Anežka Bartlová (kritička umění, redaktorka Art+Antiques)
K nejdůležitějším počinům na poli současného umění pro mě patřilo 9. Berlínské bienále, které ukázalo nekompromisnost současnosti, jež se stává čím dál větším ekologickým, sociálním, a tedy i politickým problémem. Nikoliv neproblematicky se ukázalo, že umění na tom má svůj podíl. Zároveň tento vzkaz po svém zpracovala a reflektovala i česká scéna, ať už Manifestem radikálního realismu, který vyvolal mnoho důležitých reakcí, nebo reflexí toho, jak bienále přenastavilo měřítka. Víc než kdy dřív se ukazuje potřeba naplnění hesla „Mysli globálně, a pokud nezvládáš jednat lokálně, tak se aspoň snaž jednat“. Toto heslo pro mne naplnila dvě díla: video Eda Atkinse Safe Conduct, prezentované na letošním bienále L’Ateliers de Rennes. Atkins svým typicky surovým – ač digitálně generovaným – stylem ukazuje, kudy vede cesta prosazování větší bezpečnosti na úkor osobního prostoru a svobody jedince: skrze násilí až k totální ztrátě intimity a lidskosti. A pak je to série videí Teaser, Mostary a Balance of New umělecké skupiny Rafani, zaměřující se na krizi prostoru, v němž žijeme – tedy střední Evropy. Rafani ukazují pokrytectví, ke kterému se občas každý z nás uchyluje jako k určité jistotě v rozpadajícím se světě, kde včerejší hranice padly a každým dnem jsme o kus blíž tomu, čeho se bojíme posledních dvacet nebo možná padesát let. Zmíněné události či díla mají společný zájem o současnost a předpoklad, že nějaká budoucnost je možná.
Milena Bartlová (historička umění)
Můžu mluvit jen o těch výstavách, které jsem viděla na vlastní oči. Za nejlepší z nich považuji NO IT IS!, dílo Jihoafričana Williama Kentridge z posledního desetiletí, vystavené v Martin Gropius Bau v Berlíně: plně současné, politicky angažované, působivé a srozumitelné. Jako pozvánka k návštěvě může sloužit doporučení výstavy vizuální kultury Slovenského státu Sen x skutočnosť, která do konce února trvá ve Slovenské národní galerii v Bratislavě (proč ji považuji za význačnou událost, se lze dočíst v mé podrobné recenzi na severu Artalk). Z tuzemského dění chci vyzdvihnout jako velice významný počin vydání monumentální knihy Ivy Knobloch, Radima Vondráčka a kolektivu Design v českých zemích 1900–2000. Ne že by byla bez chyb – raději bych si četla o designu v souvislostech s politickými, ekonomickými a vědecko-technickými dějinami, a ne formou výkladu autonomního pohybu umění. Ale i tak je to poctivý základ k jakémukoli dalšímu poznávání a oceňování dlouho opomíjeného odvětví umělecké kultury.
Václav Janoščík (teoretik umění a kurátor)
Abych se trochu vzdálil anketní otázce a snad se i vyhnul další diskusi o Berlínském bienále, rád bych vyzdvihnul muzeální či retrospektivní výstavy, které mě letos potěšily. Například pro mě objevná retrospektiva Charlotte Moorman v nenápadné univerzitní galerii Newyorské univerzity. Moorman, kterou jsem si pamatoval pouze z performancí Nam June Paika, tu prezentuje své výtvarné a hudební dílo, kurátorské i organizační aktivity, v jejichž rámci byla klíčovou postavou newyorské „avantgardní“ scény sedmdesátých a osmdesátých let. Další retrospektivní výstavu připravilo Whitney Museum pod názvem Dreamlands, Immersive Cinema and Art 1905–2015. Z projektů, které experimentují s tradičními filmovými či videoartovými prostředky (projekce, obrazovka, světlo), byla hodně diskutována instalace Hito Steyerl Factory of the Sun, původně uvedená v německém pavilónu na benátském bienále 2015. Národní galerie ve Washingtonu mě nadchla dvěma výstavami věnovanými významným fotografickým sbírkám (Intersections a Photography Reinvented). S domácím uměním je to složitější. Mrzí mě, že jsem neviděl výstavu Milana Grygara v ZKM v Karlsruhe. Ale mimo restrospektivy a instituce se tradičně konalo mnoho menších zajímavých výstav: Paul Chaney, dlouhodobě působící v Česku, konečně získal příležitost k větší samostatné výstavě v galerii Tranzitdisplay; Ninna Berger vystavovala v AM 180 Gallery; ve Veletržním paláci jsme mohli vidět Somatic od Megan Clark v dosud nenápadné sekci Introducing. Za zmínku stojí také diskuse se Susanne Pfeffer, kurátorkou Kaselského Fridericiana, nebo první systematický český překlad textů Bruno Latoura. Z mého pohledu je symptomatické, že v domácím kontextu jsou stále důležité nezávislé galerie, mladá generace umělců i určité periferní vidění, přejímání a překládání. Zároveň si nemyslím, že bychom to nutně museli vnímat jako problém, jde spíše o strategie toho, jak vystupovat z uzavřeného provozu současného umění a prostředkovat obecnější snad i aktuálnější problémy. Jde tedy o určitou citlivost k různým kontextům a sociálním problémům, ale také o převracení logiky anket a ocenění nebo manifestů.
Barbora Kleinhamplová (umělkyně)
Na tuzemské výtvarné scéně mě zaujal projekt Kateřiny Šedé Brnox, jehož stěžejním výstupem není výstava, nýbrž průvodce po brněnské oblasti Cejlu, známé jako místní „romské ghetto“, nad kterým se v současné době vznáší hrozba gentrifikace. Podobně jako většina projektů Kateřiny Šedé i tento se vymyká konvenční představě o tom, jaké znaky by nejspíš měl vykazovat umělecký projekt. Ačkoliv se autorka zaměřila především na místní obyvatele, volbou otázek a inteligentním humorem se jí daří obrátit hledáček a cílit na většinovou společnost a konfrontovat ji s vlastní omezeností a stereotypními předsudky, které generuje. V mezinárodním kontextu mne v poslední době zaujala výstava Omera Fasta Talking is not always the solution v muzeu Martin Gropius Bau v Berlíně. Jedná se o výběr Fastových filmů prezentovaných v působivé instalaci, v níž dochází k jakémusi cyklení některých dějů, typickému také pro Fastovu práci s obrazem. Nejstarším vystaveným dílem na výstavě je CNN Concatenated z roku 2002, kde Fast jamuje zprávy CNN, a generuje tak nový obsah. Nejnovější díla sahají až do roku 2016. Výstava působí jako koláž politických událostí, traumat a osobních příběhů, které dohromady fungují jako koherentní zpráva o (frustrované) západní společnosti. Výstavu je možné vidět až do půlky března 2017.
Pavel Karous (umělec)
Největší počin na domácí výtvarné scéně vidím zavedení systému „Percent for Art“ v hlavním městě, tak jak existuje ve většině západních metropolí. Po čtvrtstoletí úpadku oficiálně umístěných výtvarných děl ve veřejném prostoru bude Praha za 2% z rozpočtu svých stavebních investic realizovat nové vizuální umění. Procenta na umění politicky prosadil Matěj Stropnický (SZ). Tyto realizace nebudou osazena, tak jak to bylo zvykem posledních 25 let, podle vkusu lokální politické representace, ale budou vybíraná ve veřejné soutěži odbornou komisí orientující se v současném výtvarném umění. Na příští rok se počítá s 135 miliony korun! Teď je jen důležité, aby se výtvarná obec do procesu zapojila a pohlídala si zavedení prováděcích pokynů a transparentnost a profesionalitu pořádaných soutěží. Na světové výtvarné scéně je podle mě důležité kanonizování díla francouzského sochaře Pierre Huyghe získáním prestižní Nasher Sculpture Prize za rozšíření definice toho, co ještě sochařství může znamenat. Ve své tvorbě tento inspirativní šaman zabývá životním prostředím a sociální strukturou nejen jako tématy ale jako stavebním materiálem svých „soch“. V uplynulém roce vystavoval např. v Soulu, Hannoveru, Benátkách, Paříži či New Yorku.
Pavel Sterec (umělec)
Z uplynulého roku bych rád upozornil na výstavu Anny Daučíkové (letošní laureátky ceny Jiřího Surůvky) v galerii Futura, o které jsme s Martinem Vrbou na A2larmu psali už v první polovině roku. Výstavu kurátoroval Michal Novotný (letošní laureát ceny Věry Jirousové), který nestojí pouze za touto výstavou, ale v průběhu roku připravil i řadu dalších kvalitních výstav. Kromě toho napsal také několik kritických textů, kterým se daří udržet si kritický osten a cílit i na mocné nebo přátele. Kromě výše zmíněných a široce oceňovaných laureátů, jejichž jmenování v anketě jistě není moc objevné, bych rád ocenil aktivity dvou uskupení, která působí převážně v terénu vysokých uměleckých škol. Samozvaný ateliér Pavla Ondračky se pod jménem proděkana pro vzdělávací činnost na FaVU v Brně domáhá svého „práva na školu“, a nejde přitom pouze o přímé akce směřované k vedení, ale také o řadu otevřených vzdělávacích happeningů s názvem Pavlení, které můžete sledovat zde. Druhým uskupením je Ateliér bez vedoucího pedagoga, který sdružuje studenty hned z několika uměleckých škol a na sklonku roku 2016 vydal online publikaci Příjemně jedno. Ze zahraničí bych rád zmínil přednášky, workshopy, projekce, publikace a výstavu sdružené pod názvem Making Use: Life in Postartistic Times, která proběhla v Muzeu současného umění ve Varšavě.
Marek Pokorný (umělecký ředitel platformy PLATO Ostrava)
Čím jsem starší, tím méně jsem schopen jednoznačných soudů. Nicméně redukce je nutná, takže za rok 2016 volím ze zahraničí retrospektivu Francise Picabii, která měla premiéru v Curyšském muzeu umění, kde jsem ji také viděl, a reprízu v New Yorku (MoMA). Způsob prezentace nebyl to hlavní, v zásadě šlo o běžný standard s mimořádnou příležitostí vidět autorovo rané dílo a radikální abstrakce poprvé pohromadě. Důležitý byl posun v interpretaci Picabiovy tvorby ze třicátých a čtyřicátých let minulého století: postmodernou vyzdvihovanou legitimizaci kýče a masové kultury nahradili kurátoři důrazem na komplikovaný vztah umělce k fašismu. Druhým důležitým bodem se pro mě k vlastnímu překvapení stalo 9. Berlínské bienále: snad mě v tomhle případě nepřelstilo podvědomí a ke slovu se nedostala nostalgie po devadesátých letech. V Česku jednoznačně upřednostňuji celkovou dramaturgii Michala Novotného pro pražskou galerii Futura, výstavu Daniely a Lindy Dostálkových v brněnském Domě umění nazvanou Cold-Pressed, Low-Heat a výstavu „Galerie“ – Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu, která patří k nejosobnějším a zároveň nejkomplexnějším, nejinteligentnějším a nejpůsobivějším počinům posledních let.