Čí je to vina, když nezvládáte stres v práci? Odpověď je přece jasná – vaše. Vždyť na něco tak samozřejmého se může ptát leda flákač a chcípáček, nebo ne? Podobná „moudra“ slyšíme dnes a denně. Jenže zkuste je říct čínským dělníkům z firmy Foxconn, kteří páchají sebevraždy z přepracování. Nebo desítkám zaměstnanců francouzského Telecomu, kteří si sáhli na život kvůli šikaně ze strany svých šéfů. Anebo makléřovi z Deutsche Bank, který si v roce 2009 vzal drahý oblek a se sklenkou šampaňského skočil ze střechy své oblíbené francouzské restaurace. Když už nic jiného, alespoň odešel stylově. Jenže i když se fajnové způsoby manažerů výrazně liší od možností čínských otroků, zmíněné případy mají jedno společné – raději si zvolili smrt než bídný život nás ostatních, kteří odumíráme zaživa v práci. Systém, ve kterém žijeme, je totiž plný nesmyslné dřiny, která nám ničí zdraví i život. Co s tím uděláme?
Svět pracujících zombie
Ve filmu Pozor na Harryho se Woody Allen ptá prostitutky, se kterou se právě vyspal, jestli se jí líbí její práce: „Je to v pohodě,“ odpoví mu, „určitě lepší než dělat servírku.“ Problém ale je, že prostituce ve skutečnosti není žádný med. Bezpečnost práce je nízká, kariérní růst omezený, vyhlídky na důchod mizivé a náplň práce… přinejmenším není pro každého. Být prostitutkou nebo prostitutem není zrovna dream job. A přesto si dnes spousta lidí připadá podobně. Britský profesor Peter Fleming, který se zabývá výzkumem práce, píše, že jako prostituti si nejčastěji připadají konzultanti a manažeři. Ale nejen oni. Ať už pracujete v call centru, supermarketu nebo někde v kanceláři, výsledek je obdobný: málo volného času, stres, běžný pocit vyhoření.
Práce nás vysává – sadističtí šéfíci na nás tlačí, abychom včas dodělali úkol, a malí Eichmannové dneška vymýšlejí, jak firmám osekat náklady a ušetřit na lidech. Z našich životů se stal nástroj, jak vydělat bohatým peníze.
„Cítím se vyčerpaný, prázdný… mrtvý,“ odpovídali zaměstnanci profesoru Flemingovi. „Když jdete za klientem, připadáte si skvěle. Ale když se vrátíte, cítíte se hrozně,“ svěřil se jeden konzultant v IT. Řečeno bez obalu: připadáte si jako „bezcenný kus hovna“. Čím to? Možná tím, že vaše práce nedává smysl. A nejen to. Podle Fleminga se v důsledku automatizace a rozvoje technologií výrazně změnila samotná povaha práce. Počítače a roboti mohou být on-line pořád, kdežto člověk nikoliv – a přesto jsme nuceni být neustále k dispozici. Rozdíl mezi prací a volným časem se stírá, práce pohltila náš život.
Jaké to má následky? Vlastní život doslova vkládáme do práce. V dnešním světě už nejde ani tak o protiklad mezi prací a kapitálem, jak věřili staří marxisté, ale o protiklad mezi prací a životem. Práce nás vysává – sadističtí šéfíci na nás tlačí, abychom včas dodělali úkol, a malí Eichmannové dneška vymýšlejí, jak firmám osekat náklady a ušetřit na lidech. Z našich životů se stal nástroj, jak vydělat bohatým peníze. O práci se nám zdají sny, zchudlí akademici pracují za nic i o víkendech, horníci se bojí, až jim zavřou důl, a novinářští chytrýsci na ně pokřikují, ať se přeučí na prodavače limonád. Tohle je náš svět – svět oživlých mrtvol a čekání na konec, který nepřichází.
Chvála zahálky
Přitom to nemuselo zajít tak daleko. Ještě v šedesátých letech lidé věřili, že rozvoj technologií a automatizace práce povede ke snížení pracovní doby a zajistí všem dost volného času. Jenže místo toho přišlo ještě víc práce. Někde se ji alespoň snaží udělat snesitelnější, třeba ve Švédsku, kde experimentují s šestihodinovým pracovním dnem, ale určitě ne v Česku, kde naopak experimentujeme s šestidenním pracovním týdnem. Raději pošetile věříme, že bez práce nejsou koláče, nebo si, v horším případě, myslíme: „Kdo nepracuje, ať nejí.“
Mnoha lidem dnes zní jako nehoráznost představa, že bychom pracovali nanejvýš čtyři hodiny denně a měli dost prostředků na slušný život. S podobným nápadem kdysi přišel proslulý britský matematik Bertrand Russell ve slavné eseji Chvála zahálky. Co se nám ten roztržitý anglický profesor snažil říct? Že naše představy o práci jsou úplně mimo. Dějiny jsou totiž plné příkladů lidí, kteří celý život tvrdě pracují, ale svou prácí sotva uživí sebe a svoji rodinu. Přebytek, který vyprodukují, si totiž vždy přivlastňovaly vládnoucí třídy. A jsou to právě tito vládci těžící ze systému, kteří nám záměrně věší bulíky na nos o etice „tvrdé“ nebo „poctivé“ práce. Tím totiž jen dodávají morální pozlátko nespravedlivému systému, ze kterého mají sami prospěch.
Česká robotárna
Pro začátek by stačilo, kdybychom vnímali práci s přihlédnutím k tomu, co vytváří plnohodnotný lidský život. Když to uděláme, těžko se vyhneme závěru, že bychom měli pracovat méně. Stačí letmý pohled na montovnu Česko. Zaměstnavatelé a nadnárodní firmy se přímo tetelí blahem z lidí, kteří neustále posuzují, kdo „dost maká“, a vzájemně si šlapou na paty. Češi jsou v poslední době pátý nejpracovitější národ v EU a v počtu hodin strávených v zaměstnání patří ke špičce – i když naše platy tomu neodpovídají. Ostatně i sebevraždy u nás často souvisí s prací – obvykle se ztrátou zaměstnání, dluhy a beznadějí, že se naše sociální situace zlepší.
Co má ze života pokladní v supermarketu, která dře za čtrnáct tisíc hrubého? Je pod neustálým tlakem, dělá neplacené přesčasy a většinou si musí najít ještě druhou práci. Nemá skoro žádné volno, žádný čas na rodinu, zato ale má zdravotní problémy, které neřeší, protože by jinak zameškala práci: „Neutáhla bych to, kdybych doma marodila. Kdo si to dneska může dovolit? Akorát když jsem hodně nemocná, když je to na antibiotika… Jednou jsem skončila na Bulovce. Ale vrazili do mě antibiotika a bylo,“ svěřila se padesátiletá prodavačka v nedávném průzkumu, který odhalil šokující podmínky na pracovištích
Dodnes se potýkáme s dědictvím Topolánkovy a Nečasovy vlády, které zmrazily růst minimálních mezd. V zásadě jen proto, abychom si nevyskakovali a drželi se zkrátka. Tenhle perverzní režim trval řadu let a měl neblahé následky: abychom si udrželi základní jistoty, zvykli jsme si pracovat víc než kdykoli před tím. Tak ovšem vzala za své představa, že placená práce je cesta k důstojnému životu. Práce přináší devastaci našich těl a duší a také ponižování před šéfy, kteří tvrdí, že vyčerpání je známka slabosti.
Revoluční situace
Dnes ještě přesně nevíme, jak z téhle šlamastyky ven. Jsme okrádáni o radost ze života a možnost seberealizace. Člověk pod rostoucím pracovním tlakem je frustrovaný až k sadismu a nenávisti, je snadno politicky zneužitelný a lehce obrací svůj vztek na falešné terče. Platy rostou pomalu a naopak rychle postupuje automatizace práce, která časem spoustu lidí o pracovní místa připraví úplně. I když mnozí zasvětili celý život práci, brzy může přijít chvíle, kdy už žádnou mít nebudou. Zatím se bavíme o řešeních v podobě zavedení základního příjmu nebo zkrácení pracovní doby. Bude to ale stačit? Nenastane náhodou po zániku statisíc pracovních míst radikálně nová – revoluční – situace, která od nás všech bude vyžadovat mnohem víc?
Práce v nás zatím ubíjí život i vztahy. Část z nás je přepracovaná a cítí se mizerně, kdežto jiná část je nezaměstnaná a cítí se taky mizerně. To neprospívá nikomu. Plyne z toho odlidštění a smíření se ztrátou důstojnosti a svobody. Buď tedy postavíme na první místo člověka a jeho potřeby, a najdeme řešení, anebo budeme dál poslouchat ty, kteří vybudovali náš nelidský řád. I technologie by nám snad mohly zajistit klid a pohodu namísto dnešního přepracování a obav z budoucnosti. Jak napsal Bertrand Russell: „Byli jsme dosud činorodí a aktivní tak jako v dobách, kdy neexistovaly stroje. Bylo to od nás velmi pošetilé, ale neexistuje žádný důvod, proč být pošetilý navěky.“
Autor je šéfredaktor A2larmu.