Že by levicový filmař Michael Moore podporoval Donalda Trumpa je pro mnoho lidí absurdní představa. Nikoli však pro Donalda Trumpa, který koncem října zveřejnil tweet, v němž s Moorem vyjádřil souhlas a připnul k němu čtyřminutové video z jeho nového filmu. Problém je, že video upravil jakýsi pravicový web, aby jako Trumpova podpora vypadalo. Desítky tisíc Trumpových příznivců následně začalo nový Mooreův film kupovat na iTunes. Jak režisér přiznává, cítil se provinile, že chudí konzervativní pravičáci vyhazují pět dolarů za film, s nímž nebudou souhlasit, proto vystoupil na stanici Fox a uvedl vše na pravou míru. Michael Moore in Trumpland rozhodně není milostný dopis Trumpovi, jak by si jeho fandové přáli, ale neskrývaná proclintonovská stand-up agitka.
Moore vyrazil začátkem října do Wilmingtonu ve státě Ohio, kde se Trump těší obrovské podpoře. První záběry z ulice města naznačují, s kým bude mít tu čest: „Trump přišel o 914 milionů dolarů, ale vyhnul se placení daní. To byl bezva nápad,“ říká mladý volič. „Jsem si jistá, že pro Hillary budou volit mrtví lidé,“ přiznává své obavy starší Trumpova příznivkyně. Vzápětí se ale přesuneme do divadla, kde stojí Moore za pultíkem v kšiltovce a následujících sedmdesát minut mluví k obecenstvu.
Řev mužů na Trumpových mítincích je prý pláč umírajících dinosaurů volajících: „Donalde, zachraň nás, ženy přicházejí!“
Moore, naznačující politické inklinace svých diváků, hned zpočátku oznámí, že mu šlo o jejich pohodlí, proto se postaral o segregaci mexických (a mexicky vypadajících) spoluobčanů a shromáždil je na balkóně. Pro jistotu před ně ještě postaví kartónovou zeď (kterou později budou muset zaplatit). Muslimští občané jsou na druhé straně balkónu a ty pro změnu celou dobu monitoruje dron. Ve skutečnosti, jak řekl Moore v rozhovoru pro Democracy Now, tvoří půlku ze zhruba osmi set diváků příznivci Clintonové, stovka volí kandidáta třetí strany, asi sto padesát lidí nevolí vůbec a zbylých sto padesát jsou Trumpovi příznivci. Nechtěl prý, aby jeho show narušovali třeba uctívači někdejšího Velkého čaroděje Ku Klux Klanu Davida Dukea.
Soumrak mužů
Během večera Moore několikrát přizná, že je možná až přehnaně optimistický. Věří, že Amerika vyhrála „kulturní válku“, drtivá většina nové generace nejsou hejtři. Mileniálové odmítají programově nenávidět kvůli barvě kůže nebo sexualitě. Problémem jsou ale bílí muži nad pětatřicet, kteří tvoří devatenáct procent americké populace: „Jejich dny jsou sečteny,“ prorokuje se sebeironií, neboť mezi ně sám patří a vylíčí apokalyptickou budoucnost, v níž v případě výhry Clintonové staví ženy koncentráky pro muže. Řev mužů na Trumpových mítincích je prý pláč umírajících dinosaurů volajících: „Donalde, zachraň nás, ženy přicházejí!“ K dobru ještě přidá, že žádné ženy nevystřílely školy, netíhnou příliš ke žhářství, loupežím nebo znásilňování: „Dá se říct, že od 51 procent populace nám nehrozí nebezpečí. Ten, koho se bojíte, nenosí šaty.“
Problém vidí v oné chudnoucí, vytrácející se střední třídě, jež má Trumpa za poslední záchranu – „živý Molotovův koktejl“, který mohou hodit na systém, co jim ukradl životy. Kvůli němu přišli o práci a manželky a nebyli léta na dovolené. Ale jednu věc mají – volební hlas. Volba Trumpa je pro ně fuck off systému, po němž pocítí zadostiučinění. Ale po měsíci toho začnou litovat jako mnozí Britové, protože volili jen na základě vzteku, říká Moore a stoické obličeje přítomných mužů značí atmosféru, která poněkud zhoustla.
Ubrečená lhářka
Největší část vystoupení ovšem věnuje samotné Clintonové. Vrací se do jejího mládí a pustí její studentský projev. Přiblíží, čím si musela coby mladá žena z první generace poválečných feministek projít. Vylíčí, jak ji vinili z toho, že Bill Clinton prohrál volby v Arkansasu, protože si odmítla změnit příjmení. Když natáčel dokument Sicko, byl na porodním oddělení v Estonsku, kde na zdi visela fotka Clintonové s doktorem, s nímž vedl rozhovor. Ten mu vyčetl, jak se Amerika vysmála jejím pokusům o veřejnou zdravotní péči. Zmíní neustálý sexismus, který ji pronásleduje už desítky let. Mimochodem, když se 9. října čekalo na její projev, spekuloval politický komentátor Wolf Blitzer o tom, zda se při něm Clintonová rozbrečí.
Trumpovi voliči opakují do zemdlení, jaká je to lhářka. Je jedno, jestli je to pravda, nebo ne, důležité je, že v jejich očích lhářkou je. 70 procent Trumpových prohlášení je podle Politifactu nepravdivých oproti 26 procentům u Clintonové. Ale to je zkrátka jedno, protože se neocitáme na půdě racionálního diskursu. Mooreův film to pěkně ilustruje. Když se publika přímo zeptá, co na ní lidem vadí, první zazní „Benghází“. Moore souhlasí a odpoví scénářem, který načrtl Trump: Clintonová vstala o půlnoci, stvořila s Obamou ISIS a naplánovala útok na konzulát. Jeden z diváků zakřičí, že byla šestkrát zproštěna viny. To podle Moorea nestačí, pokud jste Hillary Clintonová, musíte být zproštěna nejméně osmkrát, odpovídá za smíchu obecenstva. Pak zazní další argument: nepřiznala veřejnosti, že měla zápal plic. To Moore obrací – podle něj to nevypovídá o ní, ale o americké veřejnosti. Clintonová se dostala do takové fáze, kdy raději zamlčí vážné onemocnění, než aby čelila shitstormu, který by následoval, kdyby to zveřejnila.
Clintonové by se dalo vyčíst leccos, její podpora války v Iráku či vztahy s Wall Streetem jsou rozumnými protiargumenty (ovšem i proti jejímu oponentovi). Způsob, jakým se Demokratická strana vypořádala s Berniem Sandersem, by taky stál za zmínku. Nic z toho ale nezazní. Problém je zápal plic. Směšnost těchto obvinění vypovídá především o nutkavé potřebě odpůrců za každou cenu ji nenávidět.
Čtyři roky dlouhý stand-up
To, že je film vlastně zbytečný, musí tušit i jeho tvůrce. Ví, že nikoho nepřesvědčí, že s Trumpovými příznivci nehne. Sám v červenci předpověděl, že Trump vyhraje. V úvodu vystoupení sám říká, že na konzervativcích obdivuje jejich nezlomnost – „Tomuhle věřím, a tak to sakra bude!“ – a směje se váhavosti liberálů, tedy i sobě samému. A to je na něm nejcennější: dokáže se svými oponenty vášnivě debatovat, ale udrží vše v rozumných mantinelech. A dokáže střílet do vlastních řad. Na konci mu celé divadlo (až na dva tři chlapíky) tleská vestoje. Protože ač je kritický, argumentuje pozitivy a nevyvolává iracionální nenávist vůči druhé straně. Od toho je tu jiný stand-up komik – ten nejlepší (laťka je skutečně nízko), kterého pravice nyní má. A ten teď dostal čtyři roky trvající prostor na jevišti.
Největším monstrem světa stand-upu je „heckler“. To je člověk, který bývá často opilý a libuje si v neustálém narušování komikova vystoupení. To, co nyní Spojené státy potřebují, je vytrvalá aktivita střízlivých a konstruktivních hecklerů.
Autor je publicista a překladatel.