V důsledku letošních nadprůměrných globálních teplot se otepluje a okyseluje také světový oceán, což je smrtící pro křehké ekosystémy korálových útesů. Ty jsou schopny zvyšování mořské teploty zvládat jenom krátkodobě – v dlouhodobě teplejších vodách postupně hynou. V ohrožení se ocitl i Velký bariérový útes, nacházející se u severovýchodního pobřeží Austrálie v sousedství provincie Queensland. Masivní „bělení“ jinak neuvěřitelně pestrobarevných živých kolonií zasáhlo až 93 procent všech korálů, které útes tvoří. A až 22 procent bariéry se již ztratilo úplně.
Velký bariérový útes je největší živoucí strukturou na Zemi a poskytuje domov tisícům jedinečných druhů.
Proces rozpadu korálových struktur trvá řádově měsíce. Korály přežívají v symbiotickém vztahu s mořskými řasami, které fotosyntetizují sluneční záření, a dodávají tak až devadesát procent energie potřebné k životu korálů. Pokud je však teplota vody dlouhodobě vyšší, korálové polypy jsou neúměrně zatěžovány a vypouštějí ven řasy, jež jsou jinak zakořeněné uvnitř korálových struktur. Tím se řasy dostávají nad úroveň korálů, získávají nad nimi převahu a narůstají do výšky, čímž postupně nechávají korály vyhladovět na samém spodku organické masy umírajícího útesu. Hnijící korály se navíc stávají katalyzátorem dalšího růstu mořských řas a původně bohatý a životem překypující ekosystém se mění ve fádní, šedé mořské dno.
Velký bariérový útes je největší živoucí strukturou na Zemi (je viditelný i z vesmíru) a poskytuje domov tisícům jedinečných druhů. Obdivuhodný je i jeho věk – existuje nepřetržitě už 25 milionů let. Oblast, v níž se nachází, je obývána lidmi už desetitisíce let. V průběhu poslední doby ledové, kdy hladina světového oceánu sahala podstatně níže než dnes, útes tvořil pás atolů a ostrovů, jejichž obyvatelé přebývali v jeskyních a lovili ve vodách bohatých na ryby a ostatní mořské živočichy. Pozůstatky těchto domorodých komunit jsou rozpadem útesu rovněž ohroženy. Velký bariérový útes za dobu svoji existence přežil několik menších period masivního úhynu živočišných a rostlinných druhů (hlavně v průběhu pliocénu a pleistocénu). Osudnou se mu stala až klimatická změna, která je výsledkem působení moderních lidí.