V šustění nových indických bankovek poněkud zanikl další velkolepý tah vlády Naréndry Módího: na začátku listopadu byla 25 indickým neziskovým organizacím odebrána licence pro zahraniční financování, neboť jejich aktivity byly označeny za „protistátní“. Do sítě tak byl lapen nejen kontroverzní salafistický kazatel Zákir Náik a jeho obskurní nadace Islamic Research Foundation, před jejímiž webovými stránkami varuje i antivirový program, ale i nevládní organizace, které poskytují právní pomoc chudým vesnickým a kmenovým obyvatelům při vyjednávání kompenzací s těžařskými společnostmi – například jihoindická organizace People’s Watch, protestující proti stavbě jaderné elektrárny ve městě Kúdankulam. Podrobnější vysvětlení žádná z dotčených organizací neobdržela, takže jen těžko zjistí, co by pro obnovení licence měly udělat. Lze očekávat, že část neziskovek bude kvůli nedostatku finančních prostředků nucena ukončit nebo omezit svou činnost.
Cizinec není našinec
Půdu pro tento radikální řez si Módího administrativa připravovala už dlouho. O zahraničních neziskovkách se v Indii diskutuje přinejmenším od června 2014, kdy indická výzvědná služba předala novopečenému předsedovi vlády souhrnnou zprávu o nevládních organizacích. Píše se v ní, že nevládní organizace podporované ze Spojených států, Německa, Nizozemí a Skandinávie se ve své práci soustředí na společenská a environmentální témata a negativně tím ovlivňují růst indického HDP, neboť komplikují výstavbu nových továren a elektráren.
Podobně jako u nás, ani v Indii není v poslední době nevládním organizacím veřejné mínění příliš nakloněno.
Krok indické vlády nám může na první pohled připadat jako správný – přece nenecháme zahraniční mocnosti, aby se vměšovaly do domácí politiky a ekonomiky. Jenže pozor: z ciziny nejsou financovány pouze neziskovky s lidskoprávní či environmentální agendou. Značně neprůhledné je také financování dobročinných organizací navázaných na konzervativní hinduistické spolky, které čerpají finance z příspěvků občanů indického původu žijících v zahraničí. Zajímavé bude tedy sledovat, zda se přísnější pravidla dotknou i jich, nebo jim současná nacionalistická vláda naopak ponechá volnou ruku.
Někdo cizí nám to tu pořád kazí
Nebudeme teď rozebírat, kolik indických nevládních organizací skutečně sleduje ušlechtilé cíle a kolik funguje jen jako čerpadlo na příspěvky nebo pračka peněz (dalších 11 319 spolků ostatně ztratilo licenci, protože nesplnily podmínky pro její obnovení). Neziskovky nejsou něčím, co bychom měli nekriticky obdivovat, nebo naopak paušálně odsuzovat, a podobně je to i se strukturou jejich financování. Zajímavé však je, že zákrok indické vlády odráží podobnou proměnu společenského klimatu, jakou zažíváme i ve střední Evropě. Podobně jako u nás, ani v Indii není v poslední době nevládním organizacím příliš nakloněno veřejné mínění. Rozpaky vzbudilo už udělení Nobelovy ceny míru v říjnu 2014. Její laureát Kailáš Satjárthí totiž až příliš spolupracuje se západními organizacemi a nadacemi, a to dokonce včetně těch církevních. Pocit ohrožení západními agenty je tak silný a všudypřítomný, že se v Indii může celostátním bestsellerem stát kniha Rádžíva Malhótry Breaking India, která, ač nabita zajímavými údaji, v některých kapitolách připomíná spíše paranoidní fantazii o spiknutí západních velmocí než odbornou či alespoň popularizační studii.
Ještě zajímavější než odhalování nejrůznějších zahraničních spiknutí je metodologie, kterou při této činnosti autoři používají. Výše zmíněný Rádžív Malhótra například uvádí, že by se neindická náboženství měla chápat jako filiálky zahraničních koncernů, což je vlastně taková Sávarkarova hindutva převyprávěná jazykem neoliberální éry: tedy přesvědčení, že skutečným Indem může být jen ten, kdo zároveň vyznává některé z indických náboženství. Hinduismus, případně sikhismus či džinismus, pak v tomto pojetí plní roli jakési korporátní kultury, jejíž porušení má za následek vyhazov. Není náhodou, že se dnes v Indii diskutuje o možnosti přijetí zákona, který by přestup k jinému náboženství podmiňoval razítkem okresního úřadu, a na indickém venkově potají běží kontroverzní projekt Ghar vápsí, v jehož rámci se hinduistické organizace snaží přimět křesťany a muslimy k rekonverzi k hinduismu, byť se od něj indická vláda distancuje.
Růst až do nebe?
Přestože pocit ohrožení konkurenčními náboženstvími je v převážně hinduistické Indii velmi silný, mnohem důležitější je rámování současného nacionalismu ekonomickými tématy. Už v únoru se premiér Módí nechal slyšet, že neziskovky slouží zájmům cizích zemí a jejich úkolem je destabilizovat Indii a zabránit jejímu hospodářskému růstu. Takový apel na národní ohrožení pak zcela diskredituje jakákoli ekologická hnutí, i kdyby byla sebevíce indická. Předsedovi vlády, který za každou cenu prosazuje a propaguje „rozvoj“, se takový přístup samozřejmě náramně hodí. Zahraniční investice jsou dobré jen potud, pokud povzbudí rozvoj hospodářství. Naopak nepřítelem státu se v dnešní době stává především ten, kdo brzdí růst jeho HDP – tedy potenciálně silná občanská společnost. Újmu na životním prostředí není potřeba řešit. Podobně jako se za žádoucí hodnotu samu o sobě nepovažuje rozmanitost kulturní, není potřeba jakkoli udržovat ani diverzitu ekologickou.
Ve výsledku tedy nejde ani tak o obranu zájmů státních, jako spíš těch národních a konzervativních, mocně podpořených průmyslovou lobby. Pokud bychom na podobnou logiku přistoupili i u nás, za chvíli bychom mohli zakázat i ty neziskovky, které sice ze zahraniční financovány nejsou, ale zavádějí třeba ve školách vyučovací metody inspirované západními poznatky nebo ekologickou výchovu. Potom zakázat hudební produkci cizojazyčných písní a nakonec skončit u toho, že budeme nutit občany každý den v pozoru zpívat státní hymnu.
Že je to argument ad absurdum? Pak vězte, že 30. listopadu indický nejvyšší soud rozhodl, že před projekcí filmů v kinech musí zaznít státní hymna. Aby nám to tu už nikdo cizí nekazil.
Autor dříve pracoval v neziskovce.