V pátek a sobotu, necelý týden po zatčení starostů turecko-kurdského velkoměsta Diyarbakir (kurdsky Amed), policie znovu zasáhla proti politikům levicové Demokratické strany lidů (HDP). Policisté z protiteroristických jednotek vnikli do bytů a kanceláří dvou desítek poslanců a lokálních politiků prokurdské opoziční strany, přičemž zadrželi i její spolupředsedy Selahattina Demirtaşe a Figen Yüksekdağ. Několik hodin po prvním zásahu pak vybouchla před jednou z budov diyarbakirského ředitelství policie nálož umístěná v projíždějícím minibusu. Turecké úřady z atentátu okamžitě obvinily Stranu pracujících Kurdistánu (PKK), která již v minulosti v rámci ozbrojeného boje útočila na zařízení bezpečnostních složek. K bombovému útoku se však během téhož dne prostřednictvím své tiskové agentury Amaq přiznala organizace Islámský stát. Podle jednoho z mála propuštěných poslanců byl útok džihádistů namířen přímo proti HDP. Během exploze se v budově nacházeli spolupředsedkyně Yüksekdağ a jeden poslanec.
Bolestné vzpomínky
Páteční události oživují bolestné vzpomínky na násilí takzvaného Islámského státu proti Kurdům a nečinnost tureckých úřadů. Místo okurkové sezóny po volebním patu Tureckem v létě 2015 otřáslo několik bombových útoků: počínaje útokem na předvolební mítink v červnu se HDP stala terčem takzvaného Islámského státu. Následoval masakr mladých socialistů v Suruci a útok na mírové shromáždění odborů a opozice v Ankaře. I tehdy vládní představitelé okamžitě obvinili PKK. Později vyplynulo na povrch, že policie džihádisty sice monitorovala, ale včas nezakročila.
Turecký stát si za mediální blokády a zákazu vycházení počínal v kurdských oblastech jako koloniální mocnost.
Noční razie je důsledkem postupné eskalace státních zásahů proti kurdskému hnutí v Turecku. Obvinění zatčených politiků z „propagace terorismu“ totiž souvisí s projevy v roce 2014, kdy politici HDP volali po protestech na podporu obleženého severosyrského města Kobane. Vzhledem k tehdy probíhajícímu mírovému procesu mezi tureckou vládou a PKK, v kterém HDP figurovala jako prostředník mezi znepřátelenými stranami, a ovšem také vzhledem k imunitě tureckých poslanců, ale vyšetřování zdánlivě vyšumělo do ztracena.
Ještě v červnu 2015 se HDP přehoupla přes restriktivní desetiprocentní uzavírací klauzuli a tím zabránila vládní Straně spravedlnosti a rozvoje (AKP) v získání ústavní většiny, pomocí které chtěl prezident Recep Tayyip Erdoğan přetvořit Turecko v prezidentskou republiku. V napjaté atmosféře výpadů AKP proti HDP lokální politici, ovlivněni myšlenkami demokratického konfederalismu zakladatele PKK Abdullaha Öcalana, vyhlásili na jihovýchodě autonomní oblasti. Těmito kroky povzbuzení mladí lidé, často s bojovou zkušeností z Rojavy, založili ozbrojené jednotky YPS (Jednotky civilní obrany), proti kterým stát posléze zakročil s nečekanou brutalitou.
Turecký stát si za mediální blokády a zákazu vycházení počínal v kurdských oblastech jako koloniální mocnost. Města Şirnak a Nusaybin se proměnila v pole trosek, ranění civilisté umírali na ulicích kvůli odepření zdravotní péče a v Cizre lidé uhořeli ve sklepech, kde se ukrývali před neustálou dělostřeleckou palbou. Poslaneckou imunitou chránění politici HDP byli jedni z mála, kdo soustavně přinášel nové zprávy a domáhal se vyšetření zločinů proti lidskosti, jichž se Turecko dopustilo. I proto se Erdoğan u parlamentních stran domáhal zrušení imunity skoro všech poslanců HDP. V květnu 2016 se nakonec AKP a Straně nacionalistického hnutí (MHP), společně s hlasy několika poslanců opoziční kemalistické Republikánské lidové strany (CHP), podařilo protlačit kontroverzní a velmi pravděpodobně nezákonné odebrání poslaneckých imunit.
Proti multikulturní společnosti
Než však mohlo dojít k plošnému zatýkání, část ozbrojených sil zahájila 15. července vojenský převrat. Erdoğanovi se pomocí desetitisíců přívrženců a loajálních důstojníků povedlo puč odvrátit během několika málo hodin, a prezident se tak veřejnosti mohl ukázat jako pravý demokrat. Ještě než pokus o převrat selhal, viník byl neuvěřitelně rychle vypátrán a novým nepřítelem číslo jedna se stali přívrženci kazatele Fethullaha Gülena, tou dobou pobývajícího v Pensylvánii. Teroristou z Fethullahistické teroristické organizace (FETÖ) – úřady spiklence skutečně takto označují – se nyní mohl stát každý, kdo se Erdoğanovi znelíbil, od signatářů petice akademiků za mír po státní zástupce a bývalé přisluhovače AKP, od žurnalistů po fotbalové funkcionáře. Na veřejně dostupných seznamech objevovali statisíce.
Vyčistit zemi od nežádoucích živlů je od 15. července díky vyhlášení výjimečného stavu velmi snadné, a Erdoğan se tak mílovými kroky přiblížil k vysněné prezidentské republice. Po několika málo měsících, kdy se k údivu mnohých pozornost bezpečnostního aparátu upírala skoro jen na gülenisty, se situace vrátila do zaběhlých kolejí: na seznamech se ve velkých počtech začali objevovat Kurdové a sympatizanté pluralistické multikulturní společnosti, levicová a kurdská média byla zakázána a namísto odstavených starostů kurdských obcí byli instalováni vnucení správci.
Už jednou, od roku 1987 do 2002, byl výjimečný stav vyhlášen v 13 jihovýchodních provinciích a znamenal tak téměř neomezenou moc bezpečnostních složek. Jeho vyhlášení nicméně bylo spíše legalizací přetrvávajícího útlaku, kterou s sebou přinesl vojenský převrat v zaří 1980. Kurdové a levicoví politici již tehdy prožili roky vazby a mučení. Výjimečný stav a puč tedy nejsou pro kurdské hnutí novinkou. Další eskalace konfliktu přinese více utrpení a generaci mladých lidí, kteří ztratili veškerou naději v mírové řešení turecko-kurdského konfliktu.
Autor studuje blízkovýchodní studia.