První díl třetí série seriálu Black Mirror (Černé zrcadlo) s názvem Nosedive bychom na první pohled mohli označit za lacinou moralitku o tom, jak nás digitální technologie vzdalují autentickému životu. Nahlédneme v něm do společnosti, kterou zcela ovládá jakási hybridní sociální aplikace kombinující v sobě mechanismy Facebooku, Instagramu nebo Snapchatu. Lidé hodnotí jednou až pěti hvězdičkami každou sociální interakci a součet těchto hodnocení tvoří něco na způsob sociálního koeficientu. Nasazené optické čočky nás pak informují, jaký je aktuální sociální koeficient osob, s nimiž se během dne potkáváme.
Temnější verze
Překvapí ovšem, jak se na relativně malém prostoru (jeden díl má 60 minut) daří tvůrcům vystihnout všechny podstatné aspekty panujícího systému. Pokud se stanete celebritou celospolečenské sociální sítě a vaše celkové hodnocení se přehoupne přes 4,5 bodu, otevře se před vámi pole možností a výhod privilegovaných. Pokud váš kredit naopak klesne pod 3,5 bodu, cesta zpět mezi úspěšné pro vás bude obtížným problémem. Místo letadlem budete moci velké vzdálenosti překonávat jen vypůjčenými vozy, na bankovní půjčku můžete zapomenout a do některých prostorů a oblastí se jen tak nedostanete. Krátce řečeno, ve světě Nosedive se sféry ekonomického a sociálního kapitálu překrývají natolik, že už není možné rozlišit, který z nich má větší význam a jestli náhodou už zcela nesplynuly v jedno.
Technologie nejsou původcem zla, ale fungují jako katalyzátor nejtemnějších stránek lidského charakteru.
Trochu plochý a stylizovaný svět úvodního dílu (pastelové kulisy, patetická hudba skladatele Maxe Richtera, design a móda jako vystřižená z reklamy na lukrativní pracovní pozici kreativce v Googleplexu) ale pokračuje v osvědčené metodě Black Mirror. Seriál už od svého úvodního dílu do extrému vyostřuje technologické aspekty současnosti – ostatně název série Černé zrcadlo odkazuje k chladným displejům smartphonů, tabletů a notebooků, v nichž se může odrážet temnější verze našich já, a obrací na ně naši pozornost. Hlavní tvůrce série Charles Brooker tento přístup v rozhovoru pro britský deník The Guardian popsal ještě chytlavěji: „Pokud je technologie droga, a skutečně ji tak můžeme vnímat, jaké jsou její vedlejší účinky? A právě tento prostor mezi požitkem a neklidem je územím, na kterém se série pohybuje.“ Technologie nejsou v jeho tvorbě původcem zla, ale fungují jako katalyzátor nejtemnějších stránek lidského charakteru.
Realita kopíruje seriál
Přestože Brooker rád shazuje roli vizionáře a proroka, kterou mu fanoušci série i kulturní kritici občas přisuzují, a Black Mirror označuje za pouhou popkulturní zábavu bez intelektuálních ambicí, jeho snímkům se nápadně často daří předvídat budoucí scénáře reality. V prvním díle Black Mirror nazvaném The National Anthem třeba neznámý útočník vydírá britského premiéra a požaduje, aby v přímém přenosu souložil s prasetem. Aféru Davida Camerona, tzv. Pig Gate, asi není potřeba detailně připomínat. O díle The Waldo Moment se zase hovoří jako o snímku, který anticipoval nástup nového druhu politiků – demagogických excentriků, jejichž jedinou zbraní je zesměšňování politických konkurentů tím nejvulgárnějším způsobem. Jako předobraz Brookerovi posloužil bývalý londýnský starosta a hlavní tvář kampaně za brexit Boris Johnson. Stejný vzorec ale můžeme pozorovat i v úspěších Donalda Trumpa či Miloše Zemana. Zkrátka a dobře, série se pohybuje na tenké hranici mezi současností a blízkou budoucností, daří se jí rozpoznávat významné společenské fenomény a tendence, a ty pak dovádí do extrémních důsledků. Že se realita rozhodla seriál kopírovat, není Brookerova chyba.
S úvodním dílem třetí série je to podobné. Krátce po jeho pátečním uvedení na platformě Netflix začal po sociálních sítích kolovat článek s informací, že podobný bodovací systém ovlivňující společnost na všech úrovních chce zavést čínská vládnoucí garnitura. Systém by prý měl monitorovat chování obyvatel, shromažďovat data o sociálních interakcích všeho druhu a následně bodově ohodnocovat jejich „důvěryhodnost“. Laciná moralita Nosedive se tak rázem proměňuje v děsivou alegorii blízké budoucnosti. Ostatně v bankovním sektoru některých afrických zemí již podobný princip dávno funguje. Především ve státech, v nichž se rozpadla tradiční infrastruktura státních registrů a databází. Bankovní domy monitorují aktivity žadatelů o půjčky na sociálních sítích a na jejich základě tvoří zákaznický profil. To jsou jen dva extrémní příklady dnes již běžné praxe, která se jistě nevyhne ani Česku.
Epizoda Nosedive ale demonstruje i slabá místa seriálu. Jeho síla spočívá především v tom, jak lehce a přesvědčivě dokáže načrtnout kontury nového mikrosvěta a jeho zákonitostí. Jakmile však dojde na detaily a samotný příběh, začíná to v některých dílech skřípat. Sešup hlavní hrdinky z pozice ambiciózní, dobře situované mladé ženy toužící po úspěchu k sociálně vyloučené trosce by určitě mohl být zpracován zajímavěji. I v nové sérii, jejíž produkci a distribuci převzal digitální seriálový gigant Netflix, totiž najdeme jak mrazivě silné dystopické vize (a tentokrát i jednu alespoň částečně utopickou), tak momenty, které by se neztratily v trochu cheesy devadesátkové sci-fi sérii Krajní meze – ačkoliv postrádají mrazivý voiceover Radovana Lukavského.
Díly jako Playtest, Shut Up and Dance nebo závěrečný devadesátiminutový Hated in the Nation sice obsahují několik silných nápadů, ve výsledku jsou však jen chytře a vizuálně působivě natočenými thrillery. Zvolená forma, v níž každý díl představuje uzavřený a komplexní celek, tvůrcům nedovoluje nápady hlouběji rozvíjet. Proto se někdy zdá, že chytré budování zákonitostí světa každého dílu je nakonec podkopáno jeho relativně úsečným a anekdotickým vyvrcholením. Dokonce i v asi nejlepším díle nové série, nazvaném San Junipero, o podivné lásce dvou žen v uvolněných kulisách osmdesátkové diskoscény máme po skončení neodbytný pocit, že skutečné problémy teprve začínají. Silná pointa dílu Men Against Fire naopak zachraňuje jinak poměrně lacině ztvárněný příběh vojáka bojujícího proti lidským „švábům“ kdesi ve fiktivní zemi připomínající chudé regiony východní Evropy. Díl nejenže chytře glosuje možné scénáře toho, jak by technologie rozšířené reality mohla jednoduše zatočit s přirozenou lidskou empatií, ale v temné vizi jakési podivné techno-biologické genocidy nepřímo tematizuje i problematiku „zbytečných lidí“.
Noční můry navržené designéry Applu
Z šestice nových dílů vystupuje už zmiňovaná epizoda San Junipero, a to především tím, že v něm technologie hrají nejednoznačnou roli. To, co začíná jako lehce komediální lesbická romance, se postupem času promění v meditaci nad možnostmi a limity uploadování obsahu lidské myslí do obřích cloudových uložišť, která představují futuristickou verzi posmrtného života. Podobná myšlenka v nás vyvolává naději na uskutečnění odvěkého lidského snu o věčném životě, ale nepřímo také naznačuje, že věčný život v dokonalé kopii našeho vědomí brzy narazí na svůj horizont a může se snadno proměnit v nikdy nekončící nudu a utrpení. Civilní příběh zaměřující se především na milostný vztah v momentě hraniční životní situace hovoří hlavně o proměně intimních dimenzí lidského života. Není náhoda, že San Junipero režíroval Owen Smith, který měl na starosti i jeden z nejlepších dílů předchozí série podobného vyznění, totiž Be Right Back.
Přestože se jednotlivé díly liší tematicky i světy, do nichž jsou příběhy situovány, pojí je podobný vizuální kód. Jak vtipně poznamenal James Poniewozik ve své recenzi pro New York Times, sledovat Black Mirror je jako dívat se na vlastní noční můry, kdyby je navrhl hlavní designér Applu Jonathan Ive. Vizuální estetika seriálu vychází z nejaktuálnějších podob současného designu, ať už se jedná o digitální technologie, návrhy interiérů, futuristické exteriéry nebo módu. Jinými slovy, i vizuální složka seriálu čerpá ze strohého globálního stylu současnosti, a tím jen znásobuje neklid, který v divácích vyvolává.
Umělecká a popkulturní díla, která se stejně jako Black Mirror věnují vlivu technologií na naše životy a podobu naší společnosti, mají tendenci sklouzávat k laciným variacím na Debordovu teorii spektáklu, přičemž zápletka slouží pouze k odhalování toho, jak digitální svět vytváří náhražku reality a oddaluje člověka od „autentického“ prožívání světa. Největší předností seriálu Black Mirror je, že jde v tomto zkoumání hlouběji. Technologie jsou sice v jeho pojetí chladné a odosobněné, ale přece jenom jsou to stále jen protézy lidských záměrů. Právě v mezeře mezi strojem a člověkem, kde člověk polidšťuje technologie a technologie naopak svádí člověka k nelidskému chování, spočívá jedinečnost celé série.
Autor je redaktor A2larmu.