Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH) pro mladé umělce a umělkyně do 35 let se s novou ředitelkou a granty i sponzory posíleným finančním zázemím posunula na novou úroveň. Sebejistější a profesionálnější je i veřejná a mediální prezentace výsledků soutěže. Mezinárodní porota vybrala to nejlepší z tvorby mladých českých i slovenských umělců (přesněji z těch, kdo se do soutěže přihlásili) již po sedmadvacáté. Výstava finalistů se nachází v proskleném přízemním prostoru Veletržního paláce Národní galerie, přesně na tom správném místě – je v nejpřednější výstavní instituci, ale zároveň si Národní Galerie a CJCH udržují vzájemnou distanci. Citlivá kurátorská práce ředitelky Kariny Kottové s vystavujícími, zdarma nabízený katalog s inteligentními texty v češtině i angličtině a doprovodné programy skutečně posunuly výstavu finalistů na profesionální a mezinárodně standardní úroveň.
Pomáhat elitním projektům
Přímý přenos dobře režírovaného ceremoniálu na ČTart (s Tomášem Pospiszylem v životní roli) dostal konečně i výtvarné umění po bok ostatních uměleckých druhů, které své výroční televizní estrády už mají dávno. A to je dobře pro celou zdejší uměleckou scénu. I když je v tom CJCH trochu nevinně, je fakticky jediným momentem, kdy se současné české umění prezentuje široké veřejnosti. Práce vítězných autorů se tak nejen stávají dobrými investicemi, ale také poselstvím aktuálního výtvarného umění české společnosti o hodnotách a kvalitě.
Úplně chápu, proč porota podlehla razanci Chocholova ega, jeho schopnosti koncentrovat energii a manipulovat s ní. Tento rozměr autorovy tvorby ale není ničím objevný, inspirativní ani subverzivní.
Dospělá, profesionální CJCH však za sebou nechává nejen nedotaženosti a improvizace, ale i pozitivní stránky provincialismu, jakou je upřímná naivita pocitu soudržnosti účastníků, kteří v minulosti leckdy zapomínali na soutěžní boj a namísto toho spolupracovali. Vítěz může kromě finančního ocenění a americké cesty očekávat i zakoupení svého díla do sbírky generálního partnera J&T Magnus Art. Jejím krédem je, že „umění kultivuje jedince i společnosti – propojuje úspěšné, odvážné, bohaté, talentované a občas svou generací nepochopené osobnosti“. Banka proto hodlá „pomáhat elitním projektům, které mohou Českou a Slovenskou republiku zviditelnit na kulturní mapě světa“. Nelze už se tedy tvářit, jako by umění nebylo nedílnou součástí ekonomiky i politiky.
I když multimediální instalace letošního vítěze ceny Matyáše Chocholy podle vyjádření poroty „nezmění svět“, přesto ji ocenila pro „schopnost komunikovat klíčová globální témata, nálady a podoby dnešního světa tak, jak jsou prožívána a reflektována v lokálním kontextu“. Chocholova rozsáhlá prostorová koláž z věcí a jejich zničených zbytků, z obrazů a digitálních obrazovek, do níž návštěvník vstupuje a má se do ní plně ponořit, ukazuje temnou a odvrácenou stranu nejlepšího z možných světů, v němž žijeme. Vyzařuje intenzivně energii hnusu, špinavosti, násilí a destrukce. Dílo si ale s tím vším pohrává: nevyhřezlo tu peklo, ale nejvýš jeho internetové simulakrum. Není tu autenticita existenciálního prožitku temnoty, ale není tu ani ironická či dokonce kritická distance. Nic podobného, žádnou slabost sebereflexe, ostatně nedával autor najevo ani ve svých vystoupeních. Mezinárodně úspěšný umělec nemusí pochybovat o tom, jak je skvělý.
Dozvuky devadesátých let
I když je CJCH už zběhlá v tom, jak to chodí ve velkém světě, v étosu díla, které letos zaujalo prestižní místo, jako by z šera prosvítala fialová saka a bílé ponožky naivních a krutých devadesátých. V našem výtvarném umění toto dědictví zastupuje bývalý rektor Akademie výtvarných umění a bývalý ředitel Národní galerie Milan Knížák, jehož tvorba i osobnost ztělesňují postmodernu ne pouze jako osvobozující gesto, ale také jako součást prosazení neoliberálního kapitalismu. Umění je podle Knížáka hlavně dobrá zábava, nezávazná svévole a projev silného ega. Stejně charakterizoval své vítězné dílo letošní laureát. Nejvýraznější je Chocholova neochota přiznat si zodpovědnost umělce v tom, jak povrchně zachází s nálepkou „šamanství“. Používá ji jako spektakulární formulku k okouzlení diváků a kritiků, a vůbec si nepřipouští, že vlastním smyslem činnosti skutečných šamanů bylo a je dát sám sebe, doslova, pro dobro společenství.
Úplně chápu, proč porota v kontextu děl ostatních finalistů podlehla razanci Chocholova ega, jeho schopnosti koncentrovat energii a manipulovat s ní. Nemyslím si ale, že je to dobře. Tento rozměr autorovy tvorby není ničím objevný, inspirativní ani subverzivní. Kdo by to tvrdil, dostal by se na úroveň lživého boje proti politické korektnosti a útlaku většiny menšinami, což jistě porota nechtěla. Jenže v roce 2016, kdy politickou moc přebírá alternativní pravice Donalda Trumpa, středoevropští národovci a autoritáři i postfašističtí západoevropští populisté, není ocenění nedistancované prezentace hrubé destruktivní síly, otevřeného machismu a sexismu bez další argumentace ničím jiným než uznáním tohoto aktuálního vývoje. Internetová realita je totiž politicky a ekonomicky stejně účinná jako fyzická skutečnost, a možná účinnější. A aktuální styl sám o sobě kvalitu nezaručuje.
Aby nedošlo k nedorozumění: nechci umělcům předpisovat, co mají dělat. Ať každý tvoří takové umění, jaké považuje za dobré a potřebné, nebo takové, pro něž najde diváky, kurátory a kupce. Porota přesně vystihla, jak je těžká krize liberální demokracie lokalizována v našem světě umění. Neudělala ale, myslím, správně, když svým oceněním fakticky podpořila legitimizaci a normalizaci násilí a sexismu. Od ceny, která se odvolává na Václava Havla jako svého spoluzakladatele, by se dala očekávat naopak podpora humanismu, otevřenosti a solidarity.
Ano, opravdu soudím, že nejde o umění samo o sobě. Možná si mohlo dlouhá léta dělat ve vlastním uměleckém světě, co se mu zachtělo, ale je také možné, že právě pojetí svobody jako libovůle dnešní krizi pomohlo připravit. Nikdy přece neplatilo, že pravda a lež jsou zaměnitelné, to postmoderna jen zrušila nadosobní záruky pravdivosti a ponechala ji na zodpovědnosti každého jednotlivce. Dnes je postmoderna už za námi, ale zodpovědnost nám zůstala. Bohužel to vypadá, že nastává doba, kdy se budeme muset všichni, i umělci a kritici, rozhodnout, na které straně Síly chceme stát.
Autorka je historička umění.