Řešit problém prostituce v jejích rozmanitých společenských a ekonomických proměnách je složité. Neexistuje totiž přesvědčivá teorie ani důslednější uchopení jejích příčin. Přístupy k řešení se různí, a to jak mezi feministkami a feministy, tak mezi sociálními teoretiky. Zatímco se na jedné straně stalo téměř samozřejmostí bojovat za legalizaci, a tím i zrovnoprávnění prostituce, která má ženám v sex byznysu přinést normalizaci jejich povolání, na straně druhé některé radikálně feministické proudy prostituci zcela odmítají. Vnímají ji jako pokračování mužské nadvlády nad ženami, tentokrát v rámci moderního tržního modelu, kde suverénnost ženské intimity nahrazuje prostý smluvní vztah.
Ženská těla jako motor ekonomiky
Feministická liberální obhajoba prostituce, artikulovaná například v textu Tělo jako práce od Kristýny Sáry Zittové, s sebou nese riziko normalizace ekonomického a společenského vyloučení, které u množství žen stojí za jejich příklonem k tomuto „řemeslu“. Feminismus by neměl být snahou přizpůsobit se tlakům neoliberální ekonomiky. Nejzranitelnější a nejvíce marginalizované ženy jsou využívány, zneužívány a manipulovány k produkci zisku, který se nakonec promítá i do růstu naší ekonomiky. To dobře vyjadřují Sarah Mahová a Yuly Chan, které argumentují pro základní příjem jako možný způsob řešení prostituce pro ženy marginalizované barvou své pleti: „Drtivou realitou je, že jsou ženy vyloučené z demokratických procesů a vytlačené na okraje společnosti, zatímco jejich práce a těla slouží jako hnací motor takzvaného ekonomického rozvoje.“
Problém tuzemské prostituce koření v nepovedené ekonomické transformaci české ekonomiky a nárůst prostituce byl přímo spojený s tržní liberalizací.
Ačkoli je ale prostituce spjata s ekonomickou aktivitou a je na ekonomii silně vázána, existuje pro ni jen velice málo ekonomicky přesvědčivých teorií a studií. Nejvíce citovanou je Teorie prostituce od Leny Edlundové a Evelyn Kornové z roku 2012. Autorky vysvětlují tržní ocenění prostituce na základě jednoduché logiky: prostitutky ztrácejí důsledkem své obživy exkluzivitu coby budoucí manželky, a tak jim práce musí tento ekonomický deficit vynahradit. Dochází tak mimo jiné k tomu, že v chudých státech můžou ekonomické benefity plynoucí z prostituce převyšovat nad výhodami souvisejícími s manželstvím. To pak může vysvětlit vyšší počty prostitutek v rozvojových a ekonomicky slabších zemích, ale i to, proč k prostituci více inklinují ženy, které jsou součástí marginalizovaných nebo systematiky znevýhodňovaných skupin. V České republice se to týká například Romek.
Práce jako prostředek moci
Z toho důvodu je k uchopení prostituce – a k opuštění logiky „legalizace prostituce“ – klíčový již tradiční výklad Karla Marxe o konceptu práce jako moci. Marx kritizuje humanistický pohled na práci jako na cosi esenciálního pro lidskou bytost. Z hlediska neoklasických ekonomů je práce dodnes chápána jako projev lidské přirozenosti. Marxův zásadní vhled formulovaný v jeho pozdních dílech, jako je Kapitál nebo Teorie nadhodnoty, spočívá v konceptualizaci práce jakožto prostředku moci, kterou disponuje každý pracující tím, že je schopen pracovat určitou dobu s určitým nasazením. Tělo ženy, která se dává všanc, se tak v Marxově podání stává prostředkem moci a třeba v případě mizerné nabídky na pracovním trhu i jedinou možností licitovat s mocí. I z tohoto hlediska můžeme chápat, proč prostituci nepodléhají jen zoufalé ženy z nejnižších společenských vrstev, ale i nezanedbatelné množství žen bohatších.
Jak víme například ze zkušenosti z Řecka, v souvislosti s ekonomickou recesí dramaticky narostla také míra a dostupnost prostituce. V menší míře se ale prostituce nevyhýbá ani bohatším státům, a proto je nejspíš chybná otázka, jestli bychom mohli prostituci jako takovou zcela vymýtit efektivním sociálním státem. Marxovy poznámky ale můžeme chápat i tak, že i mimo kapitalismus, budou tací, kteří chtějí (nebo jsou okolnostmi nuceni) skrze prostituci „směňovat moc“. V tomto smyslu pak můžeme mluvit o tom, že je prostituce „věčná“ a stejně tak přítomná i v obdobích předcházejících moderní kapitalismus.
Základní příjem jako etický imperativ
Jak nyní argumentují nejrůznější spolky za práva barevných žen, jako například Asijská ženská koalice za ukončení prostituce, základní příjem by mohl vytvořit alternativu k tržnímu liberalismu. Díky němu bychom mohli být schopni posílit svobodu volby a omezit zneužívání levné pracovní síly ohromného množství žen, ať už ze sociálně slabších rodin, vyloučených regionů či přímo ze skupin dlouhodobě špatně integrovaných či přímo systematicky znevýhodňovaných.
Podle sociologických studií se mělo v českém sex byznysu kolem roku 1993 pohybovat skoro 43 tisíc dívek. Toto číslo pak podle nedávné analýzy sdružení Rozkoš bez rizika postupně kleslo na dnešních 10 až 13 tisíc žen. Z těchto údajů je patrné, že problém tuzemské prostituce koření v nepovedené ekonomické transformaci české ekonomiky a že nárůst prostituce byl přímo spojený s tržní liberalizací. Jiná studie organizace Rozkoš bez rizika zase zjistila, že 28 procent z dotazovaných 985 českých studentek bylo nějakým způsobem aktivních v sex byznysu a že mnohé studentky jezdí na „výlety“ za hranice, kde si sexem přivydělávají na studium.
Základní příjem by mohl být relativně jednoduchým řešením celého problému. Jeho realizace by mohla začít třeba vyšším zdaněním české finanční elity. Z velké části to byla právě ona, kdo těžil z nepovedené kuponové privatizace, na jejímž konci dnes stojí nerovnoměrná koncentrace moci a peněz v rukou několika desítek jedinců a s tím spojená oligarchizace české společnosti. Proto bychom měli hledat jednotu napříč politickým spektrem v prosazování myšlenky základního příjmu. Může pomoci dívkám uniknout z pasti chudoby a nucené prostituce – a to je, myslím, silný etický argument podporující jeho přijetí.
Autor studuje mezinárodní právo na University of Sussex.