Jan Bělíček (literární a hudebník kritik, redaktor A2larmu)
Jedním z hlavních témat současné světové literatury posledních let je, jak a jestli vůbec ještě psát fikci. Vše s trochou nadsázky odstartoval nihilistický introvert ze Skandinávie Karl Ove Knausgård svou šestidílnou „prózou“ Můj boj. První díl tohoto celosvětového bestselleru letos konečně vyšel i česky. Britská spisovatelka Zadie Smithová po jeho přečtení přirovnala Smrt v rodině ke „cracku“ – prý si vypěstovala návyk. Vycházející hvězda americké literatury Ben Lerner (jehož knihy Leaving Atocha Station a 10:04 rovněž patří k mým letošním největším čtenářským zážitkům) podivnou povahu této knihy vystihl asi nejlépe, když napsal: „Je jednoduché vypočítávat příklady toho, proč je Můj boj naprosto průměrný. Problém ale je, že je to fascinující kniha.“ Nečekejte vybroušený styl, strhující zápletku, budování atmosféry ani promyšlenou psychologii postav. Knausgård svůj takřka třiapůltisícistránkový experiment napsal během tří let. Bez velkého přemýšlení, autocenzury a jakékoli kompozice prostě jen psal o všem, na co si vzpomenul. Výsledkem je kniha plná chladné až sebedestruktivní upřímnosti, v níž, podobně jako v Rorschachově testu, zahlédneme především sebe samotné. Už v únoru vyjde český překlad druhého dílu.
Zuzana Husárová (literární teoretička)
„Sind wir noch die Guten, Tony?“ stojí na chodníku pred viedenskou UAK. Tento rok som sa snažila porozumieť ľudskosti. Ľudskosti a viere v ňu v časoch vraždy, odohrávajúcej sa v našich bytoch, v časoch krvi vtekajúcej cez monitory do našich šálok. Zrazu je všetko v tvojej tvári, sedíš vykoľajená a hľadáš odpovede. Katarzia nenastala ani napojením sa na choroby prostredníctvom precízne vybudovanej Imunity od Márii Ferenčuhové, ani pokúšaním sa o empatiu voči všetkým (The Empathy Exams od Leslie Jamison). Neopomenula si ani animizmus (Aesthetic Animism: Digital Poetry’s Ontological Implications od Davida Jhave Johnstona), vyzdvihovala si výskum zaoberajúci sa technológiami, poéziou a reflexiou médií (Česká literatura a nová média od Karla Pioreckého). Piorecký dokázal do hĺbky popísať procesy digitálnej revolúcie a ich zrkadlenie v českom literárnom prostredí. Jeho kniha je pre tých, čo reflektujú demokratizáciu autorstva, konceptuálne postupy, literárne blogy, digitálnu komunikáciu a postavenie digitálnej kultúry. A čo sme dokázali my, Tony? Na reflexiu nám ostáva ešte pár dní.
Olga Pek (šéfredaktorka časopisu Psí víno)
Původně jsem chtěla doporučit jinou knihu, ale uchvátila mě jen před několika dny vydaná monografie Černé roky fotografky Libuše Jarcovjákové, zahrnující roky 1971 až 1987. I přes loňskou retrospektivu v Českém centru v New Yorku a hrstku dalších výstav je Jarcovjáková stále umělkyní na prahu docenění. Kniha je vůbec první monografií „české Nan Goldin“ a Jarcovjákovou uvádí do širšího povědomí. Prozatím jí kulminuje knižní tvorba literární dokumentaristky Báry Baronové. Citlivě a minimalisticky pojaté výňatky z deníků opakují leitmotiv nového začátku, v němž zaznívá ozvěna loni vydaných deníků Jiřího Cieslara – i zde je pro člověka s chronickou nemocí každé povolení vůle fatální a nutná urputnost, živelnost textové části podkládá formálně i obsahově surové fotografie, které ukazují vše od mžourající autorky v peřinách, nohou milenců a milenek, až po fotografčiny milované Cikány, Vietnamce, Tokio, Berlín. Osobní dokument vydává všanc vše, co je, jakákoliv trapnost ale padá na oltář pravdivosti a závazku vypovídat bez vynechávek. Dvě zarputilé ženy spolu vytvořily temný, přes dvě kila vážící svazek, který grafik Jakub Wdowka zabalil do přebalu simulujícího celuloidový film, jenž knihu obklopuje přízračnou aurou. Podobné počiny často končí na konferenčních stolcích mecenášů a úzkého publika, Bára Baronová ale monografii příznivcům nakladatelství na HitHitu nabídla v podstatě za výrobní cenu. V tiše splaskávající bublině nadvýroby je přesvědčení o smysluplnosti tvorby, které z monografie čiší, uhrančivé, omračující a do puntíku potvrzené.
Derek Rebro (literární kritik, redaktor Glosolálie)
Minulý rok priniesol nejeden kvalitný výkon. Zaujal i vydarený debut Michala Talla Antimita. Anestetické, poetologicky presvedčivé básne s napohľad jasným prvým plánom sú významovo komplexné a vzájomne umne poprepájané, čím poskytujú interpretačnú výzvu aj dôvod na opätovné čítanie. Potešila i možnosť čítať viaceré texty ako neprvoplánové reflektovanie neheterosexuálneho vzťahu medzi mužmi. Tento fakt sa ostentatívne nezdôrazňuje, jedinou – z pohľadu konzervatívneho publika a cez prizmu dejín slovenskej literatúry, kde je queer literatúra takmer nezastúpená – príznakovou vecou je, že namiesto „nej“ je vo veršoch dosádzaný „on“. Ďalšou nenápadnou invenciou je zanášanie „on-line aktuálnosti“ ako implicitnej a hodnotovo neutrálnej súčasti dneška. Hoci jej atribúty slúžia aj ako prostriedok na zintenzívnenie negatívnych emócií, samy osebe nie sú objektmi negatívneho hodnotenia – autor nevyužíva virtuálne motívy ani na post- či transhumanistické variácie, jeho hrdina v nich jednoducho ako člen miléniovej generácie žije.
S.d.Ch. (dramatik, spisovatel)
Největší literární peckou sezóny není žádný zdlouhavý text svázaný do hřbetu, ale krátký článek otištěný v kulturním čtrnáctideníku A2, který si napsala náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová a chválí v něm práci svého ministerstva v oblasti literatury. Takové obcování mezi krmící rukou a „jedním z posledních nezávislých titulů“ mě zaujalo a potěšilo víc než nějaká knížka, protože v něm vidím velkou naději do budoucna (pro sebe). Ministerstvo kultury rozhoduje o penězích pro kulturní periodika, takže po otištění úřednického PR, zcela v intencích klientelistické reciproce, mohla by mít A2 konečně i na vyplácení více než symbolických honorářů (ano, mně) a doufám, že také etický rozpor, který redakci zapovídal recenzování knih spřízněných autorů (ano, mých), vzhledem k slibnému přenastavení redakční politiky, už žádným rozporem nebude a na jakékoliv další dilema postačí rozpočítadlo, třeba: Ene, bene, lexa, střeva lezou ze psa.
Alexej Sevruk (spisovatel, překladatel, redaktor časopisu PLAV)
Letos se mi nepovedlo přečíst mnoho beletristických textů, takže doufám, že čtenářský zážitek roku 2016 doženu někdy v budoucnu. Ačkoliv například román Olese Uljanenka Tady na jihu nebo výbor básní Patriotizmus pro začátečníky od Severokorejce Kima Čžun Ho (v běloruském překladu Siarheje Pistončyka) tvořily pozoruhodné čtenářské zážitky, nejvíc mě „dostala“ monografie Crimes of the powerful, náhodně přečtená takřka na sklonku roku. Její autoři Dawn L. Rotheová a David Kauzlarich prý patří mezi přední odborníky v oboru trestního práva a sociologie. Svými přístupy a postoji se oba badatelé hlásí k tzv. kritické kriminalistice – disciplíně, která již delší dobu napadá status quo, mimo jiné skrze odhalování trestných činů a škod páchaných politickými a ekonomickými elitami a také prostřednictvím zpochybňování existence „hodnotově neutrálních“ a „objektivních“ výzkumných metod. Dominantní, objektivně se tvářící pravdy, vyslovované ekonomickými a politickými elitami v systému nerovné distribuce moci a mocenských vztahů určují, kým člověk je, a definují životní trajektorie lidských bytostí. Tradiční konzervativní perspektiva viktimizuje a kriminalizuje pouhou příslušnost k nižším společenským třídám a marginalizuje to, čemu autoři říkají „zločiny mocných“. Ty bývají v mediálním diskursu označovány jako selhání, nešťastná náhoda, špatná volba, nedopatření apod. Podle autorů, je třeba analyzovat situace, které jsou prokazatelně škodlivé, usnadňují páchaní trestných činů, a zároveň produkují formy sociální nerovnosti. Po přečtení monografie vás možná překvapí, jak odvážná, radikální a subverzivní humanitní věda se pěstuje za oceánem.
Michal Špína (literární redaktor A2)
Na starší česká vydání kanonické Blokovy poemy Dvanáct z ledna 1918 se léta snáší prach v antikvariátech i knihovnách. Právě proto je nový překlad Lubora Kasala skutečnou událostí: ukazuje, že i dnešek se k básním tohoto druhu potřebuje nově vztáhnout a že poezie revoluce – při vší paradoxnosti – představuje tradici, od které se poslední čtvrtstoletí marně snažilo odstřihnout. Alexandr Blok na pouhých pětadvaceti stranách předkládá výjevy z Říjnové revoluce, zaznamenané výrazně hudebním jazykem a nabité symbolikou, v níž převládá ta křesťanská: dvanáct bylo apoštolů a dvanáct bývalo členů bolševické gardy, se kterou v závěrečné (dvanácté) vizi kráčí Ježíš Kristus. Nemyslím si, že by poema nějak výrazně přispívala k pochopení mytizované ruské duše nebo historických událostí Říjnové revoluce, zato však zpřítomňuje živelnost a frenetičnost velkých dějinných zvratů, o jejichž dopadu v dané chvíli víme jen to, že bude nevratný. „V průběhu psaní Dvanácti jsem několik dnů fyzicky, vlastním sluchem, kolem sebe vnímal silný souvislý šum,“ napsal později Alexandr Blok. „Byl to šum bořícího se starého světa“.
Lucie Zakopalová (polonistka, iLiteratura)
Polskou literární reportáž už téměř není, zdá se, potřeba českým čtenářům představovat. Ale rok 2016 byl v tomto ohledu výjimečný, protože opět vyšly nové překlady – Witolda Szabłowského, Pawła Smoleńského nebo Lidie Ostałowské, těch nejlepších jmen současné střední generace. Reportážní debut Bukurešť. Prach a krev mladé polské prozaičky Margo Rejmer byl pro mě ale objevem: současné i minulé Rumunsko nepatří ke státům, o které se Češi zajímají. Rejmer dokáže psát o architektuře Bukurešti, protipotratové politice Ceauşesca, psech v ulicích a vlastních pokusech pochopit rumunskou mentalitu hutným jazykem a s vášní, která je polským reportérům vlastní. Opustili novinové stránky, kde už pro ně zbývá málo místa, a začali psát knihy. Píší o tom, o čem chtějí – a jak chtějí.
Jiří Zizler (literární historik, Ústav pro českou literaturu AV ČR)
V letošním roce mě zaujala kniha Romana Szpuka A zavaž si tkaničky. Jsou to záznamy básníka a meteorologa, žijícího uprostřed šumavské krajiny, zaplněné květy, stromy, zvířaty, ptáky i bezdomovci. Kronika intenzivně prožívaného bytí, protože ve vánici, sněhu a mrazu se dostáváme poblíž možnosti uvidět, spatřit ono podstatné. To, co nám většinou beznadějně uniká, protože řešíme dokonalé zabydlení a zařízení, vaření, oblečení a pobavení. A co když nám na okna toho spokojeného zažívání v teple zaklepe výraz něčeho zcela jiného, s vyrážkou a vředy, s páchnoucím dechem a opileckým blábolením, s kvintesencí všeho, co pohoršuje a čeho se bojíme? Máme přece svoje hodnoty, zásady a normy. Autorský subjekt se nad tím vším nevznáší jako anděl, sám se pere s chtíči a závislostmi, ale neváhá se otevřít všemu, co k němu přichází, od listů vlajících ve větru, záhadných brouků a tajemného ptactva až k těm nejosobitějším, rázovitým a někdy obtížným bližním. Být všemu blízký, o to tady asi jde – člověk může obratně procházet svým životaběhem a udržet si od všeho bezpečný a pohodlný odstup, jenž nedovolí, aby se něčeho dotknul, natož aby se zamazal. To ale není Szpukův případ. V jeho knize jde o neokázalou, plně angažovanou a účastnou přítomnost, existenci tady a teď. Třeba neznatelně, ale jedině to pohne se světem.
Dominik Želinský (spisovatel, literární kritik, Kloaka)
Za jeden z najvýraznejších tohtoročných počinov považujem Zero K kultového amerického postmodernistu Dona DeLillo. Zero K je opäť kritickým komentárom k transformatívnemu potenciálu moderných technológií. Tentokrát však nejde o ironickú hru ako Biely šum či Prašivý pes. Zero K je skúmaním problematiky existenciálneho strachu a možnej nesmrteľnosti, ktorá sa vynára na pozadí napätého vzťahu medzi otcom a synom. DeLillo sa pritom, vari až na výnimočné momenty, vďaka vynikajúcej kontrole svojho prozaickému štýlu vyhýba mudrlantstvu a pátosu. Dystopická budúcnosť, ktorú v Zero K konštruuje, možno nie je taká módna a rezonujúca, ako tá, ktorú nedávno vytvoril Dave Eggers v populárnom Kruhu. Je v nej nepochybne menej sociálnych sietí, lajkov a firemnej kultúry, v konečnom dôsledku však pôsobí autorsky radikálnejšie. DeLillove Zero K je možno krátky text, nie však na jedno použitie.