Fascinující doba


Ještě nikdy lidé neměli možnost sledovat svůj vlastní pád v takové rychlosti a být o něm tak dobře informovaní.

Žijeme fascinující dobu. Máme možnost takřka on-line sledovat, co jsme se dosud mohli učit pouze v hodinách dějepisu či na přednáškách z historie. Sledovat další kolo selhávání s kapitalismem propojené demokracie a nový pozvolný nástup nacismu. Srdce intelektuála musí nad takovou příležitostí bezprostředního studia dávno zapomenutých dějů radostně zaplesat.

Jistě. Existuje zde možnost, že intelektuály, a hlavně ty levicové, i s jejich poznatky a radostí z poznávání, jednoho dne zkoncentrují v nějakých nových, prací osvobozujících táborech. Nebo je naházejí do vytunelovaných šachet ostravsko-karvinského černouhelného revíru, kde se budou pozvolna proměňovat v další vrstvu uhlí. Ale komu by to mohlo v překrásné honbě za bezprostředním nahlížením opakovaných zkušeností vadit? Všichni přece víme, že opakování je matka moudrosti.

Poučení z dějepisu

Z dějin se obecně ví, nebo by aspoň vědět mělo, že fašismus se dostal k moci poprvé v poválečné Itálii v roce 1922, tedy na konci poválečné hospodářské krize. Ale také pět let po vítězství Velké říjnové revoluci v Rusku a čtyři roky po konci druhého největšího válečného krveprolití v lidských dějinách. Pokud ve vyhrocené společenské situaci hrozící destabilizací, nebo dokonce vítězstvím komunistů, před velkokapitál a zpanikařenou střední třídu položíte na jedné straně možnost vzniku rovnostářské společnosti a na straně druhé možnost nastolit autoritářský režim, který bude schopen nespokojenost pacifikovat násilím a nabubřelými žvásty o výjimečnosti národního společenství, je jasné, co si zvolí. V roce 1933 se pak něco podobného stalo také v Německu. Zcela demokraticky. Jen v mnohem agresivnější a rasističtější podobě. Rovněž v průběhu hospodářské krize. A v zemi, která byla po prohrané první světové válce stižena tvrdými sankcemi známými pod názvem Versailleská smlouva.

Jakou kulturní elity dělají chybu, si možná uvědomí až v okamžiku, kdy začne klesat sledovanost filmů, seriálů či zábavných šou, v nichž po dlouhá léta ochotně vystupují a přispívají k všeobecnému hloupnutí a absenci kritického myšlení ve společnosti.

Evropa se z toho po světové válce číslo dvě vzpamatovávala dost těžko. Ze všech těch trosek. Ale třeba i ze skutečnosti, že jedním z vrcholů evropské průmyslové civilizace byly továrny na masové vyvražďování, v nichž byl člověk povinen pro dobro národního hospodářství odevzdat i svou kostní moučku. Za ekonomické pomoci USA a uplatnění koncepce sociálního státu (alespoň v západní části Evropy), který se rozhodl umravnit kapitalismus udidlem regulací a přerozdělování v rámci národního státu, prožila (západní) Evropa jedno z nejblahobytnějších období v dějinách. I přesto, že se koloniální říše evropských mocností po druhé velké válce téměř zcela rozpadly.

Po pádu berlínské zdi a svržení „komunistických“ režimů ve východní Evropě ve jménu pravdy, lásky a volného trhu se 20. století plné masakrů, jaké svět ještě neviděl, zdánlivě završilo. A všechno najednou připomínalo pohádku. Až na jednu drobnost v pozadí. Že si pád východního bloku masy lidí vyložily zase trochu jinak než takzvané elity. Západní sociální stát, jeden z hlavních důvodů pádu východní bloku, začal být nadbytečnou přítěží. Jeho hlavní smysl, přimět obyvatele západoevropských zemí, aby přestali obdivně vzhlížet k východnímu bloku, a neutralizovat tak nebezpečí jeho dalšího rozšíření v Evropě, se totiž vyčerpal. Bezmeznému drancování již nic nestálo v cestě a bohatství se mohlo v rukou procenta nejbohatších akumulovat do nebetyčných výšin. Na úkor ostatních.

Děti krize

A tak nyní prožíváme úžasnou dobu plnou retrospektiv. Jako na dlani. A máme to dokonce on-line. Naše velká hospodářská krize, kterou marketingoví specialisté překřtili na „finanční“, začala v roce 2008. Někteří tvrdí, že už také skončila. Třeba i ano. Ale zbyly po ní například její zpožděné následky. Pocit nejistoty nad tím, co bude zítra. Vědomí akcelerujících nerovností mezi chudými a bohatými. Pocit křivdy po sanaci ztrát bank z veřejných prostředků a následné přesouvání zodpovědnosti na bedra těch dole. Nebo třeba vlna uprchlíků valící se do Evropy z válkou rozvrácených zemí, které už před krizí zásadně destabilizoval vpád USA a spojenců do Iráku. Arabské jaro, propuknuvší v roce 2010, ta kdysi oslavovaná vlna „demokratických“ revolucí v arabském světě a matka občanských válek na Blízkém východě a v severní Africe, bylo totiž přímým dítětem velké krize. Ale nejspíš také krize klimatické.

Vše tedy probíhá, jak má. Z patřičných tržních turbulencí, nafukujících se bublin a pod taktovkou politických demagogů, nadnárodního kapitálu a všeobecné frustrace voličů, marně hledajících pocit bezpečí. V nebezpečném světě.

Vstříc rozvratu

Další krize, která vývoj ještě akceleruje, určitě přijde. A ještě větší. Dennodenně ji všichni v obavách vyhlížíme. To je náš momentální horizont věcí příštích. Vyhlížení rozvratu. Děláme pak všechno pro to, aby tomu tak bylo. Příčiny krize z roku 2008 jsme neodstranili. Ba co víc, snažili jsme se, snažíme a budeme snažit krizi a její důsledky léčit postupy, které stály u jejích kořenů. Daňové ráje zůstaly po všemožných deklaracích boje s nimi netknuty. Degresivní daňové systémy zvýhodňující nejbohatší jsou beze změn, nebo ještě posílily. Náklady na chod národních států stále tíživěji dopadají na drobné daňové plátce. Se zvědavou vděčností tedy pozorujme, jak velkolepý kapitalismus žene lidstvo do dalších katastrof. Protože to opakování je fascinující. Ale i to, jak se z bývalých zarytých neoliberálů a příznivců volného trhu bez přívlastků stávají najednou ryzí nacionalisté, co vycítili, že by na absenci perspektiv, absenci budoucnosti, na níž nesou vinu, mohlo být opět žádoucí odpovědí přimknutí ke stejnojazyčnému kulturnímu celku a vytvoření iluzorního pocitu národní jednoty, okořeněné nenávistí k jiným národům, rasám či náboženstvím. Není to nádherné? Bezdomovec kráčí ruku v ruce se středním (ti vrcholoví ví, o co jde, ti by s ním nešli) manažerem a propadá pocitu, že spolu mají mnoho společného! Třeba když plivou na islám. Nebo nadávají na Rusy, Romy, imigranty, Němce. Co by si nadnárodní velkokapitál mohl přát víc, než rozdrobení světa na co nejmenší národní státy, které spolu budou nakonec zase i válčit? Bude to tak jako tak dobrý obchod.

Opakované selhávání elit

Rovněž můžeme fascinovaně pozorovat další selhávání kulturních elit. Alespoň jejich části. Poslední dobou u nás mobilizují proti Zemanovi. Protože mluví sprostě, lže, plácá páté přes deváté, není „kníže“ a neuděluje státní vyznamenání tomu, komu by je podle jejich mínění udělovat měl. Podobně je na tom ale i Trump, který se právě stal prezidentem USA, a další výtečníci, kteří se začínají ve světě rojit. Jistěže z nějakého důvodu. Ale ty důvody naše kulturní elity nikdy nezajímaly. Je to na ně totiž moc složité. Ony jen vědí, že se nemá lhát, i když samy lžou, že se nemá pronášet nesmysly, i když je samy pronášejí, že se má udělovat vyznamenání těm správným lidem, protože si mezi sebou ceny taky rády udělují a plácají se navzájem po ramenou. A co se týče morálky, jíž se tak rády ohání, měly by být nejspíš rády, že se na jejich osobní morálnost někdo nepodívá drobnohledem. Rétoricky zaseklé v optice roku 89 sní svůj sen o ztraceném sametovém ráji a nejspíš už dávno zapomněly, že to nebyly ony, kdo tehdy vyhrál boj o budoucí směřování republiky, ale dělníci, ona opora bývalého režimu, která se odhodlala mu svým odporem zasadit definitivní ránu z milosti. Třeba ti z ČKD, kteří na Miroslava Štěpána křičeli „Nejsme děti!“ a šli do generální stávky, pracující, již byli sametovým revolucionářům vzápětí zcela lhostejní, protože se musely především začít dělat kšefty. I tato zrada stále prodlévá kdesi v pozadí vzpoury lidu volícího navzdory doporučením expertů, novinářů a všemožných kulturních celebrit, jež ze sebe nejsou schopny vysoukat nic než žvást.

Buďme za to vše vděční. I této před našima očima defilující blbosti elit, kterým ani na okamžik nedojde, že to, co se dnes děje, děje se i za jejich pětadvacelitleté kolaborace se zvráceným systémem, že tohle vše je i výsledkem jejich činnosti, nebo spíš nečinnosti a nezájmu o životy chudých a bezbranných. Třeba u asociálních Nečasových reforem, na nichž se tak ochotně podílel jimi milovaný „kníže“, nebo u stále trvajících nájezdů exekutorů na české domácnosti (k dnešnímu dni Exekutorská komora registruje čtyři miliony exekucí), nezajímá je ani, že na Liberecku (jak informoval Liberecký deník) dnes hladoví přes čtyři tisíce dětí apod. Ony jen těžko snášejí, když se ozvou ti dole skrze svou neestetickou, iracionální, leč nikoli bezdůvodnou křeč. A hodí do elitami konstruovaného světa pochybných idejí svůj Molotovův koktejl oprávněného hněvu v podobě Zemana, Trumpa či Brexitu, z nichž ani jedno jejich vlastní život nijak nezlepší. Spíš naopak. A to povede k dalším a ještě zoufalejším volebním výsledkům. Protože Zeman a Trump jsou teprve začátek. Pokud svět podstatně nezměníme. Elity však raději přispěchají s konstatováním, že natvrdlý lid jen rozhodl o něčem, o čem nemá nejmenší ponětí. V pozadí tohoto konstatování není nic jiného než touha po omezení volebního práva. Tedy cosi zcela protidemokratického.

Jakou kulturní elity dělají chybu, si možná uvědomí až v okamžiku, kdy začne klesat sledovanost filmů, seriálů či zábavných šou, v nichž po dlouhá léta ochotně vystupují a přispívají k všeobecnému hloupnutí a absenci kritického myšlení ve společnosti. I když je možné si živě představit, že žvanit o morálce, kultuře a slušnosti, je možné i se vztyčenou pravicí za rozhodného pronášení „Sieg Heil!“

Není to tedy krásné? Že máme možnost to vše pozorovat? A vyhlížet nového Hitlera? Takřka on-line? A dokonce i na YouTube. Na Twitteru. Na Facebooku. O svých poddaných bude nový Hitler ve chvíli, kdy se chopí moci, vědět úplně všechno.

Autor je divadelní dramatik a publicista.

 

Podpořte Alarm dřív, než levicové intelektuály zkoncentrují v nových, prací osvobozujících táborech.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM