Anketa: Film 2016


Které hrané a dokumentární filmy z roku 2016 stojí za pozornost?

Tomáš Janáček (student filmové režie, spolupracovník A2larmu)

Vybrat nejlepší film za rok, kdy bylo v českých kinech možné vidět skvosty jako Toni Erdmann, Rodinné štěstí nebo Sieranevada (a na festivalu v Karlových Varech se ponořit do filmů Kaili Blues či Paterson), není vůbec snadné. Pokud bych měl jmenovat jeden, byl by to finský snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho, který do české kinodistribuce vstoupí až v březnu roku 2017. Tématem celovečerního debuty Juha Kuosmanena je sice prohrávání, samotný film je však velice úspěšný a z Cannes si dokonce odnesl cenu Un Certain Regard. Příběh finského boxera, který se v šedesátých letech připravoval na svůj životní zápas, je natočený bez zbytečné okázalosti a s nevídanou citlivostí. Kuosmanen je geniální pozorovatel, který zvládl vystavět film na těch nejvšednějších okamžicích a drobných detailech, a přitom s režijní grandiozitou, kterou by mu mohli závidět i starší kolegové. Film vypráví bez sentimentu a patosu o lásce a navzdory zasazení do kulis vrcholového sportu ji umí pojmout v té nejkrásnější obyčejnosti. Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho možná nevypadá na první pohled výjimečně, ve skutečnosti však jde o suverénní autorský film. Nejmilejším dokumentárním překvapením letošního roku pro mě byl sice již starší, ale v české kinodistribuci teprve letos uvedený snímek Roura Vitalije Manského. Plynovod táhnoucí se od Sibiře až do západní Evropy je záminkou pro fascinující roadmovie sledující proměny kultury i myšlení napříč Evropou. Dokumentární esej rozkrývá souvislosti globálního světa a postihuje obyvatele i těch nejzapadlejších koutů kontinentu v jejich přirozenosti. Manský se soustředí hlavně na člověka a své hrdiny charakterizuje s ohromným citem. Roura je dechberoucí nejenom tím, co říká o světě, ve kterém žijeme, ale i způsobem, jakým to umí zobrazit. Manského antropologická studie pracuje s uhrančivými statickými záběry, které kombinují promyšlené kompozice a nebývale přirozené a živé výjevy.

Pavla Kubečková (producentka Nutprodukce)

V rámci hraných filmů mě osobně asi nejvíc zasáhl německý snímek Toni Erdmann dosud ne příliš známé režisérky Maren Ade. Tenhle film zcela oprávněně vyhrál letos Berlinale a teď čerstvě taky ocenění za nejlepší film od Evropské filmové akademie. Téměř tříhodinový snímek, jenž je úvahou nad štěstím, smyslem obětování se kariéře v nadnárodní společnosti a vyprázdněností našich životů se tak nepříjemně autenticky dotýká naší žité skutečnosti, až to občas zabolí. Smích střídá slzy prakticky v týž okamžik. Originální postavy, skvělé herecké výkony a skvělá režie. Nejlepším dokumentem pro mě byl letos bezpochyby Požár na moři. Gianfrancu Rosimu se v něm podařilo propojit dva zdánlivě neslučitelné světy: obrazy tragédie uprchlické krize ze Středozemního moře a všední život obyvatel ospalého italského ostrova Lampedusa, kam míří velká část uprchlických lodí. Brutální a tragické výjevy se střídají s poklidnými obrazy venkovského života, observace se střídá s inscenovanými pasážemi. Výsledkem je komplexní umělecké dílo, které na základě kontrastů vypovídá o tragédii, jež se v současné době odehrává u evropských břehů a nutí diváka zaujmout k této tragédii postoj.

Alena Müllerová (kreativní producentka, dramaturgyně ČT)

Za nejlepší hraný film považuji snímek Eva Nová režiséra Marko Škopa. Zaujal mě svou neokázalostí. Úspornými prostředky, citlivě a soustředěně sleduje příběh bývalé celebrity, herečky, která propadla alkoholu a zničila si tím rodinné zázemí a všechny vztahy. Scénář není úplně dokonalý a ne všichni herci hrají tak úžasně jako Emília Vašáryová v hlavní roli, ale je to film o důležitých tématech a s výraznou atmosférou. Co se týče dokumentů, jsem na tom podobně jako porota jihlavského dokumentárního festivalu. Letos u mě vítězí Normální autistický film a FC Roma a nemohu se rozhodnout, který z těchto dvou filmů vybrat. Snímek FC Roma režisérské dvojice Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara dokázal propojit sportovní a romskou tématiku tak, že vytvořil pravdivý obraz Romů a zároveň zachytil atmosféru amatérských fotbalových klubů. Film mě nesmírně bavil, je v něm humor, pracuje se situacemi, a ne s mluvícími hlavami, a přitom vystihuje postoj české společnosti k Romům (a k fotbalu). Normální autistický filmu nám díky empatické režii i kameře Miroslava Janka pomůže nahlédnout svět pohledem dětí a teenagerů s Aspergerovým syndromem. „My sice vypadáme jako ostatní lidé, ale přitom se lišíme,“ napsal ve své knize A proto skáču třináctiletý autista Naoki Higašida. „Jako bychom přicestovali časem z nějaké daleké minulosti. A kdyby si díky naší existenci lidé vzpomněli na něco, co je pro tuhle planetu hrozně důležité, moc by nás to potěšilo.“  Zdá se mi, že film Míry Janka mi připomíná něco hrozně důležitého – pro mě, pro ostatní lidi a snad i pro tuhle planetu.

Radim Špaček (režisér)

Ač nejsem rodinný typ, nejlepším filmem je pro mě Rodinný film Olma Omerzu. Líbí se mi, jak to umí s herci a že umí vydolovat intenzivní zážitek i z komorního syžetu. Za dokument bych nominoval sérii Český žurnál – je to taková Pustina mezi dokumenty.

Klára Tasovská (režisérka, dramaturgyně HBO)

Filmy Toni Erdmann a Požár na moři letos vyhrály snad všechny žebříčky – a stejně tak i ten můj osobní. Ale protože o těchto dvou filmech už jsme skoro všechno slyšeli, přihodím ještě nějaké další. V různé míře mě zasáhly snímky, které balancují na hraně mezi fikčním a dokumentárním přístupem, což je poloha kinematografie, kterou jsem v uplynulém roce poměrně dost sledovala. All These Sleepless Nights od Michala Marczaka je film o dvou mladých varšavských flaneurech, takový dokument z playbacku, režisér totiž veškeré dialogy natočil s protagonisty znovu ve studiu. Je to vizuálně podmanivý, zvukově mnohdy až nepřirozeně čistý, ale v každém případě intenzivní film. Ve snímku You Have No Idea How Much I Love You od Pawła Łozińského postavy matky a dcery jakoby „hrají“ osoby, které spolu v realitě nemají žádný rodinný vztah. Nicméně to na autenticitě jejich prožitku nic nemění. Režisérovi se podařilo zachytit až mrazivě intimní, hyperrealistický vhled do dynamiky narušeného vztahu mezi matkou a dcerou, do průběhu jedné konkrétní psychoterapie vedené profesorem Bogdanem de Barbarem. Postava psychoterapeuta je reálná, a takové je i zaznamenání jeho stylu vedení terapie. 5 October Martina Kollára je soustředěný, obrazově nekompromisní film beze slov o úniku autorova bratra před nemocí, kterou si ovšem nese stále s sebou. I když se ve filmu reálně neřekne ani hláska, vypovídá o mnohém. Houston We Have a Problem režisérky Žigy Virce je fiktivní dokument o jugoslávském vesmírném programu, zkoumající problém vzniku různých mýtů a falešných příběhů, které však zároveň vypovídají něco o žité realitě. Od A do Z vymyšlený a do přesného scénáře rozepsaný film využívá dokumentární postupy a klišé. Vypadá uvěřitelně, i když jeho obsahem je zjevná absurdita.

Antonín Tesař (filmový redaktor A2)

Možná nečekaně je pro mě nejlepším hraným filmem roku Kniha džunglí v režii Jona Favreaua. Vedle Zootropolis je to velký triumf Disneyho animace. Z hlediska použití 3D nevídaná záležitost, jinak mimořádně dobře vystavěný dobrodružný příběh s temnými místy a hořkým vyzněním o klukovi, který pendluje mezi světem lidí a světem zvířat a ani do jednoho nedokáže zapadnout. Z dokumentů mě nejvíc oslovil jeden z vítězů letošní Jihlavy Normální autistický film Miroslava Janka. Empatický dokument o „neurodiverzních“ lidech žijících ve světě uzpůsobeném pro lidi „neurotypické“. Tvůrcům se nicméně podařilo vytvořit neurodiverzní mikrokosmos, kde jeho protagonisté udávají hlavní tón.

Kamila Zlatušková (producentka, režisérka, proděkanka FAMU)

Ráda bych zmínila Zootopii (v české distribuci s krkolomným názvem Zootropolis – město zvířat). Originální titul odkazující k utopii, jako nedosažitelnému ideálu, je samozřejmě mnohem výstižnější, ale některá distributorská pnutí tohoto druhu pro mě zůstanou asi navždy záhadou… Divácké hity mě často míjí – tento jsem koupila přes iTunes pro svoje děti. A musím říct, že mě ten film velice mile překvapil, a to po všech stránkách. Stal se z něj hit i u nás doma. Je to vtipná a napínavá celovečerní bajka s prvky krimi o předsudcích v každém z nás. Pokud se tvorba blockbusterů pro celou rodinu ubírá tímto směrem, pak za sebe dávám všechny čtyři palce nahoru! Z dokumentů mě nejvíc oslovil poslední film Vitalije Manského V paprscích slunce, který mimo jiné vznikl v koprodukci s ČT a Hypermarketem Víta Klusáka a Filipa Remundy. Je to neskutečný obrázek Severní Koreje. Výjimečně bych si v tomto případě pomohla citací z ČSFD: „Neuvěřitelně smutný film, u kterého se budete popadat smíchy za břicho.“ Já jsem silný dojem po projekci rozdýchávala opravdu dlouho. Příběh malé korejské protagonistky sepsaný korejskými cenzory je banální a srdcervoucí zároveň. Jde o podstatu totalitarismu, který není nikterak rafinovaný, jen nekonečně hloupý, nadutý a krutý. Z debutů a mladých talentů pro mě byla letošním objevem studentka FAMU Barbora Chalupová a její film Do zbraně, překvapivá a odvážná situační úvaha o zbraních a jejich dostupnosti. A nerada bych opomněla snímek Zákon Helena Petry Nesvačilové o Berdychově gangu či oceňovaný Nebezpečný svět Rajka Dolečka Kristýny Bartošové. Mladé české dokumentaristky se nebojí temných témat, a to je dobrá zpráva pro nás pro všechny.

 

A2LARM