Uber je asi nejznámější a zároveň nejkontroverznější digitální platformou zakázkové ekonomiky (takzvané gig economy, často mylně zahrnované do ekonomiky sdílení). S touto aplikací pro chytré telefony si člověk může objednat odvoz podobně, jako kdyby si volal taxi. Část peněz zaplacených za odvoz připadne platformě. Způsoby fungování Uberu se sice v různých zemích trochu liší, kontroverzní jsou ale všude. Firma důsledně vystupuje pouze jako technologická platforma pro zprostředkování nabídky a poptávky, a jak to je jen možné, vyhýbá se odpovědnosti za cokoli dalšího – především za pracovní podmínky a platy řidičů. Ti jsou ve jménu fikce o nezávislých kontraktorech Uberem zásadně nazýváni „partnery“.
Fiktivní nezávislost
Existuje přitom několik argumentů, proč je třeba práci řidičů Uberu považovat za závislý pracovní poměr. Předně je to fixní cena za odvoz, kterou stanovuje platforma, a řidiči na ni nemají sebemenší vliv. Veškeré náklady přitom nesou oni. Také si sami nemohou vybírat z poptávek po odvozu, ty jsou jim platformou přidělovány a mohou jich odmítnout pouze určité množství. Další závažnou indicií je pak systém hodnocení řidičů zákazníky, který je v podstatě kontrolou zaměstnavatele nad výkonem zaměstnaného – při špatném hodnocení je účet řidičů deaktivován.
Soud celou fikci Uberu, že pouze propojuje malé podnikatele, označil za „směšnou“.
Uber svou fikci kromě toho rád živí pohádkou o „majitelích malých podniků“ nebo příběhem o nenáročném přivýdělku pro ty, kterým příjem z hlavní činnosti nestačí nebo rádi řídí a poznávají nové lidi. Přehled o skladbě svých řidičů ale má jen firma samotná, a může tak ve prospěch své image tvrdit v podstatě cokoli, což také dělá. A otázkou je, do jaké míry se řidiči odváží o své práci hovořit jinak, když vědí, že zákazníci si kromě odvozu kupují i pocit, že se zapojili do „cool podniku“ a čekají, že za volantem místo ustaraného taxikáře najdou charismatického architekta, kterého prostě jen baví řídit a klábosit se zajímavými lidmi. Zákazníci řidiče hodnotí také podle toho, jestli se jejich očekávání naplní.
Realita se ovšem od vzletných představ hodně liší. Často se jedná o lidi, kteří na klasickém trhu práce nemají kvůli vzdělání, věku nebo etnické příslušnosti šanci, a tak pro Uber jezdí na plný úvazek. Často si auto pořídili jen kvůli práci pro Uber. Počítali přitom s výší cen služeb, která již dávno neplatí, protože byla platformou snížena, anebo byl navýšen poplatek pro Uber za zprostředkování zakázky. Jsou tak nuceni jezdit častěji a déle, a přesto v úhrnu často nedosáhnou ani na minimální mzdu. Že se nejedná o zkreslený dojem vycházející z několika namátkových zkušeností, dokládá to, že se řidiči všude po světě organizují a bojují za to, aby byli uznáni za zaměstnance Uberu se všemi z toho vyplývajícími právy.
Přelomový rozsudek
Přelomový soudní verdikt v tomto ohledu padl minulý týdne ve Velké Británii. Soud rozhodl, že Uber nesmí své řidiče nadále klasifikovat jako osoby samostatně výdělečně činné, kterým pouze zprostředkovává zakázky, ale že je jejich zaměstnavatelem, z čehož mu plynou povinnosti. Především proplácet jim alespoň minimální mzdu a platit za ně odvody do sociálních systémů. Soud celou fikci Uberu, že pouze propojuje malé podnikatele (v britském případě je jich 30 tisíc), označil za „směšnou“. Rozhodnutí zřejmě bude mít důsledky nejen pro celou zakázkovou ekonomiku – staví se totiž proti nebezpečnému trendu využívání nezávislých kontraktorů k vykonávání činností spadajících spíše pod definici závislé činnosti (odhaduje se, že jen ve Velké Británii je zřejmě takto mylně kvalifikováno až půl milionu pracujících). Uber se proti rozhodnutí hodlá odvolat.
V České republice zatím spor s Uberem nevedou jeho vlastní řidiči, ale taxikáři, jimž Uber dělá konkurenci. Ti v létě neuspěli s pokusem nechat Uber pomocí předběžného opatření zakázat, protože se vyhýbá regulaci, která je pro taxislužby povinná, a tím je oproti Uberu znevýhodňuje. Nyní hodlají pokračovat cestou klasické žaloby.
Autorka je politoložka.