Kristina Andělová (historička, FFUK)
Velmi mile mě překvapil český překlad slavné knihy amerického historika Theodora Roszaka Zrod kontrakultury. Úvahy o technokracii a mládeži v opozici. Kniha vznikla v době největších protestů proti americkému establishmentu v šedesátých letech a Roszak v ní působivě reflektuje dobové rozhořčení mladé generace a myšlení jejích „duchovních otců“. Ačkoli se jedná o bezprostřední reflexi, Roszakovi se podařilo udržet si potřebný odstup a zároveň neupadnout do suché akademické deskripce nebo paušalizujícího odsouzení. Přestože kniha je napsána velmi analyticky, autor se nebojí metaforického jazyka. V souvislosti s kontrakulturou příznačně cituje výrok apoštola Pavla o zavržení světské moudrosti a důležitosti „bláznovství“. Přestože existují novější a pravděpodobně i více fundované historické studie o hnutí šedesátých let, Roszakova kniha je strhujícím svědectvím, které nám ukazuje, že bitvy, jež kontrakultura rozpoutala, zdaleka ještě nejsou dobojovány. Nejvýznamnějším počinem na poli české historiografie je pro mě dlouho očekávaná kniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie. Fenomenální dílo o třech svazcích představuje jak zásadní příspěvek k dějinám českého partyzánství, tak i důležitou reflexi vztahu kolektivní paměti a národní minulosti. V obecné rovině Tesařovo promyšlené dílo představuje velikou výzvu pro samotné historické psaní. A nakonec bych ráda zmínila unikátní počin na poli moderních dějin, jímž je první svazek kolektivní monografie A History of Modern Political Thought in East Central Europe (Dějiny moderního politického myšlení ve středovýchodní Evropě). Jedná se o první syntézu svého druhu, jež nabízí inovativní výkladový rámec vývoje evropského politického myšlení a představuje důležitý krok k historickému sebechápání středovýchodoevropského regionu a jeho svébytné cestě k vlastní modernitě.
Petra Ezzeddine (antropoložka)
Vybrala jsem dvě knihy, které – byť každá jiným způsobem, v jiném čase a na úplně jiném terénu – analyzují sociální a politickou roli emocí. Ve své knižní prvotině Veiled Sentiments: Honor and Poetry in a Bedouin Society (Zahalené city. Čest a poezie v beduínské společnosti) Lila Abu Lughod, profesorka antropologie z Kolumbijské univerzity, zkoumala genderové vztahy a morálku ve vybrané beduínské komunitě v Egyptě. Poukázala na důležitou roli lyrické poezie, která pomáhá mladým mužům a ženám vyjadřovat své osobní pocity. Ukazuje, že poezie a sentimenty hrají také politickou roli při udržování moci a významu sociální hierarchie v daném společenství a kultuře. Síla monografie je zejména ve zvoleném etnografickém žánru, který již od samého začátku uchvátí čtenáře svým originálním stylem, ale zároveň jej nevzdaluje od lidí, o kterých píše. Druhou knihou je sociologický bestseller roku 2016 a kandidát National Book Award, práce Strangers in Their Own Land (Cizinci ve vlastní zemi) autorky Arlie Russel Hochschild z Univerzity v Berkeley. Ta během pěti let zkoumala komunitu republikánských voličů ve státě Louisiana. Hochschild pokračuje ve své (již klasické) sociologické analýze emoční práce. Kromě jiného detailně ukazuje, jakým způsobem jsou republikánští politici efektivní v uplatňování politiky emocí vůči lidem, kteří se cítí ekonomicky zranitelní, společensky marginalizováni a hájí si své tradiční konzervativní hodnoty v rychle se měnícím světě.
Jaroslav Fiala (historik, šéfredaktor A2larmu)
Letos mě zaujala kniha korejsko-německého filosofa Byung-Chula Hana Vyhořelá společnost. Han zkouší diagnostikovat naši dobu, ve které hraje primát tlak na výkonnost. Člověk tráví život prací, sám na sobě dobrovolně páchá násilí a čím dál více se zaplétá do pavučin digitálních technologií a sociálních sítí. Nejefektivnějšími vykořisťovateli jsme přitom my sami – pěstujeme v sobě nutkavou potřebu maximalizovat vlastní výkon a opájíme se iluzí, že vykořisťování sebe sama je ve skutečnosti svoboda. Volání po motivaci, iniciativě a „projektech“ je z hlediska vykořisťování mnohem efektivnější nežli bič a rozkazy. Vykořisťujeme se z vlastní svobodné vůle. Naši epochu podle Hana provázejí psychická onemocnění, jako je deprese, syndrom vyhoření, porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo hraniční porucha osobnosti, což nejsou žádné nahodilé jevy, nýbrž patologické důsledky naší naprosto nesvobodné „svobody“. Jak z toho ven? Vše podle Hana ztěžuje i to, že se z nás pod vlivem sociálních sítí stávají čím dál větší egoisté, uzavření v názorových bublinách. Tedy bytosti, které stupňují narcistní prožívání sebe sama a vystavují svoje ega jako zboží. Jsme příliš naplnění životem, než abychom mohli umřít, a příliš mrtví, než abychom mohli žít.
Michal Kašpárek (publicista)
Pod vedením britského profesora historie Franka Trentmanna studovalo po několik let třináct akademiků ze sedmi zemí dějiny konzumu a souběžně i dějiny přemýšlení o něm. Výzkum, za který britské grantové agentury utratily v přepočtu 153 milionů korun, Trentmann shrnuje v devítisetstránkové knize The Empire of Things (Říše věcí). V létě jsem byl do ní zabořený týden a odnesl jsem si toho tolik, co z deseti knih. Obsahuje tolik témat, že se vzpírá všem pokusům o shrnutí: čtenář se z ní dozví o historii holandsko-čínských obchodních vztahů, o východoněmeckém systému recyklace odpadu, o urputném boji íránských teokratů proti panence Barbie i o tom, že domácí spotřebiče místo slibovaného osvobození žen od práce přinesly vyšší nároky na hygienu.
Lukáš Likavčan (filosof)
Nejlepší knihou tohoto roku pro mě bylo dílo Benjamina Brattona The Stack: On Software and Sovereignty (O softwaru a suverenitě). Brattonovo opus magnum je pravděpodobně první zevrubnou analýzou architektury planetárních výpočetních procesů v době antropocénu. Dnes se již nemůžeme tvářit, že internet je „jenom“ nějakým médiem, na kterém si občas „zasurfujeme“. Rozvětvené infrastruktury informačních technologií ho přetvořily v životní prostředí a sociální předivo zároveň, které bourá ustálené globální jurisdikce a politické geografie. Přes digitální platformy se milujeme, nakupujeme, organizujeme party a demonstrace, vyjednáváme, zviditelňujeme se, pečujeme o sebe nebo válčíme. Jak ukázaly i poslední prezidentské volby v USA, automatizované algoritmické procedury digitálních platforem mají moc formovat třídní vztahy a politické zájmy. Pokud máme tedy přesvědčivě konceptualizovat socio-ekonomickou realitu 21. století, nevyhneme se filosofii technologií a teorii designu. Bratton poskytuje slovník, pomocí kterého lze tyto často opomíjené ingredience politické analýzy postavit zpátky do centra naší pozornosti.
Matěj Metelec (publicista, A2)
Každým rokem se mi výzva k příspěvku do přítomné ankety stává příležitostí k zhodnocení případného posunu vlastních čtenářských návyků. Při přehlédnutí toho, co jsem za uplynulý rok skutečně přečetl, je patrné, že podíl knih s aktuálním vročením ustupuje. Aktuálnost se mi asi čím dál méně spojuje s novostí a předpokládám, že to je v mém okolí podobné. A tak z toho, co přinesl rok 2016, vybírám And The Weak Suffer What They Must?, tedy poslední knihu Janise Varufakise. Pokračování Globálního Minotaura nabízí tentokrát více evropský pohled na kořeny finanční krize. A ještě víc na demokratické, ekonomické a politické deficity sjednocování Evropy na základě trhu a měny. Varufakis je i tady, stejně jako v Minotaurovi, poněkud jednostranný, ale vzhledem k tomu, že knihu dokončoval po svém pětiměsíčním ministrování, v době, kdy vláda Syrizy ustupovala neúprosnému tlaku evropské austerity politiky pod německou vlajkou, je to vlastně vcelku pochopitelné. A jednoznačně pozitivní stránkou jeho myšlení je, že recepty na zlepšení Evropy nezakládá na nějakém přimknutí se k ideám, na nichž byla založena, k horlivějšímu dešťovému tanci kolem mraku „věčných evropských hodnost“, z něhož sotva zaprší, ale na ekonomické analýze reálných institucí a konkrétních radách, jak je změnit… A nedá mi to, abych neuvedl ještě jednu knihu, kterou jsem naneštěstí zatím ještě nečetl. Je to tedy tak trochu navzdory mému přesvědčení, že člověk by neměl chválit texty, které sám nezná, bez ohledu na to, co o nich slyšel. Ale považuji dílo (patrně životní) Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie za natolik závažné nejen pro české dějepisectví, ale i pro českou společnost, že ji v této anketě prostě musím zmínit. Byť k němu nemůžu a nechci, protože jsem jej ještě nepřečetl, říkat nic dalšího.
Michaela Pixová (sociální geografka)
Letos mě nejvíc oslovila kniha Hillbilly Elegy: A Memoir of a Family and Culture in Crisis (Vidlákova elegie. Vzpomínky na rodinu a kulturu v krizi) od J. D. Vance. Tato kniha zaujme jako příslib exkurzu do kulturního a socio-ekonomického pozadí vítězství Donalda Trumpa. Skrze autorovy vzpomínky na dospívání v oblasti takzvaného Rezavého pásu (Rust Belt) ve státu Ohio a v rurálních kopcovatých oblastech státu Kentucky se čtenář přenese do typického prostředí bílé dělnické chudiny skotsko-irského původu. Zatímco poválečná konjunktura této skupině otevřela cestu k americkému snu, restrukturalizace světové ekonomiky započatá sedmdesátými lety minulého století tuto cestu naopak začala uzavírat. Vanceho dílo zábavnou a románovou formou zachycuje ty nejniternější aspekty života lidí, kteří prožili vzestup i pád, a přitom si po celou dobu udržují svébytnou kulturu, která je zároveň drží nad vodou i potápí.
Kateřina Smejkalová (politoložka)
Za jednu z nejpodnětnějších knih, s nimiž jsem se v tomto roce setkala, považuji Weapons of Math Destruction (Zbraně matematického ničení) od americké matematičky a datové analytičky Cathy O’Neil. Oblast po oblasti, od personalistiky přes pojišťovnictví a bankovnictví až po justici, rozkrývá, kde a jak jsou v čím dál digitalizovanější společnosti při různých typech rozhodování o lidských životech využívány algoritmy. Vyvrací přitom představu, že by takové algoritmické rozhodování bylo nestranné či objektivní. Naopak poukazuje na to, že se do algoritmického rozhodování promítají stávající společenské nerovnosti. Ukazuje ale také příklady cílené, ale velmi obtížně odhalitelné manipulace za účelem dosažení partikulárních zájmů. Dochází přitom k alarmujícímu závěru obsaženému v titulu knihy – tedy že současný způsob algoritmické analýzy velkých dat (big data) zásadním způsobem zvyšuje nerovnost a ohrožuje demokracii. Druhou knihou, která mě letos mimořádně oslovila, je What Works: Gender Equality by Design (Co funguje. Genderová rovnost podle designu) od americké behaviorální ekonomky Iris Bohnet. Zamýšlí se v ní na základě vědeckých poznatků nad tím, jaká opatření za účelem dosažení genderové rovnosti mají šanci skutečně fungovat a nejsou jen prázdným pravidlem.
Michaela Trtíková-Vojtková (socioložka)
Není nad to, když si otevřete knihu, na kterou se těšíte. Vybraly jste si ji zejména pro její obsah. Jste přeci feministka a nadešel čas proniknout i do sfér feministické filosofie. Proto sáhnete po u nás letos vydané knížce Závažná těla. O materialitě a diskursivních mezích „pohlaví“ od Judith Butlerové v překladu Josefa Fulky. Od začátku víte, že to není čtení do metra či tramvaje. Když v tom… nejenže čtete Závažná těla, ale zároveň čtete taky Gender Trouble (1990), sháníte texty Freuda, Lacana, Foucaulta, Althussera, Derridy, Laclaua, Žižeka, čtete další feministické teoretičky, jako jsou Luce Irigarayová nebo Julia Kristeva, googlujete texty a pátráte v knihovně, sháníte ženské romány po antikvariátech, stahujete drag filmy z devadesátek, abyste doplnili další niky ve vaší mentální mapě. Butlerové knihy Gender Trouble (1990) a Závažná těla (1993) jsou ale zásadními ve feministickém hnutí a pro mnohé jsou počátkem přechodu k dalším feminismům a postfeminismům. Butlerová totiž zpochybnila samotnou kategorii ženy, s níž tradiční feminismus pracuje. Tato konstrukce ovšem určitý typ žen vyloučila a znehodnotila (bezdětné, LGBT+, černošky, nezápadní ženy), a tím podkopala samotný feminismus jako hnutí pro všechny ženy. Feminismus se naštěstí neustále proměňuje a reviduje.