Muži, kteří to přece vědí nejlíp


Roman Joch a Ladislav Jakl by byli nejraději, kdyby byl svět tak nějak víc v pořádku. Ovšem především pro ně.

Ze stínu zapomnění vystoupily v posledních dnech dvě kdysi významné figury českého pravicového myšlení, aby veřejnost oblažily svými postřehy na téma „feminismus a jak mu čelit“. Ladislav Jakl i Roman Joch nám zase jednou připomněli, jak je dobře, že období jejich reálného politického vlivu už odeznělo. Zároveň před nás svou upřímností znovu postavili otázku rovnosti žen a mužů i samozřejmost určitého pohledu na společnost, ve kterém jsou to hlavně saturovaní muži, kdo ví nejlíp, co ostatním prospěje.

Neustálé zpochybňování kvalit a schopností a vysoké požadavky na výkon i vzhled způsobují, že řada žen pracuje na dvě stě i tři sta procent, obsedantně si hlídá svůj vzhled, a stejně to pořád v očích mnohých nestačí.

Jako první se nebál bývalý mluvčí Václava Klause Ladislav Jakl a na setkání akce D.O.S.T. pronesl, že volební právo žen byla chyba. Radikalita takového názoru je na první pohled zřejmá, něco tak debilního si totiž dnes nemyslí už skoro nikdo. Bezelstný Jakl aspoň mezi svými kamarády nahlas zatoužil po světě, ve kterém věci fungovaly o trochu líp. V takovém světě by se přitom těžko mohl stát poradcem prezidenta, protože v době nezkažené proletarizací, plebejizací, všeobecným volebním právem, včetně volebního práva žen tu ještě žádní prezidenti nebyli. V Evropě 19. století by pan Jakl s největší pravděpodobností obdělával políčko nějakému feudálovi a po práci by nadával na Palackého s Havlíčkem, že nám to všechno pěkné pořád nějak kazí, ale aspoň by ho nikdo nenutil k povinnému optimismu, jak tomu je dnes. Budiž nám zadostiučiněním, že kdyby o jeho verbálních halucinacích nepsal iDnes, zůstane všechno nadobro ukryto v chráněné dílně ultrakonzervativního spolku tmářů, kterým byla akce D.O.S.T. vlastně od svého založení.

Nechybí dětem otcové?

Roman Joch se zase ve svém komentáři pro Lidovky.cz pustil do kritiky stírajících se rozdílů v otázce genderových rolí. Na příkladu Kellyanne Conwayové, manažerky volební kampaně Donalda Trumpa, která s ohledem na rodinu odmítla nastoupit do Bílého domu, ilustroval logiku a správnost zachování konzervativního rodinného modelu, ve kterém je matka matkou jenom, když se na plný úvazek stará o děti.

Pod pláštíkem obdivu různosti a rozmanitosti servíruje Joch ty nejotřepanější fráze, které ve svém důsledku brání ženám mít stejná práva jako muži. Přitom základní otázka jeho textu ale neleží na ose přirozenosti a sociálního inženýrství, jak se nám snaží namluvit. Leží na ose svobody a nesvobody, která mimo jiné tkví i v tom, že by každá žena měla právo se rozhodnout, jestli přijme dobře (nebo i špatně) placenou pozici a nastoupí do práce, nebo raději zůstane s dětmi doma. Možnost učinit takové rozhodnutí, kterou má příslušnice americké high class, je ale dnes drtivé většině žen nedostupná. Když otěhotníte, nikdo se vás ani nezeptá, zda po porodu půjdete i na mateřskou. Starost o děti jde za ženami v první řadě a nedůstojně nízký rodičovský příspěvek nerovnost a závislost na mužích jenom prohlubuje. I proto je strašení diktátem státu, který určí, že bude víc mužů na rodičovské dovolené v kontextu českého prostředí, opravdu chucpe, ženy se tu o děti totiž starají v celých 98 procentech případů. Svůj podíl na tom má i předsudečné mentorování ze strany úspěšných a seberealizovaných mužů, jako je právě Roman Joch.

Jenže tam, kde Joch apeluje na ohleduplnost vůči dětem, pro které je dle jeho názoru tradiční rodina důležitá především, je nutné si položit otázku: Kolik mužů se někdy zeptalo svých dětí, jestli jim v jejich životech nechybí otcové? Navíc cílem rovnoměrnějšího rozložení péče není převelet ji na muže celou. Z žen, které po větší participaci a vzájemnosti obou rodičů touží, neznám jedinou, která by chtěla pracovat od rána do večera a své děti vídat jen před spaním nebo brzy ráno. Většina z nás ví, že rozhodující je i kvalita času stráveného s dětmi, nejen jeho kvantita. Protože jestli po něčem dítě netouží vůbec, je to frustrovaná matka, která při každém pohledu na svého potomka nepocítí radost a odpovědnost, ale spíše smutek z řetězce promarněných příležitostí.

Krásná žena z Postřižin

Zarputilá kritika pokroku ze strany některých veřejných činitelů je až zarážející. Někdy se zdá, že by se možná nejraději vrátili do jeskyní, jen aby nemuseli přihlížet zhoubné emancipaci všech okolo – ať už se týká příslušníků jiných tříd, etnických menšin, lidí z LGBT* komunit či žen. Jenže detailnější pohled na realitu, ve které dnes právě tito lidé žijí, jsou jedním z důvodů, proč nad výroky dua Jakl–Joch nemávnout rukou s povzdechem, že jsou to jen řeči obecních bláznů.

Nejedná se totiž zdaleka jenom oblast péče o děti nebo nemocné a umírající, která nekompromisně leží na bedrech žen, ale také o nižší platy, obecnou diskriminaci, kulturu sexismu a sexuálního násilí i nízké zastoupení žen ve veřejném prostoru. Minimálně v českém prostředí se debaty o feminismu a genderové rovnosti nacházejí v nulovém bodě. Ani rádoby ušlechtilý kandidát na prezidenta, za jakého se Michal Horáček vydává, neodolá pokušení prezentovat svou spolupracovnici Magdu Vašáryovou především jako kdysi krásnou ženu z Postřižin. Celá její kariéra velvyslankyně a političky se naproti tomu vešla jen do poznámky pod čarou.

Právě způsob, jakým vlivní muži mluví i o těch ženách, kterých si váží, odráží mnohé z reality, již jako příslušnice druhého pohlaví žijeme. Neustálé zpochybňování kvalit a schopností, vysoké požadavky na výkon i vzhled a pomatené uplatňování principů souvztažnosti jednoho s druhým způsobují, že řada žen pracuje na dvě stě i tři sta procent, obsedantně si hlídá svůj vzhled, a stejně to pořád v očích mnohých nestačí. Vytahování mateřské karty je pak dalším evergreenem, na kterém je jednoduché nás uvařit. Buď máme děti brzo, nebo pozdě, některé z nás dokonce vůbec. Krkavčí matka, nezodpovědná matka, kariéristka, žena, která nedostála své biologické roli… Něco divného se najde vždycky.

Jenže ve všem tom humbuku se ztrácí to opravdu podstatné. Hlas a názor těch, kteří se dnes z různých důvodů necítí být saturovaní. Možná by konečně namísto „dobře míněných rad“ stálo za to zamyslet se nad tím, jakou podobu má mít ta do úmoru skloňovaná svoboda. A jestli v ní náhodou není místo jen pro ty, kteří z ní těží na úkor ostatních a ještě to ze strachu o své pohodlí vydávají za přirozený řád věcí.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

A2LARM