Stojím tu dnes před vámi jako zástupkyně generace, kterou mnozí rádi označují jako „generaci nezatíženou komunismem“. O tom, jaká naše generace bude, se ale rozhoduje právě teď. Světem se jako lavina hrne vlna konzervativní kontrarevoluce. Její působení můžeme vidět nejenom v Maďarsku či Polsku, ale i ve Velké Británii nebo Americe. Brexit, Trump, polská pravicová strana Právo a spravedlnost, Miloš Zeman nebo Viktor Orbán mají společného mnohem víc, než se může na první pohled zdát.
Dokud se ale těm nejohroženějším nedostane reálných záruk, těžko po nich můžeme chtít pochopení a přitakání postmateriálním hodnotám.
Každý z nich využívá nespokojenosti a frustrace těch, kteří dnes stojí na straně poražených a ponížených. Pokud se jejich autoritářské a znesvobodňující politice chceme postavit, musíme být lepší než oni. Musíme pochopit důvody, pro které dnes tolik lidí tíhne k politice silné ruky. A musíme se o to pokusit bez disrespektu a opovržení, protože to byl mimo jiné i tento přístup, co pomohlo vyhloubit příkopy, které dnes naši společnost nesmiřitelně rozdělují. Poslední výzkumy ukázaly, že tu žije celý milion lidí na hranici příjmové chudoby – nemají na dovolenou, neočekávaný výdaj, statisíce z nich dokonce nemá ani na nové boty. Mezi nimi hledejme ty, kteří tváří v tvář svému zoufalství doufají, že jim sílící nacionální a antiemancipační politika přinese do života kýženou změnu k lepšímu.
Strach prostupuje naší společností
Jsem hluboce přesvědčena, že pochopit a demaskovat problémy naší doby by mělo být výsadou především těch, kteří disponují nejen kritickým aparátem, ale i zkušenostmi přesahujícími každodenní lopocení za jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě. Ti, kteří jsou saturovaní, by právě proto, že jim tolik nehrozí, měli ve svých životech projevovat alespoň bazální pochopení směrem k těm, kteří jsou pod nimi. Namísto toho je nám často vmetáváno do tváře, že nespokojenost není nic víc než obyčejné kverulanství těch, kteří prostě byli neschopní nebo líní, a proto jim ujel vlak. Tento přístup je možné vidět ve všech patrech společnosti a je ve výsledku jedno, jestli jste zvítězil, protože k vám devadesátky byly milostivé, nebo jen proto, že máte ten správný gender nebo barvu kůže.
Emancipační snahy a cesta k co nejširší rovnosti už nejsou nazírány jako pokrokové, ale jako obtěžující. Brojení proti alternativám se stalo evergreenem zprava, zleva, svrchu i zespod, pod pláštíkem antikomunismu i nacionalismu, odporu k diktátu Bruselu nebo konspiračních teorií. Strach z toho, že bude-li se víc lidí mít alespoň z půlky tak dobře, jako já, bude to nezaslouženě a na úkor mého pohodlí, prostupuje naší společností v nekonečných obměnách. Ať už jde o anticiganismus, šovinismus, otázky genderové (ne)rovnosti nebo kulturní rasismus. Dokud se ale těm nejohroženějším nedostane reálných záruk, těžko po nich můžeme chtít pochopení a přitakání postmateriálním hodnotám.
Lidská práva totiž nejsou oproštěná od reálných pocitů reálných lidí, a dokonce ani od jejich ekonomické základny. Měly by být něčím, co si každý může fyzicky uvědomit nejen při pohledu na elitního novináře, ale především v kontaktu s matkou samoživitelkou za kasou v Albertu nebo žebrajícím důchodcem v parku u nádraží.
Neuzavřít se v nekritickém sentimentu
Dnešek je den boje za svobodu. Tento boj jsme nikdy nevyhráli, tento boj zdaleka není u konce, protože má na svědomí až moc poražených. Oslavy Listopadu 89 se v posledních letech zvrhly v úlitbu systému, nejlépe obsaženou ve zvolání „děkujeme, že můžeme“. Jenže děkovat za status quo a ztotožnit se s ním znamená zavřít oči před stávajícími nerovnostmi, které na některé skupiny každodenně dopadají a znemožňují jim vést důstojný život. Znáte je všichni – jsou to ženy, na kterých je pácháno sexuální násilí, Romové, kteří si nemůžou najít byt, důchodkyně, které nemají na léky, cizinci, kteří ze zoufalství přijímají takové práce, které je spíš vhodnější nazývat je otročinou.
Přijmout současnost bez kritického vymezení znamená také rezignaci na tvorbu vizí, které naše společnost potřebuje možná víc než kdy jindy. Znamená to uzavřít se ve spirále nekritického sentimentu. Slavit, že můžeme slavit, je tím nejhloupějším možným způsobem, jak se k dnešní době postavit. Mimo jiné i proto, že tu mezi námi je tolik lidí, kteří co slavit nemají.
Dnes tu stojím, abych vzdala hold všem bojovnicím a bojovníkům za svobodu. Stojím tu a věřím, že navzdory všem těm strašidelným globálním poryvům má smysl usilovat o změnu k lepšímu. Už jenom proto, že nás čekají mnohem podstatnější výzvy, než jakým jsme museli čelit doposud – především jde o klimatickou změnu a uprchlickou krizi. Chci svět, který nebude válečnou zónou, ale kvalitním místem pro kvalitní život i pro mé děti a další generace. Pokud chceme opravdu bojovat o demokracii, musíme řadu jejích stávajících aspektů nejen kriticky nahlédnout, ale i radikálně předefinovat. Tak, aby se v ní dostalo zastání a důstojného zacházení i těm, kteří se v ní ne úplně nepochopitelně cítí tolik nesvobodní. Rovnost nesmí zůstat jen formální. Svoboda znamená i participaci.
Vzhledem k tomu, že se takového úkolu nechce zjevně ujmout žádná ze současných politických stran, leží tato výzva před námi samotnými. A bojím se, že už nemáme času nazbyt.
Autorka je redaktorka A2larmu.