O nekontrolovaném šíření zmanipulovaných či rovnou lživých zpráv po sociálních sítích a jeho možných důsledcích pro politiku toho bylo napsáno už hodně, především v souvislosti s výsledky amerických prezidentských voleb. Nedávno se bez jednoznačného výsledku řešila také otázka, zda přesné cílení na voliče vycházející z analýzy digitálních stop ovlivňuje jejich politické chování. A pokud ano, co je ještě možné považovat za legitimní volební kampaň a kde už začíná nepřípustná manipulace. V českém prostředí ale zatím zůstává stranou pozornosti podobně zneklidňující a se sociálními sítěmi také související fenomén – sociální boti.
Jak daleko se zdá být doba, kdy se do internetu vkládaly naděje na demokratizaci a kultivaci veřejné debaty.
Bot je zkratka slova robot a označují se jí nejen autonomně jednající přístroje (jako například virem napadené počítače plnící zadané úkoly bez vědomí jejich majitele), ale i samostatně fungující programy, například skripty pročesávající internet a krmící internetové prohlížeče výsledky svého hledání, autonomní chatovací programy jako nechvalně proslulý Tay nebo právě sociální boti. Jedná se o programy, které podle určitého zadání ovládají profily na sociálních sítích.
Kupte si svou armádu botů
S profily, které jsou k vytvoření sociálních botů potřeba, se volně obchoduje. Jedná se přitom buď o hacknuté autentické profily nebo o vytvořené falešné profily. Kupují se po stovkách či tisících, protože do akce na sociálních sítích se vysílají celé armády botů. Ceny pro twitterové účty se pohybují do dvou dolarů za kus, facebookové bývají o pár dolarů dražší. Dále je třeba mít přístup k programovacímu rozhraní sociálních sítích (Application Programming Interface), ten ovšem sítě zpravidla k dispozici dávají, protože mají zájem o inovativní nápady nezávislých vývojářů, kteří toto rozhraní pro svou práci potřebují. A konečně je potřeba ještě software, který zamýšleným způsobem armádu profilů řídí.
Takové programy se dají buď také koupit, či podle řady dostupných návodů vyvinout. Jsou různě sofistikované – ty nejjednodušší z nich umí pouze zveřejňovat stále stejnou zprávu do komentářů pod nejrůznější posty. Svůj efekt má ale i pouhé lajkování příspěvku větším počtem uživatelů. Algoritmy Facebooku totiž ukazují obsah více uživatelům, pokud má příspěvek hodně lajků a sdílení. Propracovanější sociální boti pak sledují uživatele vybrané podle určitého klíče a interagují s nimi, používají aktuálně populární hashtagy nebo reagují na posty nebo komentáře tak, že zkopírují část textu, kterou si podle klíčových slov vyhodnotí jako s postem související, a zároveň hájí pozici, která má být propagována. Sociální boti jsou tedy jakýmsi vyšším vývojovým stádiem internetových trollů z masa a kostí a mají potenciál ostatní neblahé fenomény sociálních sítí jako vymyšlené zprávy nebo nenávistné štvaní dále zesilovat, a to zcela dle zadání velitele té které armády. Ten je často velmi obtížně dohledatelný.
Experti odhadují, že až za dvaceti procenty všech účtů na sociálních sítích nejsou reální lidé, ale právě boti. Facebook sám odhaduje počet sociálních botů mezi svými uživateli a uživatelkami na asi patnáct milionů z celkových 1,7 miliardy účtů, Twitter je zřejmě postižen více. Problém se ale dotýká i Instagramu a dalších sítí. Výzkum Oxfordské univerzity prokázal, že zhruba třetina tweetů s hashtagy jedné ze stran politického střetu před Brexitem byla vyprodukována pouze jedním procentem sledovaných účtů. Právě velmi vysoký počet tweetů z jednoho účtu je přitom jednou z indicií, jak aktivitu sociálních botů odhalit. Po první televizní debatě amerického prezidentského kandidáta a kandidátky, kterou podle profesionálních analytiků a médií vyhrála Hillary Clintonová, byla zase až třetina z 1,8 milionu tweetů s hashtagem #TrumpWon zřejmě vygenerována automaticky. V případě jeho soupeřky to z celkového počtu 610 tisíc tweetů #ClintonWon byla dobrá pětina. Sociální boty k šíření propagandy na sociálních sítích zřejmě využívá také turecký prezident Erdoğan.
Ne vše na sociálních sítích je autentické
Jaký je reálný vliv sociálních botů na to, jak si lidé tvoří své názory a jak se následně politicky rozhodují, dosud není příliš probádáno a zřejmě to bude obtížné měřit. Jejich vliv ale pravděpodobně není zanedbatelný. Uživatel určitě nemění své vidění světa na základě jednoho automaticky vygenerovaného zmanipulovaného komentáře. Jde spíš o potenciál sociálních botů zkreslovat obecnější trendy. Analýza big data vzniklých děním na sociálních sítích je přitom stále častěji používána pro zjišťování různých trendů, na jejichž základě činíme reálná rozhodnutí, včetně těch politických – například to, na která témata se zaměřit ve volební kampani. Dlouhodobější manipulace těchto trendů může mít taky za následek utvrzení a radikalizaci těch, kteří se se zkresleným směrem debaty od začátku ztotožňovali, přesvědčení dosud nerozhodnutých i zastrašení jinak smýšlejících.
Jak daleko se zdá být doba, kdy se do internetu vkládaly naděje na demokratizaci a kultivaci veřejné debaty. Místo toho máme co dočinění s čím dál nekontrolovatelnějším globálním sdělovacím prostorem plným lživých a nenávistných zpráv, které z velké části šíří automaty vydávající se za lidi, o nichž ani nevíme, v čí prospěch pracují. Není divu, že dění zneklidňuje především země, které brzy čekají důležité volby. Kancléřka Merkelová, donedávna ještě evidentní amatérka, co se sociálních sítí týče, kterou čekají volby už příští září, v posledních týdnech znalostí problematiky sociálních botů pravidelně udivuje. Očividně ji považuje za stěžejní pro politický vývoj v Německu v následujících měsících. Pravicově populistická Alternativa pro Německo, na jejíž volební výsledek se s napětím čeká, se netají tím, že využije všechny prostředky politického boje v digitálním prostoru, které jsou k dispozici.
Analýza německé politické nadace Konrad-Adenauer-Stiftung nepřichází v boji se sociálními boty k příliš povzbudivým závěrům: Kdykoli se vylepší nástroje k jejich rozpoznávání, zlepší se i sociální boti a dá se čekat, že tomu tak bude vždycky. Za nejlepší tedy považuje především rozšíření vědomí, že ne vše na sociálních sítích je autentické a také že kvantita automaticky nesvědčí o kvalitě, nebo snad dokonce pravdě (protože z obrovského počtu sdílení může být většina strojová). Věnovat tomuto fenoménu pozornost a osvojit si alespoň tyto nástroje by v blížícím se předvolebním čase neškodilo ani českému prostředí, kde společenské dopady rozmachu sociálních sítí zůstávají zatím více méně neprobádaným územím.
Autorka je politoložka.