Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Moc bezmocným!

Oprášili jsme stylizovaný rozhovor s disidentem Václavem Havlem z časopisu Konfrontace z roku 1999.

Časopis Konfrontace v roce 1999 u příležitostí desátého výročí 17. listopadu vytvořil koláž z úryvků z eseje Václava Havla Moc bezmocných (1978) a stylizoval ji jako rozhovor s kritikem mocenských struktur a kapitalismu. Tento text dokazuje, že díla Václava Havla byla pozorně čtena již v době, kdy vykonával svou prezidentskou funkci a stále ho čekala plodná politická kariéra. S odstupem času je možné položit si otázku, nakolik se Havlovi podařilo realizovat jeho politické vize a morální maximy ve smyslu autentického života v pravdě, ke kterému své spoluobčany vždy vybízel. Zejména Havlovy starší texty svědčí o tom, že hlavní odkaz tohoto myslitele, „soulad činů a slov“, stále čeká na naplnění.

 

Stále častěji se mluví o krizi soudobé civilizace jako celku. Co je podle vás její příčinou?

Technika – toto dítě moderní vědy, jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk nezná východisko: nedisponuje myšlenkou, vírou a tím méně nějakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou. Bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb.

A lze s tím něco dělat?

Jediným sociálním, respektive politickým pokusem „něco s tím dělat“, který má v sobě onen nezbytný prvek univerzality (odpovědnost k celku a za celek) – pokusem ovšem omezeným jen na určitou představu, jak diktátu techniky technicky čelit – je dnes zoufalý a ve vřavě světa se ztrácející hlas ekologického hnutí.

Pokud jde o hospodářský život, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu.

Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé „existenciální revoluce“.

Lze to tedy chápat tak, že jste revolucionář?

Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém „technickém grifu“ , tj. vnějškovém projektu té či oné změny či revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické.

Ale demokratické systémy přece nabízejí východisko! Třeba volby…

Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.

Takže vy nevěříte v model parlamentní demokracie?

Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samopohybu“ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti. I ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné, jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému posttotalitního.

Jak to myslíte? Můžete to upřesnit?

Ale, celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli osobní odpovědnosti. Celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu…

Není to přehnané…?

… celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe… Člověk je tu sice vybaven mnoha nám neznámými osobními svobodami a jistotami, tyto svobody a jistoty mu však nakonec nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí „samopohybu“, neschopnou uhájit si svou identitu a ubránit se svému zvnějšnění, překročit rámec své starosti o soukromé přežití a stát se hrdým a odpovědným členem „polis“, participujícím reálně na tvorbě jejího osudu…

Není přece možné vzdávat se osvědčeného politického modelu?!

Upínat se k tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké…

Kritizovat umí každý, co ale navrhujete?

Věřím ve struktury neorientované k „technické“ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu. Ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem „ven“. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé, nad jistou hranicí nemohou už ony „lidské vazby“, jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury, které ze své podstaty neomezují vznikání struktur jiných. Jakákoli kumulace moci by jim měla být bytostně cizí. Struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. Rozhodně to nemohou být struktury zakládající svou autoritu na dávno vyprázdněné tradici (jako tradiční masové politické strany), ale na svém konkrétním vstupu do situace. Než statický soubor zformalizovaných organizací jsou lepší organizace vznikající ad hoc, prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl a zanikající s jeho dosažením.

A kdo by tyto struktury ustanovoval?

Tyto struktury by měly vznikat samozřejmě „zdola“, jako výsledky autentické společenské „samo-organizace“, měly by žít ze živoucího dialogu se skutečnými potřebami, z nichž vznikly, a s jejich zánikem by měly i samy zanikat…

Tím ale lidi nenakrmíte. Kdo by v tom případě řídil ekonomiku?

Pokud jde o hospodářský život, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Myslíte si, že tyto myšlenky budete moci v krátkodobém horizontu, třeba jedenácti let, uskutečnit?

Je totiž vůbec otázka, zda „světlejší budoucnost“ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného „tam“. Co když je to naopak něco, co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?

Děkujeme za rozhovor.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image