Bác a je to tady. Alexander Van der Bellen potvrdil svoji výhru z května. Obdržel 53,79 procent hlasů, což je více, než kolik získali jeho dva předchůdci. A mimochodem víc než získal Barack Obama v roce 2008. Rakouské prezidentské volby měly nejvyšší účast od roku 1992. Je to tak. K volbám občas přijde i někdo jiný než rozzlobení bílí muži. Proč nám k tomu média neřeknou víc jako v případě Brexitu nebo vítězství Donalda Trumpa?
Na vídeňské radnici se od neděle vypráví vtip. Přijeli k nám novináři, byl jich plný sál, chlebíčky, sekt, džusík…, ale asi zjistili něco, co nechtěli, protože všichni zase odjeli a ani to nestihli sníst. Nebo že by jim ty chlebíčky nechutnaly?
Van der Bellenova autentičnost tkví právě v jeho víře v liberální Evropu, která se umí dohodnout bez války.
Akorát to bohužel není vtip. Po jasné výhře Van der Bellena novináři odtáhli někam, kde je to zajímavější. A pravděpodobně populističtější. V této souvislosti se nabízí otázka, zda lze v roce 2016 ještě učinit principy liberální demokracie nějakým způsobem atraktivní pro veřejnost, když se o ně nezajímají ani novináři. Lze ještě nějak přesvědčivě vysvětlit, že svoboda individua a solidarita se slabšími nejsou ani prázdná, ani samozřejmá hesla? Kolik procent musí takový kandidát získat, aby to byla bomba jako v případě Brexitu, pro který se vyslovilo 51,9 procent britských voličů nebo Donalda Trumpa, kterého zvolilo 46,10 procent.
Rakouská volba rozhodně nebyla jednoznačná a nebyla ani lehká. Volební boj se táhl bez mála padesát týdnů a některé jeho agresivní pasáže by dnes vymazali i sami kandidáti. Přesto nelze přehlédnout několik důležitých momentů. Za prvé, v době kdy Evropská unie prožívá svoji největší krizi, vyhraje politik, který je jasně proevropský. A nestydí se to kdykoli připomenout. Za druhé, v době, kdy je už salonní povinností zanadávat si na Merkelovou a uprchlíky, vyhraje politik, který se netají sympatiemi k oběma. Za třetí vyhraje politik, který je ze strany, která je podle některých – i českých – médií tím skutečným současným fašismem. A kdo nevěří médiím, těm to potvrdí sám Václav Klaus. Že zelená diktatura ničí tento svět, je jedním z nejčastějších bonmotů představitelů Svobodné strany Rakouska (FPÖ).
Proti extremistickým hrátkám
Píše se rok 2008, hlasuje se o třetím prezidentovi Rakouské národní rady. A Alexander Van der Bellen má plán předem jasné prohry. Strany vládní koalice se totiž tváří, že ústavní praxe je zavedená, neměnná a celkem jasná. Třetí strana voleb by měla mít třetího předsedu Národní rady. I když je napojený na neonacistická uskupení, je to jejich kandidát. Zelení trvají na tom, aby se s pravicovým extremismem nezacházelo jako se salonním vtípkem. A koho máme volit? Opáčí strany vládní koalice.
Třeba mě, řekne Van der Bellen a podá kandidaturu. Ví, že prohraje, ale o tenhle post mu nejde. Chce nastavit zrcadlo černo-červenému establishmentu, který nedokáže principiálně čelit opakovanému neonacistickému flirtování FPÖ. I když Van der Bellen tuhle volbu podle očekávání prohraje, zvedají se už tehdy první hlasy mimo Zelené, že přesně tahle principiální politika by měla jednou být zastoupená v prezidentském úřadě.
Van der Bellen má ale prozatím jiný plán. Opustil své dlouholeté působení v předsednictvu Zelených, do roku 2012 je ještě poslancem a do roku 2015 se jako zmocněnec pro vědu a výzkum města Vídně stará o univerzitní politiku a její mezinárodní provázanost. Je to možná i tahle pauza, která mu připraví půdu pro jeho historický souboj, který nakonec potrvá rok. 8. ledna 2016 oznamuje kandidaturu na prezidenta. Jako nezávislý kandidát, protože chce vybudovat širokou alianci. Jeho principiální boj proti FPÖ a jejím extremistickým hrátkám dostane díky vítězství Norberta Hofera v prvním kole voleb jasné kontury. Občas totiž musíte udělat věci, které nemají šanci na úspěch.
Nejsou to prázdná hesla
Alexander – Sascha – Van der Bellen uprchl s rodiči v roce 1944 z Ruska před bolševiky do Tyrolska. Vystudoval ekonomii a jako profesor ekonomie působil na univerzitách v Innsbrucku a Vídni. Svoboda a solidarita pro něj byly celoživotní hodnoty, v sedmdesátých a osmdesátých letech byl členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). Po nějaké době, kdy se politicky neangažoval, ho v roce 1994 Peter Pilz přemluvil, aby šel k Zeleným. Za tuto stranu pak seděl v parlamentu až do roku 2012. V letech 1997 až 2008 byl jejím předsedou. Nicméně prezentovat Van der Bellena čistě jako zeleného politika je příliš úzké. Nejenže stál občas proti své straně – například když se v roce 2002 pokoušel o koalici s rakouskými lidovci, aby zabránil jejich spolupráci s FPÖ. Šlo mu v podstatě vždy o to, vidět svět v souvislostech. To se ukázalo třeba v roce 2001, když se zvedaly především konzervativní a populistické hlasy vyzývající k blokování vstupu České republiky do Evropské unie kvůli Temelínu. Byl to právě Van der Bellen, kdo byl proti. Nesouhlasil s jadernou politikou Česka, ale nesouhlasil ani s ostrakizováním země, která si odtržení od svých sousedů užila ažaž.
Van der Bellenova autentičnost koneckonců tkví právě v jeho víře v liberální Evropu, která se umí dohodnout bez války. Brání její humanismus a solidaritu a usiluje o možnost reformovat ji, aniž bychom ji museli zničit. Protože to byl jeho život. Protože hrozba holoucaustu musí být sedmdesát let po válce ještě něčím jiným než jen historickou epizodou. Je zrcadlem toho, jak křehká je svoboda individua a solidarita se slabšími a jak se musí dokola opakovat. I kdyby došly ty chlebíčky. Tím se dostáváme k původní otázce: Proč není vítězství Van der Bellena tak mediálně zajímavé, jako by bylo to Hoferovo? Zvykli jsme si už příliš na vyprávění o evropské apokalypse, že tahle výhra nám do něj nesedí? Pak je načase se ptát, odkud to vyprávění vlastně přichází a v čím zájmu je nás v apokalyptické náladě udržovat.
Autorka je politoložka, působí na Vídeňské univerzitě.