Ve věku devadesáti let zemřel bývalý kubánský vládce Fidel Castro. Proč by nás měl ještě zajímat? Tenhle stařík v teplákovce Adidas byl podle jedněch latinskoamerický tyran, který zbídačil kvetoucí karibský ostrov, kdežto podle jiných hrdina, který vrátil Kubáncům nezávislost. Obě verze příběhu jsou samozřejmě nesmiřitelné. A taky dost únavné, takže omílat je pořád dokola nemá smysl. Klidně připusťme, že Castro byl obojím a podívejme se na to, v čem spočíval jeho skutečný význam: kubánská revoluce s Fidelem v čele totiž kdysi ovlivnila miliony lidí a změnila chod dějin.
Globální revoluce
Shodou okolností mi na dané téma právě vychází kniha Jak se zbavit Castra. Kuba, Spojené státy a Československo ve studené válce. Pojednává o americko-kubánském nepřátelství, Castrovi, revoluci na Kubě a jejím globálním vlivu. Pro mnoho lidí na několika kontinentech Kuba kdysi představovala zrcadlo, do kterého si projektovali jiné světy. Často symbolizovala naději na lepší budoucnost, nezávislost a sociální spravedlnost. Ostatně její emancipační náboj dokládají i vzpomínky a postřehy československé inteligence z šedesátých let – například osobností, jako byli Adolf Hoffmeister, František Kriegel nebo Antonín J. Liehm.
Castra se svým způsobem zbavit nelze, protože by to znamenalo vysmát se všem, kteří kdysi chtěli změnit druhořadé postavení svých zemí, vzít osud do vlastních rukou a vymanit se z nadvlády silnějších mocností.
„Jaký byl dopad Kuby? Jevila se mi jako socialismus bez Stalina. To byla hlavní věc,“ řekl mi nedávno právě novinář a filmový kritik Liehm. „Byl to sen o nestalinském socialismu, alespoň do doby, než se z Castra stal – převážně kvůli USA – přívěšek Rusů. Věřili jsme, že to je socialismus, který se může udržet, a přitom být relativně názorově a politicky nezávislý,“ vzpomínal Liehm na začátek šedesátých let, kdy se na Kubě dostali k moci vousatí partyzáni v čele s Castrem. Podle Liehma, jenž působil v Literárních novinách a po roce 1968 emigroval z Československa, byla Kuba nadějí na „nezávislou cestu k socialismu – alternativu“. Také v doslovu k česky vydanému souboru článků o Kubě od francouzského filosofa Jeana-Paula Sartra, nazvanému Uragán nad cukrem (1961), Liehm napsal, že „zájem o Kubu je u nás obrovský“.
„Kuba pro nás představovala jakýsi svobodný, tropický socialismus,“ svěřila se mi další pamětnice tehdejších událostí, česko-mexická historička Daniela Spenser, která po osmašedesátém rovněž emigrovala. Mnoho lidí v Latinské Americe, stejně jako v bývalých koloniích nebo sovětském bloku, totiž v Kubě spatřilo příklad země, ze které může vzejít alternativa k oběma systémům stojících za studenou válkou – tedy jak k západnímu kapitalismu, tak k rigidní sovětské verzi „socialismu“. A třebaže tyto naděje nakonec selhaly, Kuba je přinejmenším dočasně probouzela. Dokonce i diplomaté amerického prezidenta Obamy dnes Castrovi připisují zásluhy za to, že kubánská revoluce měla zásadní vliv na „globální imaginaci za studené války“.
Od tygra do Moskvy
Fidel Castro provedl několik husarských kousků. Ve třiatřiceti letech svrhl proamerického diktátora Fulgencia Batistu, za jehož vlády Kuba sloužila jako „gigantické kasino a bordel pro americké turisty“, jak napsal jeden historik. Mladý Castro zpočátku nebyl komunista a ještě jako student s oblibou citoval americkou Deklaraci nezávislosti nebo radikálního demokrata Thomase Painea. Po převzetí moci v roce 1959 dokonce navštívil USA, kde se bavil s vrcholnými americkými politiky a těšil se oblibě u tamní veřejnosti. Svoji chladnokrevnost mimo jiné prokázal tím, že při návštěvě ZOO v newyorském Bronxu prostrčil ruku skrz mříže klece s bengálským tygrem a před vyděšenými diváky poplácal zvíře po tlamě. Navždy zůstane velkou ironií, že americká vláda a tajné služby později investovaly ohromné úsilí a částky do Castrovy likvidace.
Fidel na Kubě centralizoval moc, zcenzuroval tisk a odmítl vyhlásit volby. Tyto okolnosti ovšem pro politiky v USA nebyly rozhodující – i když se totiž rádi oháněli šířením demokracie, sami podporovali spoustu latinskoamerických diktátorů a oligarchů a podnikali ozbrojené intervence. V silných vládcích viděli záruku „stability a řádu“ pro lidi v Latinské Americe, které pokládali za „líné, hloupé a méněcenné“. Tak to aspoň často stojí v archivních dokumentech z dob studené války, které přetékají kulturními stereotypy a rasismem. Právě v tom byli Kubánci a třeba kolonizovaní obyvatelé afrických a asijských zemí na jedné lodi – málokdo je bral vážně a leckdo je považoval za lidi druhé kategorie.
Od kubánské revoluce si proto nemůžeme odmyslet její silný antikoloniální náboj. Ale zároveň ani politické vězně, pronásledování homosexuálů v šedesátých a sedmdesátých letech, hospodářský úpadek, emigraci a tuhou politickou kontrolu. Castro se totiž v obavách před útokem z USA nakonec spojil s Moskvou a začal kopírovat sovětský model. Zarostlí Castrovi partyzáni brzy začali pronásledovat vlasaté umělce a sny o „svobodnějším tropickém socialismu“ vzaly za své. Symbolickou tečkou byl srpen 1968, kdy Fidel Castro – z velké části proto, že nutně potřeboval z Moskvy hospodářskou pomoc – podpořil vpád Varšavské smlouvy do Československa.
Castro, s. r. o.
Vlastně je s podivem, že Castro zemřel přirozenou smrtí, jelikož v minulosti unikl přinejmenším desítkám pokusů o atentát. Spojené státy zkoušely různými způsoby Castra sesadit a s pomocí tajných služeb organizovaly teroristické útoky, invazi, uvalily na Kubu hospodářské embargo a snažily se ostrov uvrhnout do mezinárodní izolace. Obsáhlý výčet pokusů americké vlády svrhnout kubánský režim však není jedinou odpovědí na klíčovou otázku: „Jak se zbavit Castra?“ Ta totiž dává smysl i z hlediska naplnění ideálů, které kubánská revoluce kdysi přinesla. Castra se svým způsobem zbavit nelze, protože by to znamenalo vysmát se všem, kteří kdysi chtěli změnit druhořadé postavení svých zemí, vzít osud do vlastních rukou a vymanit se z nadvlády silnějších mocností.
Je však tragické, že to byla samotná kubánská vláda, která původní ideály pošlapala. A to nejen v dobách studené války. Příběh Castrovy Kuby neztrácí na důležitosti ani dnes, kdy se na ostrově snaží zavádět kapitalismus na čínsko-vietnamský způsob. Systém s vládou jedné strany se totiž doplňuje s postupnou privatizací kubánského hospodářství do rukou armádních kádrů z Castrova okruhu. Kuba s největší pravděpodobností směřuje ke kombinaci politického autoritářství a kapitalismu, což je směr, který se dnes v různých variantách prosazuje i v mnoha dalších zemích světa. Ať už jde o Čínu, Singapur, Rusko nebo i středovýchodní Evropu, ukazuje se, že spojení demokracie s kapitalismem není v žádném případě samozřejmé. To je problém, který se palčivě týká nejen Kubánců, ale i nás ostatních. Otázky vztahu svobody, pokroku, demokracie a solidarity, které před námi otevřelo již 20. století, totiž zůstávají dodnes nevyřešené.
Autor je šéfredaktor A2larmu.