Zmrzlina s příchutí spektáklu


Bulvární dělnice Olga Path Štiplová tvrdej chleba má. Nakladatelství Motto letos vydalo deník z jejího pochmurného života.

Potřebuje celebrity a celebrity potřebují ji. Čtenáři bulváru potřebují otupit bolest svých zkurvených životů denní dávkou emocí ze světa slavných. Bulvární média jim tato anestetika dodají. Nečekejte pikantní historky z „high society“. Olga Path Štiplová ve svém deníku nazvaném Zmrzlina s příchutí záměru vypráví smutný příběh plný práce na hovno, věčného stěhování a citového strádání.

Růže v trní

„Občas mě napadá, že by bylo fajn s někým něco sdílet. Jako zážitky a tak. Ještě nikdy jsem s nikým nechodila. Zatím to všechno byly takové bezvýznamné čurdy venkoncem k ničemu, navíc mi dosud ani nebylo umožněno pochopit, co jako lidi mají na tom sexu. Za chvíli mi bude 24 let, tak jsem zvědavá, kdy už se TO jako přihodí,“ píše si 2. července 2009 do deníku Olga Path Štiplová.

Dcera učitelky a historika-novináře z moravské Mohelnice prožila pěknou snůšku dobrodružství ještě před svým příchodem do Prahy. Po maturitě v Šumperku odešla na zkušenou do Amsterdamu živit se jako služka, aby v garáži, kde bydlela a současně denně žehlila hory prádla pětičlenné rodině, poznala, jaké to je být východoevropskou imigrantkou v očích „starých Evropanů“. Z galejí nakonec utekla do místního squatu, kde nějaký čas žila v komunitě. Koketérie se squattery patří k dobrému tónu každé nekonvenční osobnosti.

Z prvotního okouzlení, jaké jsou narcističtí psychopati mimořádně schopni vyvolat, zbylo jen znechucení nevyrovnanou misogynní osobností, neschopnou než uhýbat očima do země.

Od studií filmové vědy a čínštiny v Olomouci nakonec opět zběhla – tentokrát k práci prodavačky v brněnském sexshopu nebo uklízečky v bordelu. V roce 2007 se nakonec stěhuje do Prahy a mediální dráhu zahajuje na pozici asistentky TV Nova. Její pracovní náplň spočívala v zalévání květin, vaření kávy a rozdávání úsměvů všem okolo.

„No, vypadá to, že se asi spustím s tím sousedem odnaproti, i když to asi bude jedno velké klišé,“ píše, když konečně potkává svého „pana Božského“, skrytého pod pseudonymem Básník, s nímž sdílela patro letenského činžáku, kde si od bohémské domácí pronajímala ostře žlutý pokojík o šesti metrech čtverečních. Vystudovaný filmový režisér, publikující básně na amatérském serveru, se stal její první láskou. Konečně se TO jako přihodilo a Olga poznala, co lidi mají na tom sexu. Naivní dívka z maloměsta, co předtím s nikým nechodila, však špatně pochodila a svého milého v závěru peripetií smiřování a rozchodů odhodila, neboť pochopila, že nevěra s fanynkami, nadávky a rány pěstí nebylo to, co chtěla.

Nezkušená Olga však své partnery vybírala od deseti k pěti a její příští – a podle deníčku zatím poslední – „láska“, jak ji sama popisuje, bylo mimořádně fotogenické a podmanivé zlo zosobněné dalším filmovým režisérem. „Nějakou vykozenou cvičenou opici, co pro mě za prachy nebo roli ve filmu udělá cokoli, můžu mít vždycky. Vy jste ale výzva, Moje. Jste výzva a zároveň takový můj výzkum,“ říkal jí. Z prvotního okouzlení, jaké jsou narcističtí psychopati mimořádně schopni vyvolat, zbylo jen znechucení nevyrovnanou misogynní osobností, neschopnou než uhýbat očima do země.

Popelka bulváru

Cesta od uklízečky v bordelu přes sekretářku až po osobnost bulvárních médií byla trnitá a provázená úprkem z náruče jednoho agresivního psychopata k druhému a stěhováním z podnájmu do podnájmu – jednou malý pokojíček na Letné, příště místnost vytápěná přímotopem, jindy zas prekérní vztahy s nevypočitatelnou romskou domácí, na jejíž byt bylo přihlášeno asi dvacet dalších členů karlínského klanu. Tady někde a dodejme také, že v nalezeném přátelství s novinářem Jiřím X. Doležalem, který Olgu zaučoval v hulení jointů, hledejme změny v jejím slovníku. Tady se s negativní konotací objevují „pravdoláskaři“ a první stopy její nelásky nejprve k Romům a později k imigrantům a uprchlíkům.

Reportérka večírku celebrit typu Ornelly Štikové nebo Josefa Kokty, nezaměstnaná writerka na volné noze, interní či externí autorka magazínu Jana Krause, týdeníku Instinkt a online deníku Extra. Živí se, jak může, a střídá práci i bydlení – ne však muže. Jejich místo v Olžině životě nakonec zaplnil kocour Herold – její posel, učitel a přítel. Bohužel i ten ji opustil poté, co spadl z okna, přesně měsíc před sebevraždou Ivety Bartošové. Zda bude Ivetu následovat také Olga, nevíme, neboť z deníčku nevíme víc, že ji Pavel Novotný z redakce Extra doslova vykopl. Společenské bzučení nablýskaného světa mediálního spektáklu však opustila jen na chvíli, neboť se do něj zakrátko vrátila.

Olžin osobní i pracovní život tak, jak jej svěřila svému deníčku, stojí za hovno. Její emoční peripetie však ukazuje na jeden podstatný rys dnešní politické krize. Vyvrací klišé o tom, že rasismus je věcí pouze lidí nevzdělaných a chudých. Ne že by Olga patřila k úspěšným, je spíš popelkou spolu s většinou řadových zaměstnanců redakcí a mediálních domů. Stát se to může nám všem, stačí stát jednou nohou na dlažbě a střežit se osudu těch, jejichž život vězí ve sračkách o jeden metr hloub. Je dobré Olgu chápat, ještě lepší je ale chápat ty, jimž domov vzala bomba nebo exekuce.

Autor studuje historii.

 

A2LARM