„Myslíte si, že internet může snít sám o sobě?“ ptá se hlas Wernera Herzoga několika prominentních osobností současné vědy. V srpnu letošního roku se na plátnech kin objevil jeho nový dokumentární snímek Lo and Behold (název je anglický idiom, který vyjadřuje zhruba něco jako „Panečku, to je mi ale překvapení!“). Sám autor na otázku, o čem film je, odpovídá skromně a jednoduše: o internetu. Obdobně přímočarý a zároveň zneklidňující je námět dokumentu z produkce Leonarda DiCapria Before the Flood (česky pozoruhodně překládán jako „Je s námi konec?“). Posel míru OSN se v něm totiž věnuje své dlouhodobé aktivistické kauze – klimatické změně.
Klimatická změna přišla rychleji, než jsme čekali. Jinými slovy: věděli jsme, kam to spěje, ale říkali jsme si, že máme stále dost času na to celý problém ignorovat
Rozebírat tyto dva dokumenty dohromady se může na první pohled zdát podivné. Jenomže nám společně nabízejí pozoruhodně plastický obraz o situaci lidského druhu. Spojuje je všeobjímající přítomnost technologií v roli strůjců pokroku a sil destrukce zároveň. DiCaprio putuje po celé planetě (od Indonésie či Argentiny přes Grónsko a Kanadu až po Spojené státy, Francii, Čínu nebo Kiribati), aby zaznamenal příznaky blížící se ekologické katastrofy, kterou si lidstvo na sebe ušilo excesivní érou industriálního kapitalismu. Herzog zase obráží klíčové osobnosti internetového věku, v jehož jádru se potichu rodí nový duch kapitalismu, který v libertariánské utopii digitálních technologií slibuje ukončení ekologické hrozby. Jeho cynický odstup, s nímž pozoruje rozmach online světa, je místy nadmíru zábavný a nutí nás přemýšlet, zda-li se do internetové revoluce nevrháme příliš střemhlavě.
Herzogův přístup formálně vzato kontrastuje s angažovaným DiCapriem, který postupně odříkává všechna obecně známá fakta o klimatické změně a přehledně nám vysvětluje, v jak velkém maléru reálně jsme. Už samotné rámování DiCapriova snímku malbou Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší nám dává tušit, že červenou nití dokumentu bude hlavně eticko-politická kritika – i když neadresná a místy vágní. Konec konců, název filmu je odvozen od střední tabule téhle malby, na které je zobrazen svět před potopou – plný hříchů, smilství, zhýralství a neřestí. Zbylé dvě tabule zobrazují jednak Adama a Evu v ráji překypujícím životem, jednak peklo, které na svět sestupuje jako odplata za lidské hříchy. Právě excesivní doba zachycena na výjevech prostřední části obrazu je dle DiCapria metaforou naší současnosti.
Velké váhání
Současnost však nemá jen podobu excesu, ale i přešlapování na místě. Přes všechny snahy klimatickou změnou ignorovat je realita globálního ekosystému čím dál jasnější i lidem mimo vědeckou komunitu – například papeži Františkovi nebo obyvatelům ostrovních států Kiribati či Palau, kterým zvedající se oceány vyplavují domovy. Jak správně komentuje Donna Haraway v odkazu na sci-fi dílo Kima Stanleyho Robinsona 2312, žijeme v éře velkého váhání (v románu jde o období táhnoucí se od roku 2005 do roku 2060). Je pro ni příznačný výrok dosluhujícího generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna, jenž na začátku DiCapriova dokumentu shrnuje lajdáckost světové klimatické politiky od konference v Riu de Janeiru z roku 1992 až po současnost: „Klimatická změna přišla rychleji, než jsme čekali.“ Jinými slovy, věděli jsme, kam to spěje, ale říkali jsme si, že máme stále dost času na to celý problém ignorovat. Nečekaně střízlivě se v dokumentu k nastalé situaci staví Barack Obama – možnost klimatickou změnu odvrátit už nemáme, ale můžeme ji alespoň zmírnit.
Neuvěřitelným dokladem našeho velkého váhání je i nepřiměřená pozornost, kterou věnujeme fosilní lobby a klimaskeptikům, kteří se nezřídka rekrutují z řad bývalých obhájců tabákového průmyslu. Jak se uvádí ve filmu Je s námi konec?, na ústřední klimaskeptické postavičky – jako například na bratry Kochovy – jsou napojeny firmy jako Shell nebo ExxonMobil (více zde). Republikánsky senátor a předseda výboru pro životní prostředí amerického senátu John Inhofe dokonce od fosilní lobby v poslední době zkasíroval téměř dva miliony dolarů za estrádní kousky, jako byla jeho koulovačka v senátní místnosti. O tom, jak pomýlená tahle nuzná propaganda je, jsou přesvědčeni už i lidé jako bývalý ekonomický šéfporadce George Bushe mladšího Gregory Mankiw – člověk, kterého mnozí studenti a studentky ekonomie znají díky jeho populární učebnici základů mikro- a makroekonomické teorie. K překvapení mnohých tento pán navrhuje odvrátit klimatickou změnu – hádejte jak? – uhlíkovou daní. Jeden by řekl: Panečku, to je mi ale překvapení!
Elon Musk vás spasí
DiCaprio tak postupně staví složitou skládačku opatření, které by nás odklonili z trajektorie vedoucí k dramatickému oteplení planety o více než dva stupně celsia. Obzvláště ke konci svého filmu apeluje na každého jednotlivce, že změna musí vycházet zdola. Jenomže jestli byla někdy například ekologičtější spotřeba řešením klimatické krize, už včera bylo pozdě s ní začít. I dle Pierse Sellerse z Goddardova institutu v NASA máme totiž na přechod ke společensko-ekonomickému systému umožňujícímu postupné ochlazení planety utnutím emisí CO2 jen pramálo času. I tehdy, jestli se nám podaří nejhorší katastrofu nakonec odvrátit (a Sellers sám dodává, že naděje tady ještě je), bude to platit jen někde a pro někoho – nerovnosti přechodu k ekologické společnosti budou zřejmě kopírovat ty nejhorší sociální a ekonomické nespravedlnosti současnosti. Globální periferie tak poslouží jako nárazníková zóna klimatické změny pro centra současného globálního politicko-ekonomického systému. Do popředí se tak místo politických řešení dostávají řešení technologická.
Pro DiCapriův dokument, ale i snímek Wernera Herzoga je naprosto klíčová přítomnost technologického čaroděje Elona Muska. Jeho myšlení zneklidňujícím způsobem těká mezi figurou start-upového guru nadšeně vítajícího přicházející věk kapitalismu platforem a ideálem postkapitalistického podnikatele, jenž se zřekl svých predátorských pudů a rozhodl se upřímně pracovat pro společné dobro všech. Klimatická krize je podle něj vážným problémem, ale zvládnout se dá překvapivě snadno – stačí prý postavit sto gigatováren podobných té, kterou Musk buduje v Nevadě. A pokud se k tomu ostatní korporace nebudou mít, musíme je k tomu dle Muska dotlačit „lidovým povstáním“. Radikální politika tak v Muskově vizi naplno vstupuje do světa konkurenčního boje mezi technologickými giganty.
Efekt sítě
Lo and Behold může na rozdíl od Je s námi konec? vyznívat nemístně optimisticky. Protagonisté snímku jsou nadšeni z budoucnosti, ve které si budeme moci tweetovat myšlenky, nechat se vystřelit ke koloniím na Marsu a milovat se u toho s roboty. Nejen dle tohoto dokumentu to vypadá, že digitální technologie v blízké době významně ovlivní vše – od systému ekonomické produkce přes logistické sítě až po geopolitické nebo mezilidské vztahy a vědecký výzkum. Obdobnou tezi předestírá široká paleta autorů a autorek, jako jsou Yann Moullier-Boutang, Nick Srnicek, Kathi Weeks, Donna Haraway nebo Benjamin Bratton. Otázkou ale je, jak takový pokrok hodnotit. Je totiž docela možné, že v průběhu těchto změn nerozpoznáme možnosti, jak využít trhliny v takhle mutujícím politicko-ekonomickém systému a přenecháme technologickou inovaci jejím stávajícím nositelům. Místo spravedlivé a otevřené distribuce znalostí a nečekané možnosti radikální demokracie tak můžou být všechny pozitivní externality zhušťující se virtuální sítě, jež obepíná náš svět, využity k budování nových cloudových impérií, které si informační bohatství rozdělí dle pole působnosti svých online platforem. Lidé jako Musk jsou důkazem, že pravděpodobnější se zdá být druhá varianta.
Herzog vyprávění dokumentu přerývá vtipnými poznámkami odhalujícími jeho skeptický postoj k technologiím – třeba když zpoza kamery odmítá možnost, že by umělá inteligence někdy dokázala natočit tak kvalitní filmy, jako jsou ty jeho. Jeho odstup se ovšem týká technologií samotných, a nikoli jejich politického obsahu a ideologického rámování. Tím tiše přitakává právě té vlně technologického determinismu, na které úspěšně surfují vůdčí osobnosti kalifornské digitální elity. Jejich utopie je automatizovaná a naleštěná, ale stále nedemokratická a nespravedlivá, jestliže neřeší fundamentální ekonomické nerovnosti. Herzog nad touto utopií zvedá obočí, ale ne kvůli deficitu demokracie, ale jen kvůli přítomnosti technologií. Podstatná otázka, totiž jak spolu souvisí technologie a politická ekonomie každé doby, tak zůstává nevyřčena. Počátky digitálních technologií totiž nenalezneme ve futuristických komplexech ze Silicon Valley, ale na univerzitách a ve veřejných institucích. Možnost vzít iniciativu v technologické inovaci zpět do kolektivních rukou a budovat na tomto základě spravedlivější společensko-ekonomické uspořádání se nachází za horizontem Herzogova vyprávění. Dva podstatné a naprosto neoddělitelné aspekty řešení klimatické změny, o které tak naléhavě vypráví DiCaprio, se v jejich příběhu nikdy nepropojí.
Na cestě k Pyrrhovu vítězství
Dovolte mi na závěr trochu spekulativního pesimismu. Žijeme v časech, kdy na ekologickou krizi – tedy největší výzvu v dějinách lidského druhu – odpovídáme vynálezem tenisek a fotbalových dresů z plastového odpadu plovoucího v oceáně. Ekonomická elita s nadějí vzhlíží ke géniům slibujícím jedné půlce světa kolonie na Marsu a druhé alespoň zavedení elektřiny do domácnosti. Je vysoce pravděpodobné, že minimálně část lidstva přežije a adaptuje se na novou, méně pohostinnou verzi naší planety. Bude však muset překonat kolektivní trauma z epidemie naprostého cynismu, jež nám dovolila odsouvat po desetiletí problém klimatické změny jako příliš abstraktní, expertní, vágní a nejasný nebo nedostatečně podložený fakty.
Děti této postapokalyptické společnosti se budou skrze slzy smát dobám, kdy měli herci a herečky více odvahy řešit globální problémy než zodpovědné autority a instituce. V úžasu budou studovat civilizaci, která se uspokojila s tím, že oblepila výrobky z masové produkce zelenými certifikáty, a vytvořila si tak pohodlnou náhražku ekologické uvědomělosti. Začíná být zjevné, že žádná skutečně radikální změna nepřijde – fosilní průmysl již teď funguje jen ze setrvačnosti a jediný vítr do zatuchlé atmosféry světa obaleného v tlusté vrstvě oxidu uhličitého asi přinese bohužel jen neinvenční forma imaginace – hloupý, mechanický, monotónní technologický pokrok. Kritická masa požadující útěk od systematicky nespravedlivého a predátorského ekonomického systému bude postupně umlčena tak, jak se bude kapitalismus platforem postupně stabilizovat skrze přivlastňování původně idealistických vizí levicové avantgardy současnosti.
Lidstvo si tak bude moci připsat zásluhy za výjimečně promrhanou příležitost udělat si život kolektivně lepším. Vzhledem k tisícům možných alternativ k existujícímu modelu postklimatických dějin půjde o vskutku pozoruhodné Pyrrhovo vítězství.
Autor je spolupracovník redakce.