Události, které vedly k volebnímu vítězství Donalda Trumpa, začaly v Anglii už v roce 1975. Traduje se, že několik měsíců poté, co se Margaret Thatcherová stala vůdkyní britských konzervativců, začal jeden z jejích kolegů vysvětlovat, jak vnímal hlavní principy konzervativismu. Thatcherová otevřela kabelku, vyndala ošuntělou knihu a praštila s ní o stůl. „Tady je to, čemu věříme,“ řekla. A politická revoluce, která měla v dalších letech hýbat světem, mohla začít.
Hlavní úlohou teď zůstává napsat nový příběh o tom, co znamená být člověkem ve 21. století.
Kniha se jmenovala The Constitution of Liberty (Konstituce svobody) od Friedricha Hayeka. Její vydání v roce 1960 znamenalo posun od poctivé, ač extrémní filosofie směrem k jednoduchému podvodu. Filosofie se jmenovala neoliberalismus. Z pohledu této filosofie je soupeření hlavní charakteristickou vlastností mezilidských vztahů. Trh vytvoří přirozenou hierarchii vítězů a poražených a stvoří efektivnější systém, než jaký by jinak mohl vzniknout plánovaně. Cokoli, co by tomuto procesu stálo v cestě, například daně, regulace, iniciativy odborů nebo státní opatření, by bylo kontraproduktivní. Neomezení podnikatelé vytvoří bohatství, které se časem dostane ke všem.
Hrdinové extrémního bohatství
Tak to bylo alespoň původně myšleno. Přitom už v době, kdy Hayek psal tuto knihu, byla jím samotným založena síť lobbistů a filosofů. Tu bohatě financovali miliardáři, kteří Hayekovu doktrínu vnímali jako způsob, jak se ubránit před demokracií. Ovšem ne všechny body neoliberálního programu odpovídaly jejich zájmům. Zdá se, že Hayek měl za cíl tuto vadu poupravit. Na začátku knihy prosazuje nejpřímější možnou koncepci svobody: absenci donucování. Odmítá pojmy jako politická svoboda, všeobecné právo, lidská rovnost a rozdělení bohatství – všechny dle něj omezují chování bohatých a mocných, a tím narušují absolutní absenci donucování, již požaduje.
Naproti tomu demokracie není „ultimátní nebo absolutní hodnotou“. Naopak, svoboda závisí na zabránění většině občanů v prosazení názoru na budoucí chod politiky a společnosti. Tuto pozici obhajuje tím, že vytváří hrdinský narativ extrémního bohatství. Spojuje ekonomickou elitu, která své peníze utrácí novými způsoby, s filosofickými a vědeckými průkopníky. Tak jako politický filosof by měl mít právo myslit nemyslitelné, měli by velmi bohatí lidé mít právo dělat všechno, bez omezení veřejným zájmem nebo veřejným míněním.
Ultrabohatí lidé jsou „průzkumníci“, kteří „experimentující s novými způsoby žití“ a prosekávají cestičky, po kterých je potom následuje zbytek společnosti. Pokrok společnosti závisí na svobodné možnosti těchto „nezávislých“ získat tolik peněz, kolik chtějí, a utratit je, jak chtějí. Tím pádem vše, co je dobré a užitečné, vzniká z nerovnosti. Není potřeba žádné spojitosti mezi hodnotou a odměnou, žádného rozdílu mezi vydělaným a nevydělaným příjmem ani žádného omezení výše nájmů, které je možné požadovat. Zděděné bohatství je užitečnější než vydělané bohatství – lidé, kteří pro svoje peníze nemusí pracovat, mohou svůj čas trávit ovlivňováním „myšlenek a názorů, vkusu a víry“. I tehdy, když se zdá, že své peníze utrácí za pouhou okázalost, vlastně vytvářejí společenskou avantgardu.
Hayek zmírnil svou opozici k monopolům, ale naopak přitvrdil ve své nechuti k odborům. Ostře kritizoval progresivní danění a pokusy ze strany státu zlepšit všeobecnou životní úroveň občanů. Trval na tom, že existuje „nepřekonatelný argument proti všeobecnému zdravotnictví“, a odmítal pokusy o zachování přírodních zdrojů. Ty, kteří takové věci sledují, by nemělo překvapit, že získal Nobelovu cenu za ekonomii.
Přitažlivost neoliberálního sebevědomí
V době, kdy paní Thatcherová praštila jeho knihou o stůl, už byla na obou stranách Atlantiku pevně zakotvená aktivní sít think tanků, lobbistů a akademiků prosazujících Hayekovu doktrínu. Síť, která byla financována některými z nejbohatších lidí a firem planety . Mezi nimi byli třeba DuPont, General Electric, pivovar Coors, Charles Koch, Richard Mellon Scaife, Lawrence Fertig, the William Volker Fund a Nadace Earhart.
Thatcherismus a reaganismus nebyly svébytné ideologie, byly to pouze dvě tváře neoliberalismu. Jejich obrovské úlevy na daních pro bohaté, potlačení odborů, škrty v oblasti sociálního bydlení, deregulace, privatizace, outsourcing a soupeření ve veřejných službách byly původně navrhnuty Hayekem a jeho žáky. Jejich velká výhra ale nespočívala v dobytí pravice, nýbrž v kolonizaci stran, které kdysi reprezentovaly vše, co Hayek nesnášel.
Bill Clinton a Tony Blair neměli vlastní politický narativ. Místo jeho vytváření si mysleli, že stačí triangulovat. Jinými slovy: vybrali si pár prvků z toho, čemu jejich strany kdysi věřily, a z této nepravděpodobné směsi vyvinuli „třetí cestu“.
Bylo nevyhnutelné, že zářící revoluční sebevědomí neoliberalismu si získala větší gravitační přitažlivost než skomírající hvězda sociální demokracie. Hayekův triumf byl vidět všude, od Blairova rozšíření iniciativy soukromých financí k Clintonovu odvolání zákona Glass-Steagal, který reguloval finanční sektor. Ani charismatický a dobrotivý Barack Obama neměl žádný vlastní narativ (kromě „naděje“) a pomalu se zaplétal s těmi, kteří vlastnili prostředky k přesvědčování.
Jak jsem varoval v dubnu, výsledkem byl nejprve úpadek svébytnosti a poté úpadek volební. Pokud dominující ideologie nedovoluje vládám změnit sociální situaci, nemůže reagovat na potřeby voličů. Politika se stává nerelevantní pro životy lidí a debata se redukuje na tlachání vzdálené elity. Lidé zbavení základního smyslu svého volebního práva se uchýlí k agresivní antipolitice, která zaměňuje fakta a argumenty za slogany, symboly a senzace. Muž, který potopil šance Hillary Clintonové na post prezidenta, nebyl Donald Trump. Byl to její manžel.
Trump morálkou nezatížený
Paradoxním vyústěním je, že odveta za neoliberální potlačení politické volby vynesla na post prezidenta přesně ten typ muže, kterého Hayek vzýval. Trump nemá souvislou politickou platformu, není klasický neoliberál. Ale je perfektním ztělesněním Hayekova „nezávislého“ příjemce zděděného bohatství, je nezatížený obecnou morálkou, jeho hrubé záliby proklesťují novou cestu, po které ho mohou ostatní následovat. Neoliberální think tanky teď krouží kolem tohoto dutého muže, této prázdné nádoby, která čeká na naplnění těmi, kdo vědí, co chtějí. Pravděpodobný výsledek je zničení posledních zbytků naší slušnosti, například smlouvy o limitech v kontextu globálního oteplování.
Ti, kteří ovládají příběhy, ovládají svět. Politická sféra ztroskotala na nedostatku zajímavých narativů. Hlavní úlohou teď zůstává napsat nový příběh o tom, co znamená být člověkem ve 21. století. Musí být stejně pádný pro ty, kteří volili Trumpa nebo Stranu za nezávislost Spojeného království, jako pro ty, kteří podporují Hillary Clintonovou, Bernieho Sanderse nebo Jeremyho Corbyna.
Někteří z nás už na tomto projektu pracují a začínají rozeznávat možné počátky nového příběhu. I když je ještě příliš brzy na konkrétní rozuzlení, jádrem tohoto příběhu je uvědomění, které ostatně bohatě dokazuje moderní psychologie a neurověda. Totiž to, že lidé jsou v porovnání s ostatními tvory pozoruhodně sociální i pozoruhodně nesobečtí. Proto si atomizace a jednání ve vlastním zájmu, tolik prosazované neoliberalismem, protiřečí se vším, co utváří lidskou přirozenost.
Hayek nám řekl, kdo jsme, a neměl pravdu. V prvním kroku musíme získat zpět naši definici lidství.
Autor je novinář a esejista.
Z anglického originálu Neoliberalism: the deep story that lies beneath Donald Trump’s triumph, publikovaného na webu The Guardian, přeložila Tereza Jarníková.