Mlčení znamená souhlas


Radek Banga aka Gipsy.cz demonstrativně odešel z předávání cen Zlatý slavík, když plný sál tleskal kapele Ortel oblečené v trikách s kryptonacistickými symboly.

Radek Banga si po svém gestu vysloužil záplavu komentářů a reakcí. Od taťků od rodin, kteří mají profilovou fotku se svým dítětem a posílají Bangu do plynu, až po Lucii Bílou, která Gipsymu doporučila, ať se vůči nacismu vymezuje radši „v soukromí“. Je to jenom další bezvýznamný shitstorm na sociálních sítích, nebo to skutečně něco vypovídá o hnědnutí společnosti?

Nácek v mezích zákona

Aby bylo jasno – anketa Zlatý Slavík skoro nikoho nezajímá, ani mně ne. Hlasují v ní stále ti samí lidé, kteří poslouchají pořád ty samé kapely a interprety už dvacet let. Význam téhle estrády pro českou kulturu, společnost či politiku je absolutně nulový. Politicky poznamenaná byla už za minulého režimu, kdy byli vyškrtáváni z hlasování lidé, kteří emigrovali nebo se znelíbili režimu. O stavu české hudební scény vypovídá fakt, že zatím nevznikla žádná srovnatelně populární, a přitom relevantní anketa, která by dokázala skutečně vyhmátnout talenty a trendy. Ale to patří to do úplně jiného článku.

Prokázali pohotovost a odvahu ozvat se ve chvíli, kdy zbytek sálu tleskal – a to je potřeba ocenit.

Faktem zůstává, že Zlatý slavík je veřejná akce a nacismus je ideologie, jejíž projevy jsou ve veřejném prostoru trestné. Tomáš Hnídek a jeho kapela Ortel na to jdou chytře – zákony znají a dávají si pozor na to, aby nebyli přistiženi při něčem, za co by hrozil trestní postih, a mohlo by to tak ohrozit jejich další „výchovné“ působení na český lid. Proto teď můžeme na Facebooku vést diskuse o tom, zda lebky, co měli členové Ortelu na tričkách, jsou symbolem SS. Jenže to je vlastně dost jedno – Tomáš Hnídek alias Ortel je tak jako tak neonacista, na to máme důkazů víc než dost a on sám se tím nijak netají (respektive tají se tím právě jenom tolik, aby ho za to nemohli zavřít).

Protestní gesto Radka Bangy, ale také Ivy Pazderkové, Filipa Šmída a Jana Tuny, má proto význam i v kontextu celkem bezvýznamné akce. V Česku není právě zvykem být politicky angažovaným umělcem – pokud nepočítáme speciální žánr tzv. xenopopu, který se poslední dobou rozmáhá. Obecně máme tendenci si spojovat politickou angažovanost v umění spíše s minulým režimem a díváme se na ni s podezřením (koneckonců tak jako na každou formu politické angažovanosti zdola). České celebrity až na čestné výjimky k tématům, jako je rasismus, xenofobie nebo třeba chudoba, dlouhodobě mlčí. Mobilizačním prvkem se sice v poslední době částečně stal prezident Zeman, nicméně je potřeba si přiznat, že snaha o jeho kritiku ze strany kulturních elit byla ve většině případů přinejmenším rozpačitá (vzpomeňme na Dyka s Bartoškou a jejich video). Bangova reakce je tedy významná i proto, že je ojedinělá.

Tím se dostáváme k jádru problému. Za prvé, Radek Banga a těch několik dalších odvážných předvedli něco, co se u nás nenosí – dali najevo názor, který nerezonuje s většinou, a dali ho najevo zcela spontánně v reakci na situaci, která jim nepřipadala správná. Prokázali pohotovost a odvahu ozvat se ve chvíli, kdy zbytek sálu tleskal – a to je potřeba ocenit, ať už si o Zlatém slavíku nebo třeba o Bangových textech myslíme cokoliv.

Past mlčení

To, co po reakci oné hrstky odvážných následovalo, vůbec není bezvýznamné a zajímat by to mělo nás všechny. Slogany typu „Táhni do plynu, ty černá hubo“ nebo „Cikáni do plynu“ a výhružky vypálením redakce serveru Romea jsou jen slabým průměrem toho, jak uživatelé Facebooku na Bangovo gesto reagují. Pokud nás toto nebude zajímat, dostaneme se do situace, kdy elity mlčí k náckům na podiu a většina pak mlčí k náckům ve vlastních řadách. Mlčení je problém nejenom proto, že – jak praví lidová moudrost – znamená souhlas. Mlčení je v tomto případě problém, i kdyby znamenalo „jen“ lhostejnost. Ta může mít stejně děsivé důsledky. V diskusi se objevují také názory, že si to všechno my, aktivisté, nějak moc bereme, protože podobné názory jsou díky Facebooku prostě víc viditelné. Nenávistné projevy ve společnosti jsou ale problémem vždycky a je úplně jedno, jestli se dějí v hospodě, na Facebooku, při přenosu vyčpělé televizní ankety nebo doma u rodinného oběda. Jestli se dějí otevřeně, anebo jenom v chytrých náznacích. Ignorovat je na Facebooku jenom proto, že jsou na Facebooku, nedává smysl. Ostatně projevit nesouhlas u rodinného oběda může být stejně nepříjemné jako v sále, kde se předává Zlatý slavík – protože postavit se někomu blízkému je někdy nejtěžší ze všeho.

Když ale budeme nečinně přihlížet, děsit se tak trochu jenom v soukromí dle rady Lucie Bílé nebo shazovat rasistické nadávky a výhružky smrtí tím, že je to jenom na Facebooku, vytváříme nebezpečný precedens a uvolňujeme cestu něčemu ještě mnohem horšímu. Nenechat snížit standardy toho, co je a co není přijatelné, je právě v době facebookových diskusí důležitější než kdy jindy. Pokud nechceme žít ve světě, kde je naprosto normální posílat lidi do plynu, mělo by nás gesto Radka Bangy i reakce na něj rozhodně zajímat.

Autorka je sociální antropoložka.

 

A2LARM