Světem a obzvláště Evropou se začíná prohánět další vlna nacionalismu. Je to na první pohled s podivem, když si uvědomíme, že kromě upadajících národních států se těžiště moci stále více přesouvá do rukou nadnárodních korporací a že globalizace je nadále v plném proudu. Tedy s podivem… Je to ironie. Anebo záškuby předsmrtné křeče.
Iluze nacionalismu
V jednom z dílů vynikajícího seriálu Sňatky z rozumu, adaptace románové ságy Vladimíra Neffa, postava levicového intelektuála v reakci na národovecké zanícení zámožných českých obrozenců a jejich tvrzení, že si socialisté jezdí pro instrukce do Vídně a sabotují tak českou národní věc, smutně upozorní, že čeští dělníci umírají stejně tak dobře v českých jako v německých fabrikách. A vystihne poměrně přesně povahu nacionalistické ideologie, jejímž účelem je samozřejmě iluze. Iluze, že v rámci entity zvané národ mají všichni její příslušníci společný cíl a jsou si také – svým způsobem – rovni. Navzdory všem zjevným nerovnostem. Navzdory bezmoci jedněch a moci druhých. Ona iluze jednoty je základním kamenem všech nacionalismů. A není samozřejmě primárně určena těm nahoře. I když pro ně v národním kontextu skýtá příležitost připadat si jako nositelé světla.
Zatímco u nás nenávidíme muslimy v marném očekávání jejich invaze, v Británii se po Brexitu rovněž rozmohly útoky na imigranty: ale ty východoevropské.
Primárně je určena k pacifikaci „těch dole“. K pacifikaci jejich nespokojenosti. K její kanalizaci. K napření frustrací „těch dole“, obzvláště v období krizí či osekávání sociálního státu a stále brutálnější rétoriky štvoucí jednoho nebožáka proti druhému v krysích dostizích ve prospěch velkokapitálu, proti cizímu, často vnějšímu nepříteli. Proti jinému národu, etniku, náboženství, které ohrožují naši otčinu. To jen proto, tvrdí se těm dole, se jí totiž nevede tak dobře, jak by mohlo v případě, kdybychom si my všichni národně uvědomělí mohli bezstarostně padnout do náruče a nerušeně pracovat na našem společném národním díle. Dříve či později se pokaždé najde někdo, kdo toto dílo kazí.
V dobách, kdy národním prostorům ještě dominovaly národní firmy, to snad ještě dávalo aspoň nějaký smysl, ale ve chvíli, kdy kapitál začíná být po všech stránkách nadnárodní, už nejde o nic jiného než čirou frašku. A cynismus vůdců ohánějících se národní rétorikou. Jako třeba cynismus Václava Klause. Jeho Institut dnes sponzoruje Kellner, jehož PPF, poté co si u nás v divokých devadesátých letech nahrabala miliardy, přesídlila do daňového ráje. Pokud to někomu přijde podivné, bude v dnešním Česku asi velice osamělým člověkem.
Všichni proti EU
Středobodem dnešních všemožných evropských nacionalismů je volání po opuštění Evropské unie. Británii se to v posledním referendu už téměř podařilo. Ve Francii se v nadcházejících prezidentských volbách rýsuje vítězství Marine Le Pennové. V Polsku vládne národovecké Právo a spravedlnost. V Maďarsku Orbán. V Německu se vzmáhá Alternativa pro Německo. Kdo ví, jaký konec vezme vleklá krize v Řecku, v němž se Syrize definitivně podařilo zdiskreditovat levicovou alternativu. Ať už jsou důvody toho všeho jakékoli, není vyloučené, že nacionalismus Evropskou unii nakonec rozloží. Nebo ji dotlačí do stavu, kdy se stane pouhou zónou volného trhu, která do záležitostí národních států nemá co mluvit. Radost z vítězství zeleného kandidáta nad nacionálním populistou v Rakousku se může ukázat být velmi krátkodechá. Pokud Evropa jako celek neodvrhne postuláty neoliberální doktríny a situace lidí „dole“ se bude i nadále zhoršovat, třeba v důsledku dalších ekonomických krizí rýsujících se na obzoru, výsledek příštích voleb je už teď znám. I v Rakousku.
Na současném vzedmutí nacionalismu je však nejpozoruhodnější internacionalita nacionalistů. Václav Klaus, náš přední nacionalista (to se bývalým neoliberálům dnes běžně stává), tleská Donaldu Trumpovi. Uznale hovoří o Marine Le Penové. Čeští nacionalisté se láskyplně vinou k nacionalistům jiných států a národů, přičemž oceňují jejich snahu povznést vlastní národ opět ke hvězdám zpod ubíjející kurately EU, která zakazuje utopence a vnucuje nám úsporné žárovky a uprchlíky. Dokonce je možné zaznamenat projevy náklonnosti českých neonacistů k někdejšímu německému nacismu potažmo k symbolům třetí Říše, která měla v minulosti v rámci českého národního programu jediný základní bod: vyhlazení či vysídlení českých podlidí.
Podpora, již si dnes navzájem vyjadřují nacionalisté různých národů, je vskutku dojemná. Jejich společným nepřítelem je soustátí, které mělo mimo jiné za úkol nacionalismy tlumit. A zabránit tak dalším idiotským válečným konfliktům. Jistě se argumentům nacionalistů nedá upřít racionální jádro. Evropská unie selhala a selhává v mnoha směrech. Z hlediska zemí bývalého sovětského bloku, o něž se před deseti lety rozšířila, jde však o selhání fatální. Namísto toho, aby se ze všech sil snažila co nejdříve pozvednout ve vlastním zájmu životní úroveň v těchto zemích na úroveň starých členů EU, umožnila, aby se z pásu těchto zemí vytvořila jakási kolonie, jejímž hlavním cílem je levně vyrábět polotovary pro rozvinutější část Evropy a konzumovat podřadné a předražené produkty Evropy západní. Zároveň z postkomunistických zemí Unie vytvořila nástroj k vyhrožování západoevropským pracujícím: může se do nich totiž kdykoli přesunout výroba, budou-li se zaměstnanci více domáhat svých práv. A to přispělo k vzedmutí nacionalismu západoevropského. Postkomunistická Evropa se tak v tomto procesu stala obětí i spolupachatelem. Není totiž žádná náhoda, že zatímco u nás nenávidíme muslimy v marném očekávání jejich invaze, v Británii se po Brexitu rovněž rozmohly útoky na imigranty: ale ty východoevropské. Tato skutečnost nejspíš o stavu Evropské unie vypovídá víc než nějaká uprchlická krize spojená s válkami na Blízkém východě.
Kdejaký český nacionalista je však i nadále odhodlán padat si do náruče s jiným evropským nacionalistou. Protože nyní mají společného nepřítele: Evropskou unii. Co se však stane, když se jim jejich snahy podaří naplnit a EU rozbijí? Může snad ideologie, jejíž hlavní náplní je glorifikace vlastního národa, vést v budoucnu k něčemu jinému než k dalším válkám mezi evropskými národy? Obzvlášť ve chvíli, kdy se dostaví první ekonomické problémy? A ty se po rozpadu Unie objeví okamžitě. Viník problémů skvostných a jedinečných evropských národů se najde hned. A bude jím pochopitelně jiný národ, etnikum či náboženství.
Skutečný český národní zájem
My, Češi, bychom měli být v tomto směru obzvláště opatrní, protože za poslední století jsme vojensky nevyhráli vůbec nic, což při naší velikosti a velikosti našich sousedů asi nemůže nikoho překvapit. Byli jsme vždycky okupováni. A ve všech případech téměř bez boje, protože ozbrojený odpor se jevil z pochopitelných důvodů jako sebevražda. Měli bychom mít enormní zájem na mírové spolupráci mezi národy. Nacionalistická ideologie nic takového nezaručuje. Protože pracuje s nedůvěrou, ba s nenávistí. K jiným národům, etnikům, náboženstvím. Momentálně – v přechodné fázi – k Evropské unii. A nenávist nemůže zplodit nic jiného než válku, ve které prohrávají slabí, jako jsme my. Ti silnější se v ní navzájem zničí. A ti nejsilnější se budou jen smát. Jako Čína, USA nebo nakonec i to Rusko. Ani jeden z nich nemá a nikdy neměl na úspěchu projektu Evropské unie sebemenší zájem.
Za stávající situace budou těžit z rozvratu Evropy nejvíce nadnárodní korporace. Evropské státy bez záštity EU se stanou vydíratelnějšími a jejich politici ještě „lacinějšími“. Ti budou mít stejně jako dneska plnou hubu národoveckých řečí, ale obratem prodají nadnárodnímu kapitálu i svou vlastní babičku. Možná je totiž právě nacionalistickým evropským politikům nejjasnější, že malý evropský národní stát nemá ve světě, jemuž začíná dominovat nadnárodní kapitál, žádnou relevantní budoucnost a že alespoň oni mohou pro sebe a své rodiny či vazaly urvat kus tenčícího se blahobytu. Nikoli pro svůj národ. Tomu se v zákulisí nejspíš sami smějí. Spolu se svými internacionálními nacionalistickými soudruhy, bratry v nesnášenlivosti.
Autor je dramatik a novinář.