Právo na lenost bylo odnepaměti výsadou movitých boháčů. Chudí museli naopak vždy bojovat o důstojné mzdy a pracovní podmínky, o pojištění v případě nezaměstnanosti či pracovní neschopnosti, o zdravotní péči a další nezbytnosti nutné pro důstojný život. Představa, že by chudým měl být zajištěn nepodmíněný základní příjem na pokrytí životních nákladů, byla trnem v oku nejen těm vlivným a mocným, nýbrž i odborovým hnutím, které prosazovaly etiku založenou na vzájemnosti, solidaritě a přispívání celé společnosti.
Proč základní příjem?
Když se před desítkami let objevily návrhy na nepodmíněný základní příjem, okamžitě se setkaly s pohoršenými reakcemi ze strany zaměstnavatelů, odborů, ekonomů i politiků. Tato myšlenka se však v nedávné době vrátila, a to s působivou podporou radikální levice, zelených, a dokonce i od pravicových libertariánů. Důvodem je rozmach robotů a strojů, kvůli nimž poprvé od počátků industrializace hrozí, že nahradí větší počet pracovních míst, než kolik jich vzniká díky technologickým inovacím – což podřízne větev i pod mnoha úředníky.
Základní nepodmíněný příjem umožní nové chápání svobody a rovnosti, které přemostí dosud neslučitelné politické bloky. Zároveň stabilizuje společnost a dodá novou energii představě společné prosperity.
Nicméně spolu s návratem univerzálního základního příjmu se vrátil také odpor pravice i levice. Pravičáci upozorňují na nemožnost získat na daních tolik peněz, kterými by se dal základní příjem financovat bez negativních dopadů na soukromý sektor, a také na pokles pracovních rezerv a výkonu, jelikož by zároveň opadly podněty k práci. Levičáci se naopak bojí, že nepodmíněný příjem by oslabil snahu o zlepšování pracovního života lidí, opodstatnil by existenci nepracujících bohatých, narušil by těžko získané kolektivní vyjednávací dohody (posilováním společností jako Uber a Deliveroo), podrýval by základy sociálního státu a naopak by podpořil pasivní občanství a ještě by povzbudil konzumerismus.
Vlajkonoši – levicoví i pravicoví – hájí základní nepodmíněný příjem tím, že by pomohl zejména těm, kdo pro společnost představují nedocenitelnou hodnotu, což se týká převážně žen v oblasti zdravotní péče nebo také umělců odvádějících skvělou práci pro veřejnost za směšné peníze. Chudí by byli osvobozeni z bludného kruhu dokazování způsobilosti na příspěvky od sociálního státu, přičemž záchranná síť, kvůli níž lidé končívají v trvalé bídě, by byla nahrazena platformou vedoucí k něčemu lepšímu. Mladí lidé by získali svobodu, aby si vyzkoušeli nejrůznější kariérní směry anebo studovali obory, které se nepovažují za výnosné. A navíc by se tím vrátila ekonomická stabilita, kterou lidé čím dál víc postrádají v dnešní ekonomice dočasných úvazků a slábnoucích odborů neschopných bránit zaměstnance.
Aby se projekt pohnul kupředu, je nutné se podívat z nového úhlu na spojitost mezi zdroji financování základního nepodmíněného příjmu, důsledkem zavedení robotů vykonávajících lidskou práci a naším chápáním svobody. To znamená zkombinovat tři myšlenky: daně se nemohou stát legitimním zdrojem financování takovýchto projektů; vzestup strojů a robotů je třeba přijmout; a základní nepodmíněný příjem je hlavním předpokladem svobody. Představa, že zatímco vy těžce pracujete a odvádíte daně z příjmu, zatímco já žiju z vaší vynucené milosti a nedělám nic, protože jsem se tak rozhodl, je neobhájitelná. Má-li se základní nepodmíněný příjem stát legitimním, není možné jej financovat tím, že z Petrových daní budeme platit Pavlovi. Proto by projekt neměl být financován z daní, nýbrž kapitálovým příjmem.
Kde na to vzít?
Běžným mýtem bohatých je představa, že bohatství vzniká individuálně – ještě než je formou daní přivlastněno státem. Ve skutečnosti se bohatství vždy vytvářelo kolektivně a privatizovali jej ti, kteří k tomu měli moc: vrstva majetných. Zemědělská půda a semena, někdejší podoba kapitálu, byly kolektivně rozvíjeny úsilím celých generací sedláků, načež se ho zmocnili vlastníci půdy. V dnešní době obsahuje každý smartphone součástky vyrobené z vládních grantů nebo ze společných nápadů, z nichž společnost nikdy nezískala žádné dividendy.
Takže jak společnost vykompenzovat? Zdanění je špatná odpověď. Korporace platí daně výměnou za služby, které jim poskytuje stát, nikoliv za injekce kapitálu, z něhož musejí vznikat dividendy. Tím pádem vzniká silný důvod, proč by měli lidé mít právo na podíl z kapitálu a s ním spojené dividendy odrážející investice společnosti do korporací. A jelikož není možné vyčíslit velikost státního a společenského kapitálu u jakékoliv firmy, můžeme se řídit pouze politickým mechanismem a odhadnout, jakou část kapitálu by měla veřejnost vlastnit.
Jednoduchým řešením by bylo zavést legislativu, která bude požadovat, aby určité procento kapitálu (podíly) z každé veřejné nabídky akcií (IPO) putovaly do společného fondu, čímž se zafinancuje základní nepodmíněná příjem. Ten by měl – a může být – zcela nezávislý na sociálních příspěvcích nebo pojištění v nezaměstnanosti, čímž by odpadl strach, že se stane náhražkou sociálního státu, který zajišťuje vzájemnost mezi výdělečně činnými zaměstnanci a nezaměstnanými.
Obavy z robotů a strojů, které nás můžou osvobodit od otročiny, jsou symptomem bojácné a rozdělené společnosti. Luddité patří k nejméně pochopeným postavám dějin. Jejich hromadné ničení strojů nebylo protestem namířeným proti automatizaci, nýbrž proti nastavení společenského systému, který je v době technologické inovace obral o životní vyhlídky. Naše společnosti musí stroje a roboty přijmout. Přitom je ale třeba zajistit, že stroje budou přispívat společné prosperitě a že každému z občanů k nim budou přiřknuta vlastnická práva – z toho vznikne základní dividenda.
Pár jednoduchých otázek
Základní nepodmíněný příjem umožní nové chápání svobody a rovnosti, které přemostí dosud neslučitelné politické bloky. Zároveň stabilizuje společnost a dodá novou energii představě společné prosperity v éře jinak destabilizujících technologických inovací. Neshody budou samozřejmě pokračovat, ale už se nebudou týkat obsahu pracovních smluv ani toho, jaká část firemních podílů by měla jít do společného fondu a jaká část sociálních podpor a pojištění v nezaměstnanosti by měla jít na financování základního příjmu.
Ti, kdo se dosud nesmířili s představou „něčeho za nic“, by si měli položit pár jednoduchých otázek: mám zájem o to, aby moje děti měly k dispozici malý fond, který je ochrání před strachem z bídy a umožní jim bez obav investovat do vlastního talentu? Stanou se z nich díky té bezstarostnosti líní budižkničemové? A pokud ne, jaký mám morální důvod upírat všem dětem stejné výhody?
Autor je ekonom.
Z anglického originálu The Universal Right to Capital Income, publikovaného na webu Project Syndicate.org, přeložila Linda Fořtová.