Ty samé události jsou jedněmi interpretovány jako selhání elit, jinými jako selhání plebsu, každopádně jako selhání. To, co se děje, je ale průšvih pro všechny, ať už je to samozvaná elita nebo onen pověstný ignorovaný plebs. Hádat se mezi sebou o to, kdo za co může, to pravděpodobně dalším, ještě větším průšvihům nezabrání. Ani nám to nepomůže pochopit, proč jsme se ocitli tam, kde jsme.
Vlny pohoršení
Minimálně od doby, kdy se v Česku stal prezidentem Miloš Zeman, lze pozorovat jev, který lze nazvat „kulturou pohoršení“. Určitá část společnosti obviní z výsledků voleb lůzu a nevzdělaný lid a zaplaví své virtuální i bezprostřední okolí výkřiky o tom, že lidi jsou blbci a nelze jim nic svěřit, natož demokracii. Poté následuje další vlna pohoršení, která se trefuje do těch, kteří se pohoršovali jako první – do vzdělaných movitých elit povyšujících se nad pracující plebs. Tudíž je potřeba vytáhnout rétoriku třídního boje a upozornit (oprávněně) na to, že „tohle nám přece muselo být jasné, lidé trpí, střední třída chudne, je to oprávněná vzpoura proti neoliberálnímu uspořádání, co se vy liberálové divíte, když nejste schopní pochopit, v čem lidi žijou, Zeman neboTrump jsou pro ně odpovědí“. Dvě události poslední doby dovedly tento mechanismus téměř k dokonalosti. Oslava založení republiky 28. října, kdy „pražská elita“ vyjádřila znechucení nad Zemanovým prezidentstvím, a následně zlověstné ráno 9. listopadu, kdy jsme se probudili do světa, ve kterém se prezidentem USA stal psychopatický rasista a misogyn. Moje (a pravděpodobně nejenom moje) bezprostřední okolí se proměnilo na směsici zoufalých výkřiků, zuřivé naštvanosti a nevěřícného kroucení hlavou. Z druhé strany mojí bubliny kontrovaly neméně naštvané obviňující komentáře ve smyslu: „Vy, kteří teď kroutíte hlavou, za to vlastně můžete, protože jste to nepochopili dřív.“
Možná uzrál čas na to, abychom se skutečně pokoušeli chápat ty, se kterými nesouhlasíme – i když je to skupina lidí, jež na to v našem politickém vidění světa nemá nárok.
Pohoršení a obviňování na všech stranách je sice možná na místě, problém je v tom, že ani v jednom případě není konstruktivní. Za prvé se tím, že se pohoršíme, nijak nepřiblížíme k příčině problému – ohrnout nad někým nos je v zásadě docela jednoduché, ale mnohem užitečnější by bylo snažit se přijít na to, proč se dotyčný chová jinak než já. A za druhé, ti, kteří se pohoršují nad blbostí lidu, ani ti, kteří se pohoršují nad pohoršením elit nad lidem, většinou nemají moc tušení, kdo je to vlastně ten lid. Většinou jsou mu přisuzovány různé abstraktní vlastnosti: je vykořisťován, a proto volí Zemana; je zmanipulován, a proto volí Zemana; nebo je to prostě tupá masa, a tak volí Zemana. Ve skutečnosti ale o lidu nevíme vůbec nic, a dle vlastního politického přesvědčení si ho tedy snadno démonizujeme nebo idealizujeme. A nakonec, pohoršení je tak obecně velmi nekonstruktivní emoce, která sice dokáže člověka příhodně uspokojit a ubezpečit o tom, že je pořád na co nadávat, ale tím to končí.
Sebemrskání liberálů
Každý schopný terapeut svým klientům vysvětluje, že existují typy emočních reakcí, kterými nemá cenu se zaobírat jinak než jako impulsem ke změně. Mezi ně patří kromě pohoršení také pocit viny. Přitom právě vina a pohoršení jsou emoce, které současnou debatu na téma „kdo za to může“ zcela ovládají. Vina se v podobě (sebe)obviňování vkládá do všech komentářů o tom, jak jsme zapomněli na potřeby lidu, jak jsme nepochopili, že je okolo nás tolik naštvaných a bezradných lidí, takže si to teď pořádně sebemrskačsky musíme vyžrat. Jenže pohoršení bez snahy pochopit to, nad čím se pohoršuji, stejně jako pocit viny bez snahy změnit to, kvůli čemu se cítím provinile, jsou začarovaným kruhem. Dá se v něm sice pohodlně a občas i docela intelektuálně plodným způsobem strávit značná část života, nicméně z hlediska přínosu k pokroku lidstva je to úplně k ničemu.
Zároveň je potřeba si uvědomit, že oba dva přístupy – jak pohoršení, tak pocit viny – jsou ve své podstatě oprávněné. To, že je tady tolik lidí, kterým leze Zeman na nervy, jsou vyděšení z míry servilnosti vůči Rusku a Číně, znechucení neustálým lhaním a podlézáním nejnižším davovým pudům, je naprosto v pořádku. Je v pořádku se Zemanem hlasitě nesouhlasit a dávat to najevo, klidně třeba svoláváním demonstrací na Staroměstském náměstí. A stejně tak je pro liberálního občana USA momentálně zcela přirozené cítit se v ohrožení, cítit naprosté znechucení politikou i svými sousedy, bát se budoucnosti a hlasitě protestovat. Projevy vůdců typu Zemana nebo Trumpa si opovržení zaslouží, a čím bude hlasitější, tím lépe. Ráda se k nim přidám a možná mi v tu chvíli bude docela jedno, kdo stojí a křičí vedle mě, pokud se shodneme na tom základním – nejsme prostě ochotni akceptovat, že milionům mužů připadá v pohodě vtipkovat o znásilnění a v klidu hodí hlas někomu, kdo z toho udělá normu. Nebo že polovině národa bez ohledu na pohlaví připadá normální se veřejně přihlásit k výrokům o topení jiných lidí jenom proto, že jsou jiného náboženského vyznání.
Pohoršení nad elitou
V tuto chvíli přichází vlna pohoršení číslo dvě a na protestující proti nechutnosti Zemana, Trumpa a jim podobných se snese kritika. Trump totiž „artikuloval problémy, jež trápí řadové Američany a elita je neřeší,“ píše například Petr Jedlička v Deníku Referendum. Má naprostou pravdu. Pozastavit se můžeme i nad tím, že na Staroměstském náměstí proti Zemanovi protestují lidé, kteří ještě před pár lety prosazovali to samé co on a teď se jenom vezou na vlně znechucení prezidentem. Nebo že se všichni dnešní naštvaní občané stejně hlasitě nedožadovali dodržování demokratických principů ve chvílích, kdy stát zavíral nevinné děti do detencí, nebo v dobách, kdy okolo romských ubytoven pochodovali náckové a vyhrožovali plynovými komorami. Argumenty podobného typu jsou částečné založené nejenom na pohoršení, ale právě také na zmiňované tendenci (sebe)obviňovat – na pocitu, že je zoufale nespravedlivé, že si pražská kavárna hraje na disent na Staromáku, ale ti, kterých se to skutečně týká, makají tou dobou ve fabrice nebo vyčerpaně zírají doma na zprávy na Nově. Dostaví se (oprávněný) pocit, že tzv. elita na Staromáku nechápe, že rok 1989 je dávno za námi, Zeman byl demokraticky zvolen, a navíc zvolen těmi, kterým změny v roce 1989 nijak nepomohly, případně pomohly jenom málo, a že my o tom vlastně nic nevíme, protože nejsme ten lid a žijeme v bublině.
Výsledkem je ovšem poněkud absurdní situace, kdy i média jako je třeba Respekt nebo Český rozhlas publikují texty o tom, jak chudne americká střední třída, co znamená „white trash“ a kde všude neoliberalismus selhal. To je sice dobře, jenže na druhou stranu většina těchto analýz je také tak trochu intelektuálním úletem, který nebere v potaz, že to zdaleka nebyla jenom chudá střední třída nebo white trash, kdo Trumpa volil. I kdyby mu totiž všichni nezaměstnaní dělníci vyhození z továren hlas hodili, nestačilo by to – problém je v tom, že mu ho možná hodilo i docela dost manažerů, kteří těmto dělníkům podepisovali výpovědi. Neustálé poukazování na to, jak mizerně na tom spousta lidí v jednom z nejbohatších států světa je, přichází pozdě a jako takové představuje jenom podivnou formu sebemrskačství ve stylu „podívejte se, jak ti lidé žijou, jak je nám to vzdálené, jací jsou to vlastně chudáci, my jsme to podcenili a opravdu se jim divíme, že touží po vládě pevné ruky?“.
Odmítnout Trumpa i Zemana
Dostáváme se tak do stavu, kdy vlastně není možné odsoudit rasismus, xenofobii a omezenost, aniž bychom, ještě než se stihneme nadechnout, zároveň neřekli, že ale úplně chápeme, že ti lidé jsou rasističtí, omezení, xenofobní a taky agresivní a vlastně za to tak úplně nemůžou, protože střední třída chudne a tak dále, dál už to známe. Kdybychom to neřekli, cítili bychom se provinile.
Víte co? Já chci říct nahlas, že je mi z duše odporný Donald Trump i Miloš Zeman a že pro mě neexistuje žádný legitimní důvod, který by ospravedlnil rasismus, xenofobii, misogynii a všechny další druhy nenávisti a symbolického násilí, které tihle dva podporují. A když už to řeknu nahlas, rozhodně to nechci v druhé větě něčím omlouvat a začít analyzovat, proč vlastně chápu, že se myšlenka vyšinutých psychopatů v čele národa tolika lidem líbí. Jsem ráda, že se u nás našlo dost dalších lidí, kteří to také omlouvat nehodlají – bylo jich dokonce dost na to, aby zaplnili Staromák. To ale na druhou stranu neznamená, že opovrhuju všemi, kdo Zemana nebo Trumpa volili a že jsou mi stejně z duše odporní všichni ti jednotliví lidé, kteří se k jejich politice hlásí. Že je odmítám pochopit, odmítám se s nimi bavit a chci se uzavírat do vlastní bubliny a že nechápu, že jejich životní realita je naprosto odlišná od mojí. A že si odmítám připustit, že systém, na kterém já do jisté míry profituji, těmhle lidem občas hrozně moc bere a neumožňuje jim důstojně fungovat ve společnosti. Tohle všechno moc dobře vím. A trápí mě to a taky mě někdy hrozně štve, kolika lidem to nedochází a jak zbytečně útočné jsou proto jejich odsudky. A trápí mě a štve, jak málo šancí mám vlastně se s nějakým voličem Zemana nebo Trumpa v reálném životě potkat.
Vítězství Zemana a hlavně Donalda Trumpa je však také zprávou o tom, že demokracie je pořád ještě demokracií, a že i když si elity něco hrozně moc přejí, lid má pořád ještě možnost dát najevo, že s nimi nesouhlasí. Doufejme tedy, že těch několik let s psychopaty na všech stranách přežijeme a poučíme se z toho – nejenom v tom smyslu, že si uvědomíme, jak nebezpečné je nechat zchudnout a zmizet střední třídu, ale také, že je úplně zbytečné se pohoršovat a (sebe)obviňovat. Máme možná poslední šanci najít způsob, jak se spolu všichni společně domluvit a vymyslet něco, kde budou aspoň ty základní potřeby všech uspokojeny – svět, ve kterém je mi dovoleno vysedávat po kavárnách a cpát se veganskými svačinkami a jiným je dovoleno vydělat si na důstojný život prací v autodílně a mít po šichtě čas i peníze na pivo nebo jakýkoli jiný koníček. Možná uzrál čas na to, abychom se skutečně pokoušeli chápat ty, se kterými nesouhlasíme – i když je to skupina lidí, jež na to v našem politickém vidění světa nemá nárok. A můžou to být voliči Zemana i ti, kteří proti nim protestují na Staromáku.
Autorka je antropoložka.