročnější a také nejzajímavější – pokouší se pracovat s empatií, díky níž diváci mohou nazřít okolnosti, ve kterých se utvářely osobnosti pachatelů a které tvořily podhoubí motivace jejich činů. Představte si: jste teenageři vyrůstající v dělnickém prostředí přelomu osmdesátých a devadesátých let na šedivém panelákovém sídlišti nudného východoněmeckého maloměsta, vaše země a její společenský systém přes noc zanikne a druhý den se probudíte ve světě, kde pravděpodobně prohrajete. Průmysl, zajišťující lidem živobytí, se hroutí a vaše jednotvárné okolí vám nikdy nedalo moc šancí, jak tvořivě rozvíjet vlastní schopnosti. Uprostřed beznaděje se tak destrukce stává jednou z mála možností, jak zanechat stopu a ventilovat hněv.
Zatímco RAF se pokoušela násilnými prostředky o vyrovnání se s nacistickou minulostí země a své oběti vybírala především z řad elit spojených s nacismem, NSU se k nacistické minulosti hlásí a útočila na jedince a skupiny stojící na společenském okraji.
Takové jsou kulisy dramatu Beaty a Sandry, vyrůstajících v durynské Jeně. Zápletkou se stane Beatina láska k mladíku Uwe Mundlosovi. Beata pohrdá svou matkou závislou na alkoholu a náhradní citové zázemí, jež jí nedokáže poskytnout rodina, nalézá u své kamarádky Sandry a v partách svých vrstevníků. Jednou z takových part jsou místní punkeři pořádající o víkendech odvázané večírky spolu se skinheady a hipíky. Je známo, že vztahy východoevropských subkultur byly přátelské až do raných devadesátých let, kdy mezi skinheads začal sílit vliv neonacismu a pivní družba barevných čír a holých lebek se zvrátila v politický konflikt. Vývoj německých skinheads tak kopíroval trajektorii britského předobrazu – chlapáctví working class frajerů ve vojenských hadrech nakonec mnohé z nich přivedlo k neonacismu. A přesně to je osud dvou kámošů Uwe Mundlose a Uwe Böhnhardta. Mundlos potkává Beatu na místní demonstraci NPD. Prapory a bojovné pokřiky namířené proti cizincům Beatě imponují a ona přehlíží žhářské útoky na azylovou ubytovnu. Když pak Mundlos odchází na vojnu „stát se mužem“ a učit se střílet, Beata si začne s jeho kamarádem Böhnhardtem a stává se femme fatale místní náckovské scény a později skupiny NSU.
Děj vrcholí, když se parta v jedné garáži setká s členy skupiny Thüringer Heimatschutz, tvořící tvrdé jádro durynské neonacistické scény, a společně plánují vyčistit město od všech, kteří se vymykají maloměšťácké představě spořádaného života – tedy od levičáků, anarchistů, punkerů, feťáků, homosexuálů, černochů a cizinců. V garáži nastává bod zlomu, od nějž vede cesta k ozbrojování a první vraždě, jejíž obětí se stal obchodník s květinami Simsek.
Vyprávění můžeme v kontextu žánru chápat jako německou verzi australského filmu Romper Stromper a amerického Kultu hákového kříže. Zatímco však Romper Stromper z počátku devadesátých let příběh bandy melbournských skinheads zpracovává bez příkras a americký Kult hákového kříže se zase pokouší nabídnout výchovné sdělení, pak tento snímek postrádá jak mentorující moment, tak i surovost.
Pět minut Turci
Druhý díl v režii Zülliho Aladaga, zachycující hledisko obětí, se podobně jako Schwochovův úvod pokouší pracovat především s emocemi, tentokrát však nikoli s odstupňovaným vcítěním se do motivů vrahů, ale s mnohem prostším soucitem s oběťmi. Menší sofistikovanost přesvědčovacích nástrojů jde ruku v ruce s větší jednoduchostí děje postrádajícího sociálně melodramatický náboj osudů skinheadské party.
Příběh začíná záhadným zastřelením obchodníka s květinami Envera Şimşeka v jeho obytném karavanu. Şimşeka se sice podaří odvézt do nemocnice, kde je v kómatu napojen na přístroje, nakonec ale zraněním podlehne. Policie se snaží spolupracovat s rodinou zavražděného, jež je tragédií otřesena, a nejprve pracuje s hypotézou, zda nešlo o součást konkurenční obchodní války v rámci přistěhovalecké komunity. Teprve později se jí podaří dostat na stopu paramilitární jednotce specializující se na likvidaci příslušníků „neněmeckých skupin“. V průběhu vyšetřování, kdy se případ „obyčejné“ série vražd změní v politické téma par excellence, se začíná mobilizovat také turecká komunita žijící v Německu. Vyvrcholením druhého dílu se tak nakonec stává projev Semiji Şimşek, dcery zavražděného, v únoru 2012 v berlínském koncertním domě.
Vyšetřovatelé a donašeči
Mundlos a Böhnhardt, zakuklení v maskách s lebkami, přepadávají banku a na kolech prchají ke svému obytnému přívěsu – tak začíná úvodní scéna třetího dílu v režii Floriana Cossena. Cossen přichází s perspektivou hlavního vyšetřovatele Paula Wintera, ztvárněného Florianem Lukasem. Pachatelé jsou při útěku zpozorováni policií až k přívěsu, jenž se při policejní střelbě vznítí. Vyšetřující Paul Winter a Charlotte Ahler se setkávají před odtahovaným přívěsem. To se píše rok 2011. Poté se vracíme v čase zpátky, do doby, kdy Winter se svým bývalým kolegou Waltrem Ahlerem, nevyléčitelně nemocným rakovinou, hledají kontakty na ultrapravicovou scénu, získávají informace a postupně do ní pronikají, když se jim pro spolupráci podaří získat Jonase Brelinga. Po skončení obsáhlé retrospektivy se vracíme k roku 2011, kdy se koná soud s Beatou. V závěrečné scéně se Winter setkává s Brelingem, aby si ještě jednou promluvili o případu. Winter si odskočí do pole na malou, prochází se a kouří, a zatím auto, v němž Breling sedí, začne hořet. Winter nestačí přiběhnout včas a Breling umírá v plamenech exploze. Neznámý pachatel, jenž auto zapálil, ujíždí pryč.
Debata o extremismu
Zkušenost s pravicovým terorem zdola, jaký poválečná německá společnost dosud nezažila, nutně vyvolala vzpomínky na sedmdesátá léta a tzv. německý podzim 1977, kdy Spolkovou republikou obcházelo strašidlo rudého teroru RAF. Levicový terorismus se stal podnětem ke vzniku koncepce tzv. bojující demokracie, aktivně se bránící proti společensky nebezpečným antisystémovým silám, jakou se skupina Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové zdála být. Principem bojující demokracie je omezení politických svobod, včetně eliminace politického okraje, a to jak politickými prostředky, kdy jsou tzv. extrémní proudy vylučovány z legitimní demokratické debaty, tak policejními prostředky, včetně infiltrace potenciálně nebezpečných skupin a přímé policejní represe. Zkušenost s RAF vedla ke zpřísnění německých zákonů a policie ji zneužívala jako záminku k represi vůči squatterské scéně.
Na jaře 2012 podal spolkový ministr vnitra za CDU návrh na zákaz NPD. Diskuse o zákazu vyvolala otázky o legitimitě stran stojících na okraj od středu, tedy právě NPD a Die Linke. Zakážeme-li nacionalistickou stranu, měli bychom zakázat také levicovou stranu, odkazující se k vládnoucí straně východoněmecké diktatury? NPD samozřejmě zakázána nebyla, politická atmosféra však byla srovnáváním krajní pravice a radikální levice ovlivněna. V kontextu poválečných německých dějin však obě skupiny – RAF a NSU – hrají zcela opačnou roli. Zatímco RAF se pokoušela násilnými prostředky o vyrovnání se s nacistickou minulostí země a své oběti vybírala především z řad elit spojených s nacismem, NSU se k nacistické minulosti hlásí a útočila na jedince a skupiny stojící na společenském okraji. Také sociokulturní zázemí obou skupin je zcela odlišné: levicoví teroristé jako všichni osmašedesátníci pocházeli ze středostavovského studentského prostředí, kdežto jejich pravicoví protějšci byly panelákové děti dělnických rodičů. Ale ať už oběťmi těch nebo oněch byli šéfové průmyslu nebo obchodníci s květinami, ať pocházeli z takových nebo onakých rodin, spíše než jako projev „extremismu“ lze číst jejich jednání jako projev zloby: v prvním případě je to projev frustrace z faktické porážky osmašedesátnického hnutí, v druhém případě z celospolečenské i osobní deprivace.
Krajně pravicové násilí však není záležitostí jen německé historie, leč bohužel i žhavé současnosti. Oldschoolové naziskinheadské bojůvky se antifašistickému hnutí i tajné policii podařilo vyhnat dveřmi, aby se vrátilo takříkajíc oknem v podobě antimuslimské xenofobie východních důchodců a živnostníků. Kdyby však zůstalo jen u toho, byla by Pegida organizací, která je k smíchu. Jenže úspěšný a dobře načasovaný nástup tohoto nového xenofobního hnutí, vykročivšího ze subkulturního ghetta mezi tzv. normální lidi, vytvořil novou situaci. Jednak se v Německu daří Alternativě pro Německo, reprezentované krátkovlasou podnikatelkou v manažerském kostýmku, která surfuje na vlně lidového hněvu a artikuluje krajně pravicovou agendu v mainstreamu. A jednak tato nová vlna dodala sebevědomí starším i mladším neonacistům, kteří se organizují v paramilitární bürgerwehry, zapalují azylové ubytovny a přepadávají uprchlíky, jak se to stalo nedávno v saském Budyšíně. V kontextu těchto násilných události je tak seriál názorným připomenutím, jaké mohou takové nenávistné nálady mít důsledky.
Autor studuje sociální dějiny.