Český Alláh: návrat do blízké minulosti i budoucnosti


Dokument Zuzany Piussi Český Alláh sleduje islamofoby i dobrovolnice pomáhající uprchlíkům.

Dokumentární film Český Alláh režisérky Zuzany Piussi, který včera uvedla v rámci cyklu Český žurnál Česká televize, je svědectvím o xenofobních tendencích, jež začaly ve společnosti sílit během loňského roku v souvislosti s migrační vlnou, a také ohlédnutím za jedním neúspěšným pokusem o etablování antiislámského a protiuprchlického hnutí do české politiky. První rok „uprchlické krize“ a českou reakci na ni dokument ilustruje na zástupcích Bloku proti islámu a dvou dobrovolnicích, které se naopak rozhodly lidem na útěku pomáhat. Díky nim se do filmu dostaly, byť střípkovitě, i příběhy a názory samotných uprchlíků. Film tak nezabírá dění v celé společnosti, ale jen na jejich nejangažovanějších okrajích.

Konvičkovci před branami     

Kdybych tvořil strategii pro českou ultrapravici a měl bych náhodou dobrý nápad, vymyslel bych Martina Konvičku – inteligentního liberála, kterému jde vlastně především o svobodu. Místo národa, rodiny a Boha hájí český hédonismus: vepřové, pivo a sex. Už dříve uspěl se směsí antipolitického populismu, xenofobie a anticiganismu a s voláním po přímé demokracii Tomio Okamura. Pak přišli uprchlíci a s nimi silný impulz pro všechny ochránce naší kultury a našich hodnot. Na náměstích měl Konvička nepochybné charisma i smysl pro humor. Několik serverů – a zdaleka nejen Parlamentní listy – si vzalo jeho agendu za svou, zastal se ho šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl a během krátké politické kariéry si Konvička dokonce zazpíval s prezidentem Zemanem na tribuně hymnu. Přesto to nestačilo.

Největší rozdíl mezi islamofoby a dobrovolníky, kteří migrantům pomáhají, tak nespočívá v názorech na islám, ale v tom, že druhá skupina vnímá uprchlíky především jako lidi.

Z antiislamistické vlny roku 2015 jako by nezbylo nic. Loňské putování Martina Konvičky, Jany Volfové a Petra Hampla, kteří už si na schůzkách pomalu rozdělovali vládní posty, tak dnes při sledování filmu připomíná hru divných velkých děti na politiku. Je to však – alespoň v nějakém smyslu – šťastný konec? I když zatím zůstává politicky na hlavu poražen, udělal Konvička pro implementaci nebývale otevřené xenofobie do českého politického mainstreamu pořádný kus práce a ideově jeho hnutí zvítězilo. Vítězství Donalda Trumpa ve Spojených státech a úspěšné tažení krajní pravice Evropou připomínají, že názory Konvičky a jeho kumpánů nejsou zdaleka zapomenuty. Jen je nebude prosazovat tento bizarní spolek.

V závěru filmu si Konvička v orientálním oblečení hraje na Staroměstském náměstí na bojovníka Islámského státu, jako by chtěl dát všem najevo, že to od něj začátku byla vlastně jenom legrace. Odpor proti uprchlíkům se ale i díky němu stal pro politiky natolik lákavým tématem, že po něm sáhli největší hráči. A ti se s bláznivým entomologem dělit nepotřebují.

Důležité figury Bloku proti islámu ve filmu rozhodně nepůsobí jako géniové politiky. Jana Volfová se snaží mluvit jako ve filmu o cynických markeťácích, když říká, že „lidi dostane k volbám jenom strach nebo starost o peníze, nic jinýho“. Eva Hrindová, zakladatelka hnutí Naštvané matky a jedna z předních osobností Bloku proti islámu, na demonstraci Dělnické strany vyděšeně mluví o vyvolávání nenávisti místo budování pozitivních hodnot, na kterém se svou politickou činností ona sama chce podílet. Pokud svůj projev na kameru myslela upřímně, vůbec si tehdy neuvědomovala, co ve společnosti její hnutí vyvolávalo. Hoaxy a dezinformace šířila nejspíš v dobré víře, burcovala proti nebezpečí islamizace, na níž se v paranoidním výkladu podílejí bruselské či pražské elity.

Pomoc bez ideologie

Příběhy dobrovolníků pochopitelně nabízejí zcela odlišný náhled na uprchlickou krizi. Motivace jejich aktivismu jsou mnohem konkrétnější než motivace odpůrců islámu. Magdalena Pospíchalová uvádí, že když byla na cestách, lidé jí pomáhali, a proto ona teď pomáhá jiným. Eva Zahradníčková se zase zamilovala do muslima dlouhodobě žijícího v České republice. Spolu s ním ve filmu cestuje na Slovensko na setkání českých a slovenských muslimů. Shromáždění muslimové však vůbec neřeší pomoc lidem na útěku, místo toho se utvrzují v přesvědčení o přirozené podřízenosti žen mužům. Zahradníčková je viditelně rozladěná a určitý odstup od řečníků zaujímá i její přítel. Z muslimského rokování o rodině, jak ho ukazuje konference, by se dala vytvořit další zpráva o nebezpečném islámu.

Úvahy nad islámem ovšem nejsou motivací dobrovolníků. Jde o konkrétní lidi, kteří potřebují pomoc, a český stát se k nim chová iracionálně, nebo je dokonce zbytečně šikanuje. Největší rozdíl mezi islamofoby a dobrovolníky, kteří migrantům pomáhají, tak nespočívá v názorech na islám, ale v tom, že druhá skupina vnímá uprchlíky především jako lidi.

Pocit ohrožení jen tak nezmizí

Blok proti islámu se kvůli vnitřním rozepřím nakonec sám rozpadl. Ve scéně, kdy okresní předseda Bloku nešťastně spílá Hamplovi, že ukončením spolupráce s Úsvitem zničilo vedení veškerou práci islamofobního hnutí, nezbývá Petru Hamplovi než přiznat, že „Volfová je chytrá manipulátorka a všechny nás převezla“. Jako by ani on sám nevěděl, co se přesně stalo.

Islamofobové s politickými ambicemi se jednotlivostmi ani technickými záležitostmi příliš nezabývali. Možná pod vlivem Petra Hampla rychle přešli z původně liberálnějšího Konvičkova étosu k nacionalismu, zavírání hranic a boji proti „multikulti elitám“. Jejich spojení s tradičním demagogickým arzenálem ultrapravice bylo velmi rychlé. V postbrexitové Evropě je odpor k migraci jen jednou z položek odporu vůči systému. Konvičkovci si sice příliš velkými ambicemi cestu k moci sami zablokovali, nicméně nám ukázali, že podobná hnutí mají opravdu velkou podporu.

Pocit ohrožené identity a strach o „svět, do kterého patřím“ vedou k nenávisti k „cizímu“ a v tomto případě to schytali váleční uprchlíci. Osvojit si tuto rétoriku je každopádně velmi snadné. Pocit ohrožení spolu s přesvědčením, že pro naši bezpečnost ti nahoře nedělají dost, jen tak nezmizí – dá se tak předpokládat, že na tomto základě budou vznikat další podobná hnutí a uskupení. Reálnou moc však z těchto emocí vytěží pouze větší hráči se zázemím a kapitálem.

Autor je redaktor A2larmu.

 

A2LARM