„Jsem velmi pyšná, že jsem mohla být součástí tohoto projektu, který velmi jasně a vtipně pojmenovává věci, které se dějí v České republice. A který si nebere servítky. Jsem ráda, že se nebojí ani Česká televize. Určitě to bude kontroverzní. Lidi budou buď milovat, nebo nenávidět, což je pro uměleckou tvorbu to nejlepší, co může být,“ řekla o seriálu Kosmo herečka Eva Josefíková. „Tomáš Baldýnský stál u zrodu seriálu Comeback, který – když ne světu, tak aspoň národu – ukázal, že i Češi umějí natočit sitcom. Kosmo je zároveň odpověď pro ty, kdo si myslí, že Česká televize se bojí natočit politickou satiru,“ prohlásil vedoucí projektu Kosmo Jan Maxa na oficiálních stránkách seriálu. Ve stejném promomateriálu se také píše, že „žánrově Kosmo připomíná klasické české crazy komedie, ale s temným podtónem společenské kritiky, trochu Zelený Raoul, trochu Červený trpaslík, trochu Jistě, pane ministře, ale zcela stoprocentně Česká republika roku 2016.“ Sám Baldýnský v rozhovoru s Mirkou Spáčilovou například říká, že „od dob České sody satira ochabla, a není divu: satira vyžaduje názor, názor rozděluje diváky a toho se televize bojí; třeba že jim někdo zatrhne finance. (…) Považoval bych za úspěch, kdyby lidé začali probírat, co jinak neřeší: co znamená být Čech.“
Malý a hrdý český člověk
Jestli je seriál Kosmo v něčem skutečně výjimečný, tak je to schopnost udělat velmi dobrou reklamní kampaň. Ta rozehrává úplně stejná témata, kolem kterých se točí i děj. Zakořeněná představa „malého českého člověka“, která nás národnostně definuje, v nás na jednu stranu vyvolává potřebu obstát před světem, na druhou stranu ale také snahu chránit vlastní teritorium před cizími tlaky. Podle PR textů a rozhovorů s tvůrci je Kosmo splněným snem právě tohohle nacionalistického paradoxu – má světové ambice, ale současně je i stoprocentně český.
To, že Češi jsou prospěcháři, šejdíři a nekňubové, totiž není skutečnost, za kterou bychom se kolektivně styděli, ale velice dobře živený národní stereotyp.
Zápletka se odvíjí od stejného paradoxu: Češi zároveň chtějí být světoví a mít svůj zářez na měsíčním povrchu, ale zůstávají bytostně „malými českými lidmi“, což znamená línými, neschopnými, sobeckými a buranskými podvodníky, prospěcháři, šejdíři a nekňuby. Dějová linie s kosmonauty se neustále vrací k tomu, že Češi neumí být poctiví a pracovití jako Američané nebo se obětovat pro větší celek jako Poláci. Spoustě diváků to připadá zábavné, a některým dokonce pronikavě inteligentní a vypovídající o naší národní povaze. Je to ale problematičtější než se zdá. To, že Češi jsou prospěcháři, šejdíři a nekňubové, totiž není skutečnost, za kterou bychom se kolektivně styděli, ale velice dobře živený národní stereotyp. Od image českého prezidenta po zábavnou soutěž Co na to Češi na Nově se vine linie rafinovanějších i přímočařejších představení, které stvrzují představu Čechů jako periferního, hrdě přízemního národa. Malý český člověk prostě není fakt, ale mýtus.
Nekoherentní seriál
Otázka pak zní, jak se k tomuhle mýtu má Kosmo. Do čeho se vlastně má tahle satira strefovat? Do české národní povahy? Nebo do toho, že máme stereotypní představy o české národní povaze? Pokud platí první možnost, tak Kosmo není nic jiného než další z řady komedií, které nás utvrzují v naší vlastní zábavné méněcennosti. Zároveň to ale znamená, že na Kosmu ve skutečnosti není nic převratného, kontroverzního a vlastně ani satirického, ale že je to naopak velice konformní, bezpečná a tuctová televizní zábava.
Kosmo je ovšem důmyslné v tom, že tuhle otázku vlastně nechává otevřenou. Seriál bychom mohli brát jako příklad „nekoherentního textu“, což je pojem, který zavedl filmový historik Robin Wood v souvislosti se slavným filmem Martina Scorseseho Taxikář. Tomu ve své době tleskali jak liberální, tak konzervativní Američané. Ne snad, že by se na příběhu vietnamského veterána Travise Bucklea, který se pokusí zavraždit amerického senátora a následně postřílí několik pouličních gangsterů ve špinavém newyorském bordelu, vzácně shodli. Spíš v něm našli společnou půdu pro svoje neshody. Diváci z americké střední třídy chápali Taxikáře jako „horor“, kde Travis vystupoval jako vraždící šílenec nebezpečný pro společnost. Bílá dělnická třída naopak Scorseseho dílo chtěla vidět jako „městský western“, ve kterém Travis byl novodobým Johnem Waynem – drsným mužem, který se nebojí vzít spravedlnost do svých rukou ve světě, kde zákon a pořádek nefungují. Samotný film, který natočil liberální režisér Scorsese podle scénáře konzervativce Paula Schradera, přitom v zásadě umožňuje obě protichůdné interpretace. Taxikář je „nekoherentní text“, protože je možné chápat hlavní postavu jako kladného i jako záporného hrdinu.
Podobnou strategii můžeme vidět i v Kosmu. Diváci, kteří chtějí sledovat konformní seriál o tom, jací jsou Češi zamindrákovaní vyčuránkové, v něm najdou spoustu scén, které mohou takhle chápat. Naopak ti, kteří v něm chtějí vidět podvratnější satiru, kde se na český zakomplexovaný nacionalismus poukazuje, si zdejší vtipy mohou vykládat i takhle. Už proto, že samotní tvůrci tvrdí, že jejich dílo je hodně provokativní a novátorské. To samé platí pro haldu dalších stereotypů a předsudků, s nimiž Kosmo pracuje, ať už je to potěmkinovský hvězdný program Číňanů, ruská diplomacie, imbecilita modelky Miss Kurník 2015, a dokonce i vyloženě sexistický vtip s menstruujícími feministickými političkami.
Vypočítavé, nikoli kontroverzní
Kosmo je vůbec záludné právě ve vytváření nenápadných dvojakostí. Už to, že sledujeme dvě dějové linie, z nichž jedna je věnována politikům a druhá kosmonautům, vede k různorodému chápání seriálu. Scény s ministrem Šnajdrem jsou totiž něco jako velmi krotká verze politických satirických seriálů od Jistě, pane ministře po Veep. Díky nim je Kosmo pořád satira, i kdyby na linii s kosmonauty nic satirického nebylo. Baldýnského srovnání s Českou sodou je svým způsobem zavádějící – Česká soda totiž byla maximálně adresná, zesměšňovala konkrétní osoby velmi podpásovým způsobem. Kosmo naproti tomu (stejně jako Veep) je naopak neadresná – zesměšňuje politiku jako instituci, která je založena na neustálém oprašování vlastního mediálního obrazu a zahlazování různých průšvihů spíš než na nějaké státotvorné práci. V Kosmu se konkrétní politici parodují jen zřídka, například v případě velkodrůbežáře Antona Hrabiše.
Kosmo je tak možná daleko spíš vypočítavé než kontroverzní. Může být radikální i konzervativní, jak kdo chce. Už to z něj ale dělá mnohem méně „progresivní“ nebo „světovou“ satiru, než by se podle toho, co o ní tvůrci říkají, mohlo zdát. U Borata, Veep, South Parku, Colbert Report, Last Week Tonight with John Oliver nebo i Parks and Recreation se vám nestane, že byste váhali, na koho satira vlastně míří a jaké jsou politické názory tvůrců.
To, že se marketing nějakého filmu nebo seriálu snaží oslovovat co nejvíc potenciálních diváckých skupin klidně i na základě protikladných náznaků, není na Západě nic neobvyklého. O to kritičtější přístup ale taková produkce vyžaduje. Kosmo totiž ve výsledku dopadá tak trochu jako česká výprava na Měsíc, kterou popisuje. Je to ambiciózní podnik, který ale ke svému vítězství spěje hodně klopýtavou chůzí, vydávanou za „malé kroky pro člověka, ale velké skoky pro Česko“.
Autor je filmový redaktor čtrnáctideníku A2.