Na tom, že se kanadský režisér Denis Villeneuve z pozice pozoruhodného auteura severoamerické kinematografie posouvá do role možného spasitele „nového nového Hollywoodu“, se shoduje kdekdo. Kromě jeho nepopiratelného citu pro styl a atmosféru to samozřejmě vypovídá i o naší touze po tom, aby se někdo takový konečně objevil. Jeho nový film, sci-fi snímek Příchozí, byl předem považován za jeho zatím nejspektakulárnější a nejvíce studiové dílo (ačkoli rozpočet není o moc vyšší než třeba u ultratemného thrilleru Zmizení). Uvedení snímku provázela doslova smršť „wishful thinking“. Byla očekávána přinejmenším chytrá žánrová variace, pokud ne rovnou sci-fi roku, a to bylo také vzápětí potvrzeno téměř bezvýhradným přijetím filmu. Příchozí jsou srovnáváni s Interstellar a dokonce i s Kubrickem a kromě očekávané uhranutosti trademarkově prokomponovanou vizualitou se samozřejmě mluví právě o chytrosti filmu.
Schematický úvod
Řekněme si to rovnou: Příchozí nejsou chytrým filmem. Snímek začíná cukrkandlovou melodií Maxe Richtera, vyvařenou v několika dalších trhácích. Úvodní vzpomínková sekvence působí jako vimeo reklama na lokální startup a vypomáhá si bezradně plochým voiceoverem – ne, film rozhodně neohromí svou audiovizuální ani vypravěčskou inteligencí při úvodním potřesení rukou. Ani zbytek prvního rande s příběhem se neodvíjí zrovna šťastně. Hlavní hrdinka, profesorka lingvistiky, projíždí prázdným univerzitním kampusem, poté co se dozví o přistání mimozemského objektu. I přesto ji ale musíme sledovat ještě další dlouhé vteřiny, jak bloudí prázdnými chodbami a přichází do prázdné učebny, jen proto, abychom si polopaticky uvědomili, jak tvrdohlavá, osamělá a pohlcená svou prací je. Je to ale silná žena: na vpád tří důstojníků americké armády do své kanceláře je dobře připravená a bleskurychle se zapojuje do připitomělé výměny hlášek ve stylu: „Doktorko, s tím překladem povstalců jste si poradila skvěle“ a „Naopak, plukovníku, to vy jste si poradil skvěle s těmi povstalci.“
Samozřejmě, že Příchozí mnohokrát znovu sklouznou za hranu toho, co je vypravěčsky šikovné či vkusné. Jenže co naplat, když je to všechno tak emocionálně sugestivní.
Ne, Příchozí nejsou chytrým filmem – ale ani jím být nechtějí. Musíme se zkrátka přenést přes asi dalších deset až patnáct krátkých ustavujících scén, naštěstí s klesající mírou topornosti při výstavbě situací a narůstající zřetelností Villeneuveovy suverenity. Teprve potom se dostaneme ke zbytku filmu a můžeme začít s pokusem o dorozumívání s jinou formou audiovizuálního uvažování.
Villeneuve se totiž pouští na podobně tenký led jako Michael Mann ve svém posledním, krutě nedoceněném opusu Hacker. Bere žánr, od nějž očekáváme jaksi klišovitě „mužskou“ kvalitu – přinejmenším tvrdou logiku děje, fascinaci technologiemi a nadřazování akce konverzaci a zbytečným náladičkám – a staví toto schéma na hlavu tím, že jediné posuny v ději se dějí na základě emocí a základním vypravěčským postupem se stane vynechávání informací a potencionálně zásadních obrazů. Nekompromisně nás tak nutí přeladit se na kompletně jinou vlnu a soustředit se na detail, přičemž i slovo soustředění tu má jiný význam, než je obvyklé, a připomíná spíše snahu o empatii vůči náladě snímku. Teprve potom všechno začíná dávat smysl.
Nutnost komunikace
Zmíněná úvodní přeslazenost je tak nejen důsledně významově přerámovaná na konci filmu, ale i skrze detaily homeopaticky narušuje očekávanou stylovou pevnost. Kdykoli nastává intimnější moment mezi hlavní hrdinkou a druhou nejdůležitější postavou sympatického vědce, kamera se například z promyšleného komponování a klikatých villeneuvovských jízd vrací k lehce ohrané klipovité třaslavosti. Napětí vytváří právě toto podivné autorsky sebedestruktivní gesto, kdy se režisér – jehož styl je založen na morbidním odsávání všech emocí vyjma fyzického vibrujícího strachu pryč z obrazu – noří pod hladinu toho, co je běžně bráno za kýč. Náhle se vynořují i příběhové a tematické vzorce, které by jinak v trochu neumělém scénáři zanikly. A máme tu, s lehkou nadsázkou, feministicko-humanistický blockbuster, jehož základním tématem je nutnost komunikace, emocionální satisfakce a spolupráce.
Samozřejmě, že Příchozí mnohokrát znovu sklouznou za hranu toho, co je vypravěčsky šikovné či vkusné. Když se například snaží ukázat, jak jsou všechny nadosobní události a katastrofy propojeny s vnitřním světem jednotlivých osobností (traumatickým, jak jinak), dostane se nám patetické scény dvacetivteřinové proměny jednorozměrného čínského „padoucha“ v plnokrevnou bytost, navíc v nelogické časové smyčce – a ejhle, svět je zachráněn. Vůbec tam, kde bychom po mrazivé vivisekci amorálních institucí v Sicariu čekali u Villeneuvea přesvědčivost v zobrazování reakcí mediálního a politického světa, se Příchozí blíží spíše úsměvné ilustrované učebnici společenských věd než komplexní výpovědi.
Jenže co naplat, když je to všechno tak emocionálně sugestivní. Tam, kde Interstellar končí u lobotomizovaného nadřazování intelektuální pointy a jednorozměrného, chladného antropocentrismu, vykreslují Příchozí organický vesmír. Každý pohyb přírody (včetně oněch podivně dojemných příchozích-básníků) a každé lidské gesto tu vychází z téže „vřelé“ podstaty inteligentního světa. Jistě, tady už se bruslí po ledě new age, oduševňuje se nepoznané a nešetří se romantickým optimismem. Nicméně s tak střídmou elegancí, jakou může nabídnout právě jen Denis Villeneuve, a ne kupříkladu Darren Aronofsky. Ten by si jistě rád něco podobného vyzkoušel, ale jak by to dopadlo, nebudeme raději ani domýšlet.
Film z jiného světa
Abychom si ještě jednou pomohli srovnáním s Interstellar, podívejme se, jak se v obou snímcích zachází s prvky love story. Ve filmu Christophera Nolana vedle sebe koexistují dvě postavy traumatizované scenáristicky předepsaným backgroundem, aby prostě bylo čím roztáčet motor příběhu. V Příchozích se oproti tomu s podobným zdáním jen umně pracuje, aby se postupně postavilo na hlavu a ukázalo se, že struktura příběhu je mnohem vzdušnější a otevřenější. V obou snímcích se rozměr love story plně odhalí až na konci. Zatímco v Interstellar jde opět o zvůli bratří Nolanů, která má do detailu naplnit autorskou tezi, v Příchozích se rozkryje, že nezřetelné, ale pociťované pouto obou postav je do jisté míry klíčem k vyznění a chápání celého snímku. V obou případech se na osobním demonstruje nadosobní, v Příchozích však jako by logiku přitažlivosti napsal sám mimozemský život.
To všechno samozřejmě nedělá z posledního Villeneuveova filmu bezchybné dílo génia, za něž je mnohými nyní prohlašováno. Děravý scénář děravým zůstane i nadále a Maxe Richtera mu odpustit nelze, ať už ho finálními twisty staví na hlavu, jak chce. Příchozí zůstanou filmem se silně polarizačním potenciálem, jakkoli na ono polarizování zatím příliš nedošlo. To, že je film napříč různými sférami velmi dobře přijímán, může stejně tak vypovídat o naší hltavé touze po příchodu filmového génia (čemuž by napovídala sebenaplňující se proroctví recenzentů), jako o nečekané změně v diváckém paradigmatu. Možná jsme svědky jakési empatické nebo něžné mikrorevoluce a únavy z komplexních příběhových mašin na jedné straně a emočně plochých recyklantů na straně druhé.
Abychom z těch terapeutických výšin přistáli (#arrive) konečně na zem: ať už Příchozí vnímáme jako otravný humanistický průjem s velmi řídkou konzistencí děje, nebo jako neobvykle tvarovaný kus dobře natrávených emocí, je rozhodně obtížné je jen tak spláchnout. Je to totiž opravdu film tak trochu z jiného světa.
Autor je filmový kritik a scenárista.