Normální autisté a všední rasisté v dokumentech z Jihlavy


Letošní porota Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě udělila první cenu hned dvěma snímkům.

„Nejsem rasista, ale lidi by měli být bílí.“

„Všichni, který tohle uviděj, budou si myslet, že autisti jedí polystyrén.“

To jsou dvě věty ze dvou vítězných dokumentů letošního filmového festivalu v Jihlavě. V obou zazní nějaký předsudek, ale obě také říkají něco o tom, jak předsudky fungují. FC Roma i Normální autistický film pojednávají o tom, jak předsudky ve společnosti existují a jak žijí ti, na které dopadají.

Všední rasismus

Snímek o romském fotbalovém týmu, který ostatní kluby ve třetí lize bojkotují tím, že s ním odmítají hrát, a portrét skupiny dospívajících a dětí s diagnózou autismu mají společné i to, že dávají maximální prostor svým protagonistům. Tvůrci neexhibují před kamerou ani nenarušují film komentáři nebo vysvětlujícími titulky. Naopak vytvářejí mikrokosmos obývaný hlavně lidmi, jimiž se zabývají, a těmto lidem přizpůsobený. A konečně oba dva filmy sice mají zajímavou a působivou vizuální stránku, ale to nejpodstatnější se odehrává prostřednictvím slov.

Nejděsivější není, že česká společnost sdílí mýty o Romech, ale spíše to, jak stupidní a zjevně nepravdivé tyto mýty jsou.

Na natáčení FC Roma se spolu s Rozálií Kohoutovou podílel spoluautor dokumentů Pavla Abraháma Česká RAPublika a Dva nula Tomáš Bojar. Oproti nim ale nemá jeho novinka předem daný koncept, spíše je založena na observaci. Pozoruje ovšem velmi živelně a charismaticky se projevující protagonisty, kteří dodávají filmu energii, jaká je k vidění v málokterém jiném dokumentu podobného ražení. Odzbrojující a přímočaré komentáře romských fotbalistů dodávají filmu nadsázku, která je ovšem dost mrazivá. FC Roma totiž ukazuje, jak moc je česká společnost prorostlá xenofobií a rasismem, z nichž se stala naprostá samozřejmost a nikdo se nad tím příliš nezamýšlí. Nejděsivější přitom není, že česká společnost sdílí mýty o Romech, ale spíše to, jak stupidní a zjevně nepravdivé tyto mýty jsou, a přesto je o nich mnoho lidí skálopevně přesvědčeno. Zrušená premiéra českého dokumentu FC Roma na pražské Bohemce kvůli výhružkám ze strany fanoušků klubu je vlastně logickým pokračováním filmu.

Naše předsudky

Něco velmi podobného, ale o dost jiným způsobem, ukazuje i režisér Miroslav Janek ve svém Normálním autistickém filmu. Na začátku je mnohem doslovnější, když nechává terapeuta Michala Roškaňuka vysvětlit, že autisté netrpí svým autismem, ale tím, že jsou „neurodiverzní“, zatímco svět je zařízen pouze pro „neurotypické“. Pak ale rozvíjí empatický dialog s několika dětmi a dospívajícími s touto diagnózou, přičemž jim dává velký prostor, aby ukázali, co je zajímá, jaký je jejich pohled na svět a co pro ně znamená jejich autismus. Znovu je to film, kde je důležitá hlavně verbální výpověď. Ironický milovník Tarantina Lukáš, rapperka Majda stravovaná teenagerskými úzkostmi nebo nadaný pianista Denis jsou osobnosti, které ukazují, že hranice mezi „neurotypičností“ a „neurodiverzností“ nejsou vůbec ostré. Navíc mnoho z nich si jasně uvědomuje, že je společnost chápe jako abnormální a někteří z nich tím i trpí. Nejdůležitější je ale na Jankově filmu to, že nás nechává zakusit, jak málo vlastně o „aspících“ nebo „autistech“ víme, jak marně se snažíme rozlišovat jejich chování na „normální“ a „nenormální“, jak nedokážeme uchopit jejich „jinakost“. Opět je to film, který o našich předsudcích nemluví, ale naprosto nenásilně je ukazuje.

Jihlavské vítězství jen podtrhuje, jak výjimečné oba filmy v české dokumentaristice jsou. Nejde o autorské dokumenty á la Český žurnál, kde by samotní dokumentaristé byli hlavními protagonisty, ani to nejsou klasické pozorovatelské filmy, které by jen z odstupu sledovaly určité postavy „v jejich přirozeném prostředí“. Je to poměrně náročný způsob vstřícného, empatického, symbiotického přístupu, ve kterém filmaři vycházejí protagonistům naproti a snaží se, aby výsledný film co nejvíce vystihoval svět, v němž jeho hrdinové žijí. To je tím podstatnější, že v obou případech jde o hrdiny, které je většina veřejnosti zvyklá vnímat přes hodně zkreslující filtry.

Autor je filmový redaktor A2.

 

A2LARM