Obchod roku aneb Byznys jako obvykle


V Rusku byl zatčen ministr Alexej Uljukajev za braní úplatků. Jak to souvisí s náladami v ruské společnosti a privatizací ropné korporace Rosněfť?

Jako blesk z čistého nebe se nedávno objevila v ruských a světových médiích zpráva o zadržení ministra ekonomického rozvoje Alexeje Uljukajeva. Vyšetřovatelé ho podezřívají z přijetí úplatku v hodnotě dvou milionů dolarů v souvislosti s připravovaným převzetím části znárodněné ropné firmy Bašněfť státní firmou Rosněfť. Uljukajevovo zatčení je bezprecedentní událost v dějinách postkomunistického Ruska a podobná paralela se bude hledat těžko i ve starších dějinách země.

Případ Uljukajev

Bývalý moskevský univerzitní ekonom, šedesátiletý Alexej Uljukajev je představitelem gajdarovské tradice v ruském hospodářském (a politickém) myšlení. Z hlediska dělby moci v rámci současných putinských elit patřil Uljukajev mezi zdatné, ale nahraditelné, technokratické manažery.

Celá kauza a její souvislosti ukazují na složitost a provázanost mocenských vztahů, strategických zdrojů a bezpečnosti v současném Rusku.

Případ je však velmi nejasný. Připomeňme si, že již před dvěma lety, v září 2014, byl kvůli privatizaci ropné společnosti Bašněfť zatčen a vyšetřován podnikatel Vladimir Jevtušenkov, pod jehož podnikatelskou flotilu krátce patřilo padesát procent akcií této baškirské firmy. Případ nakonec skončil předáním Jevtušenkovových akcií do rukou státu a zastavením dalšího vyšetřování. Dnešní kauza je pokračováním tohoto staršího příběhu, jehož nitky vedou k Rosněfti, největší státní ropné korporaci Ruska, a jejímu vlivnému šéfovi Igoru Sečinovi. Ve stejné době, kdy byl ministr Uljukajev zatčen, se vedle převzetí padesáti procent Bašněfti chystala citlivá privatizace skoro dvaceti procent státní ropné korporace Rosněfť. Především první operace, posilující význam Rosněfti na ruském trhu, neměla plnou podporu v ruské věrchušce. A Uljukajev patřil k jejím veřejným odpůrcům.

Kauza s otazníky

Dnes už bývalý ministr Uljukajev byl 15. listopadu zadržen ruskou Federální bezpečnostní službou (FSB) v kancelářích Rosněfti, odkud si údajně odvážel kufříky s dvěma miliony dolarů. Úplatek se měl týkat přípravy prodeje firmy Bašněfť korporací Rosněfť. O tom, zda šlo o osobní úplatek, nebo peníze na „zvláštní odměny“ pro zaměstnance ministerstva, kteří převzetí papírově připravovali, se živě spekuluje. Uljukajev a jeho právníci sice celou věc považují za provokaci, nicméně soud rozhodl o domácím vězení bývalého ministra a celý případ se dál vyšetřuje.

Nad kauzou visí řada otazníků. Stín Igora Sečina, šéfa Rosněfti s klíčovými vazbami v bezpečnostním aparátu, totiž naznačuje, že by v celé kauze mohlo jít i o něco jiného než o boj s úplatkářstvím. Je pravděpodobné, že Uljukajev a Sečin měli neshody ohledně prodeje znárodněné Bašněfti. Uljukajev prý celý převod zdržoval.

Připomeňme si, že současná ruská politická třída je pod rostoucím tlakem domácí ekonomické krize. Narůstá poptávka po řešeních, ale zároveň obavy z toho, že tato řešení budou narušovat dosavadní „řád věcí“. Alexej Uljukajev a ještě výrazněji jeho bývalý šéf Alexej Kudrin patří k lidem, kteří straní bolestivým změnám hospodářského modelu a vládnutí. A takové změny by se bezesporu dotkly i dosavadního dělení moci a statků, včetně ropy a plynu. V poslední době také došlo k zatčení a obvinění z úplatkářství hned několika dalších lidí z bezpečnostního prostředí i mimo něj. Jednalo se nicméně spíš o menší ryby. Jejich kauzy částečně mohou být projevem snah potlačit korupci a částečně mohou být zase projevem jiných zájmů či součástí nebo důsledkem probíhající změny kádrů.

Útok na zapadniky?

Obvinění Uljukajeva a jeho okamžité odvolání vyvolalo mezi ruskými komentátory spekulace o tom, do jaké míry se jedná o cílený útok lidí z bezpečnostního prostředí na spíše „zapadnickou“, neoliberálně-technokratickou skupinu ruské politické třídy. Ta není zájmově ani myšlenkově jednotná a dělí se na frakční seskupení, která mezi sebou často soupeří. Tyto spekulace ovšem spíš zračí celkové nálady ve společnosti, kde v posledních dvou letech převládala bezpečnostní agenda, než reálný stav věcí uvnitř mocenské elity.

Vladimiru Putinovi trvalo déle než dva týdny, než našel za Uljukajeva náhradu. A celý výběr doprovázela typická šuškanda. Nakonec na post dosadil kandidáta, o kterém se vůbec nemluvilo – jen čtyřiatřicetiletého ekonoma a náměstka ministra financí Maxima Oreškina. Což se dá považovat za krok k ideovému sjednocení obou úřadů, které se opakovaně v minulosti dostávaly do kompetenčních a myšlenkových sporů. Zrušení resortu asi nenašlo obecnou shodu. Oreškin nicméně může být svým profilem řazen k systémovým (neo)liberálům či technokratům.

Navzdory skandálu a otazníkům kolem něj došlo k plánovaným krokům. Klíčová část akcií firmy Bašněfť byla prodána firmě Rosněfť, která opět posílila svoji pozici na ruském trhu. Nedlouho potom byla zveřejněna jména těch, kdo budou vlastnit skoro dvacet procent Rosněfti. Je to Katarský suverénní fond (KSF) a švýcarská firma Glencore, která patří k největším nákupčím Rosněfti. Cena celé dohody byla oceněna na 10,5 miliardy eur, což je asi 721 miliard rublů pro ruský státní rozpočet (s částkou zaplacenou za Bašněfť celkem 1050 miliard rublů). Ještě letos v létě právě Uljukajev mluvil o ceně privatizovaného balíčku kolem 900 miliard rublů. Většina obnosu investorů Glencore a KSF přitom bude financována evropskými (hlavně italskými) bankami.

Mnozí v Rusku jsou zatím skeptičtí k tomu, že by celá aféra měla skutečně reálnou dohru pro odvolaného ministra Uljukajeva. Tedy kromě toho, že tento muž politicky skončil. Zda se jejich předpoklad potvrdí, ukáže čas. Jisté zatím je, že postavení Igora Sečina, jehož vliv v poslední době oslaboval, na čas posílilo. Celá kauza a její souvislosti ukazují na složitost a provázanost mocenských vztahů, strategických zdrojů a bezpečnosti v současném Rusku. V posledním projevu před oběma komorami parlamentu Vladimir Putin řekl, že boj s korupcí, není žádná show pro média, nýbrž vážná práce. Těžko se ale zbavit dojmu, že aspoň Uljukajevova kauza je spíše projevem sílícího napětí uvnitř ruské politické třídy tváří tvář stagnaci než bojem proti úplatkářství.

Autorka je komparativní historička.

 

A2LARM