Právní stát je silnější než nenávist a teror


Útok na berlínský vánoční trh nemá s „uprchlickou krizí“ nic společného.

Německá policie a prokuratura mají v posledních dnech potíže. Více než 24 hodin totiž zadržovaly Pakistánce, jehož jen na základě ústního popisu jediného svědka podezíraly, že v pondělí 19. prosince najel nákladním autem do lidí na vánočním trhu v berlínské čtvrti Charlottenburg. Bilance atentátu je úděsná: dvanáct mrtvých a desítky zraněných. Další zjištění ale ukázalo, že pachatelem byl někdo jiný. Pákistánce nemohly proto ani obvinit a musely ho pustit na svobodu. Česká média psala neomaleně, že ho pustily „pro nedostatek důkazů“ – znají své pappenheimské, zejména ty uprchlicko-muslimské.

Policejní šetření také ukázalo, že Łukasz Urban, řidič polské speditérské firmy, který se v Berlíně chystal složit náklad 24 tun ocelových trubek z Itálie, byl zastřelen pachatelem až koncem masakrování návštěvníků vánočního trhu a že v kabině auta se při najíždění do davu mezi ním a vrahem strhl zápas. Stopy naznačují, že nebýt Urbana, zahynulo by na vánočním trhu pod koly náklaďáku lidí více.

Migrace versus kriminalita

Xenofobové a populisté spojovali ve svých veřejných komentářích berlínský atentát s uprchlickou „vlnou“ a vinu hledali už v prvních hodinách po atentátu v údajné vstřícnosti Angely Merkelové vůči imigrantům. Dva dny před dopadením a zastřelením Tunisana Anise Amriho v Milánu, kdy už bylo velmi pravděpodobné, že je pachatelem, bylo známo, že Amri z Tuniska do Itálie odešel jako osmnáctiletý v únoru 2011. Vyhnul se tak odvolacímu soudnímu řízení za loupežné přepadení, za něž ho tuniský soud odsoudil k pětiletému věznění. Už předtím byl jako mladistvý několikrát trestán. V Palermu pak podpálil školu, kde byl ubytován, a za tři a půl roku v italském vězení, kde šikanoval spoluvězně, se džihádisticky radikalizoval. V Tunisku žil předtím sekulárním životem drobného delikventa. Když ho na jaře 2015 odmítlo Tunisko přijmout, byl propuštěn z italské vydávací vazby s příkazem Itálii opustit. Letos na jaře požádal o azyl v Německu, ale byl odmítnut, a Tunisko ho opět odmítlo převzít. Německé zpravodajské služby a policie věděly, v které mešitě je ve styku s islamisty. V létě se pak ztratil německé policii z dohledu. Až dva dny po atentátu přišla z Tuniska úřední odpověď potvrzující jeho totožnost.

Na sekulární a kriminální minulosti Anise Amriho nic nemění, že se k jeho hrůznému činu přihlásila teroristická organizace Islámský stát.

Zde se stala vážná chyba německé policie a prokuratury – podle mne vlastně jediná. Když byla letos na jaře Amriho žádost o azyl zamítnuta a úřady rozhodly o jeho vyhoštění, měl být, vzhledem k jeho zjištěným vazbám na imáma abú Valá v mešitě v Hildesheimu, středisku salafistů, zajištěn, tedy zbaven osobní svobody. Později se ukázalo, že ona mešita má vazby na Islámský stát, rekrutují se tam jeho budoucí bojovníci. Abú Valá s dalšími muži je od listopadu ve vazbě. Původní šestiměsíční lhůta pro vydávací vazbu osoby, jíž byl odepřen azyl, se před několika lety prodloužila na 18 měsíců, což je dost i na neochotné Tunisko.

Na sekulární a kriminální minulosti Anise Amriho nic nemění, že se k jeho hrůznému činu přihlásila teroristická organizace Islámský stát a že on sám několik hodin po atentátu, pravděpodobně v mešitě v berlínském Moabitu, kterou stačil navštívit, pořídil video, kde se k Daeši hlásí. Amri ale nepřišel do Evropy s uprchlickou „vlnou“, s jeho pobytem v Itálii a Německu tedy nemá „vstřícnost“ německé společnosti a úřadů nic společného.

Patří ilegální migranti do detence?

Otevřenost vyšetřování veřejnost sice oceňuje, policii se ale nemusí vždy vyplatit. Policie prováděla v úterý ve čtyři hodiny ráno, kdy ještě zadržovala onoho Pákistánce, zátah v uprchlickém středisku vybudovaném na místě někdejšího letiště v berlínském Tempelhofu, kde byl Pákistánec jako žadatel o azyl ubytován. Připomeňme, že Amri žadatelem o azyl nebyl, jeho žádost o azyl byla již dříve pravomocně zamítnuta. Jako divák tam byl přítomen, jak jinak než náhodou, i Rudolf Jindrák, bývalý český velvyslanec v Berlíně a nynější poradce Bohuslava Sobotky. Týž den večer o tom hovořil v Českém rozhlase a kritizoval režim onoho uprchlického střediska, odkud migranti (považte!) dokonce mohou vycházet sami na propustky do města. Když přitom, podle Jindráka, všude jinde jsou žadatelé o azyl drženi v „uzavřeném prostoru“.

Čeští novináři se divili, že Německo a Francie nejsou policejní státy. Copak nikdy necestovali po Evropě?

Jenže žadatelé o azyl, což Pákistánec byl, vězněni nejsou dokonce už ani v České republice. Právě Česko, jeho policii a jeho ministra vnitra, už loni opakovaně kritizovaly četné mezinárodní instituce, včetně orgánů OSN a Rady Evropy, za věznění osob, které Českou republikou projížděly s úmyslem žádat o azyl v Německu. To Jindrák nemůže nevědět. Jindrákův údiv se tak podobá překvapení českých veřejnoprávních médií, která se po zadržení a zastřelení Amriho v Milánu divila, jak je možné, že se tento muž tak „snadno“ dostal z Německa do Francie a odtud do Itálie. No prostě jel v schengenském prostoru vlakem a pro jistotu objel Švýcarsko, které sice v Schengenu je, ale není členem Unie. Čeští novináři se divili, že Německo a Francie nejsou policejní státy. Copak nikdy necestovali po Evropě?

Jindrák je právník, ale jeho vyjádření ovlivnilo spíše to, že se má stát, až bude Hynek Kmoníček jmenován českým velvyslancem ve Washingtonu, zahraničněpolitickým poradcem Miloše Zemana. Jindrák se tak připojuje ke skupině českých mocných nebo vlivných politiků (Chovanec, Babiš, Křeček, Duka a snad všichni vysocí funkcionáři ODS), kteří vytvářejí kulturu strachu, aby pak hájili práva většinového etnického Čecha a jeho údajné „hodnoty“, a kteří vystupují proti „přílišné“ ochraně práv příslušníků různých menšin – Romů, osob se zdravotním postižením, migrantů apod., protože to prý zkracuje práva většiny.

Ke xenofobům se připojují konzervativci

Potíže má ale také německá spolková vláda a Angela Merkelová, a to i kvůli chybám německé policie a prokuratury při objasňování atentátu, kvůli nejednotnosti postupů a špatné koordinaci bezpečnostních orgánů jednotlivých spolkových zemí a hlavně kvůli zmatkům nesjednocené Evropské unie a její nefunkční dohody zvané Dublin III, která měla upravovat migraci.

Výzva k nedodržování platných smluv je útokem na právní stát a zapadá do pravicového hesla „Chceme méně státu“, v daném případě méně právního demokratického státu.

Nutná rezignace německé prokuratury na obvinění Pákistánce a jeho propuštění na svobodu povzbudily xenofobní, populistickou a krajně konzervativní stranu Alternativa pro Německo (AfD) a mnohé uživatele Facebooku k menšinovým, zato však hlasitým výpadům proti vládě a „vstřícnosti“ Angely Merkelové. I předseda bavorské zemské vlády Horst Seehofer (CSU) zřejmě zneužil pondělního útoku na vánoční trh v Berlíně k politickému boji. Seehofer už v úterý, kdy policie Amriho ještě nepodezírala a zadržovala Pákistánce, vyzval k přehodnocení a změně dosavadní migrační politiky Německa. CSU také doporučila posílení pravomocí armády uvnitř země.

Seehofer je po Evropě proslaven opakovanou výzvou, aby Německo stanovilo roční horní hranci počtu přijímaných uprchlíků. Tento požadavek spolková vláda a osobně Angela Merkelová odmítá jako protiústavní. Německo je totiž vázáno tím, že ratifikovalo dvě mezinárodní smlouvy, a to ženevskou Úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a doplňující newyorský protokol z roku 1967. Právní stát, jímž Německo nejen chce být, ale kterým podle mého názoru dokonce je, musí své mezinárodní závazky dodržovat. Pokud by to snad nebylo možné nebo by to bylo velmi obtížné, musel by usilovat o změnu mezinárodních smluv, popřípadě o vystoupení z nich. Nic takového tu ale nehrozí, počet uprchlíků i v Německu a Švédsku, což jsou pro uprchlíky nejatraktivnější země, je stále dobře zvládnutelný.

Každý stát trochu jinak interpretuje právní kritéria, podle nichž se odlišuje uprchlík ve smyslu ženevské smlouvy a newyorského protokolu od takzvaných ekonomických migrantů. Ti hledají mimo svou zemi práci, ale často zároveň i bezpečí, a je obtížné to odlišit. Jinak se také v různých státech upravuje a pak provádí návratová politika vůči těm, kterým daný stát odepře azyl nebo jiný typ ochrany. Mnohé státy, včetně Německa, řeší pomocí cizinců demografický deficit a neochotu občanů vykonávat neoblíbená zaměstnání. K tomu přistupují ještě zmatky způsobené tím, že Evropská unie rezignovala na původní úsilí sjednotit se v jeden konfederální nebo federální stát. Toho zneužívají nacionalisté a populisté všeho druhu. Výzva k nedodržování platných smluv je útokem na právní stát a zapadá do pravicového hesla „Chceme méně státu“, v daném případě méně právního demokratického státu.

EU je založena na solidaritě

Evropská unie je ale přece jen založena na solidaritě, a sice solidaritě nejen zemí, ale i lidí – bohatých s chudými, silných se slabými, na solidaritě s dětmi, se starými a nemocnými lidmi, osobami s postižením, s nezaměstnanými, a na ochraně menšin a právech jejich příslušníků. Upřesňuje zásady OSN, že za určitých zákonem daných podmínek jsou zvláštní opatření, učiněná pro zajištění přiměřeného rozvoje příslušníků některých skupin nebo jednotlivců, kteří potřebují ochranu, nezbytná k tomu, aby jim bylo zabezpečeno rovné užívání nebo výkon lidských práv a základních svobod. Mnohé státy a jejich orgány tyto zásady ctí, některé – v Unii asi nejvíce „visegrádská čtyřka“ – v tom pokulhávají, protože považují Evropskou unii spíše za dojnou krávu.

Znepokojující je, že se proti bezpečnostnímu třeštění v podstatě nikdo neozval.

Významnou pomoc při zajišťování solidarity v Evropě a ve světě poskytují občanské spolky a organizace. Jednou z nich je Evropské sdružení pro obranu lidských práv (AEDH) se sídlem v Bruselu, které sdružuje 29 členských lig působících ve státech Unie a ve Švýcarsku. Z České republiky je zastoupen Český helsinský výbor. K masakru v Berlíně vydala AEDH prohlášení.

V České republice si zatím téměř nikdo, pokud vím, nevšiml tlaků politické pravice, které sužují lidstvo omezováním práv a svobod už od teroristických útoků v USA z 11. září 2001. Zavádějí se další a další výjimečná bezpečnostní opatření, jejichž účinnost nebyla prokázána, nebo i taková, která jsou absurdní. Na brněnské Univerzitě obrany vymysleli projekt betonových laviček, které budou rozsety po městech jako zábrana proti najíždění aut. Kvůli atentátu v Berlíně osadili betonovými zátarasy vánoční trh v Šumperku a v Brně, kde dokonce kvůli tomu zrušili provoz tramvaje přes náměstí Svobody. Znepokojující je, že se proti tomuto bezpečnostnímu třeštění v podstatě nikdo neozval (výjimkou je Zuzana Vlasatá z Deníku Referendum).

Łukasz-Urban-Strasse

V Německu i Polsku si veřejnost povšimla statečnosti Łukasze Urbana, jehož nákladního auta se zmocnil Amis Amri. Oprávněně se soudí, že v kabině předtím, než ho Amri zastřelil, bojoval při průjezdu vánočním trhem s Amrim, aby auto nenajelo tam, kde bylo nejvíce lidí. Snad se najde příležitost pojmenovat některou berlínskou ulici „Łukasz-Urban-Strasse“.

Autor je novinář.

 

A2LARM