Přejdi to s humorem…


Sexismus je v prostředí vysokých škol častým jevem, jeho tematizování však stále bývá vykládáno jako zbytečné kverulantství.

Kolik z nás někdy zažilo sexuální obtěžování na vysokých školách? Podle výzkumu realizovaného v letech 2008 a 2009, který provedl tým autorů Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, znalo 81 procent dotazovaných někoho, kdo obtěžování zažil, 78 procent mělo zkušenost s projevy, které charakteristiku sexuálního obtěžování splňují dle definice, ale jen tři procenta uvedla, že se setkali s chováním, které by sami jako obtěžování označili.

Je otázkou, jak by podobný výzkum dopadl v roce 2016. Stále je snazší mluvit o tom, že člověk zná někoho, kdo obtěžováním prošel, než si přiznat, že sám něco takového zakusil nebo že jde o obecný problém. V takovém případě totiž dotyčný působí jako někdo, kdo se obtěžování nepostavil, nedokázal se s ním vyrovnat, anebo – což je ještě horší – reaguje zbytečně přecitlivěle až směšně. A takový dojem nezapadá do pečlivě budovaného a opečovávaného obrazu, který bychom o sobě rádi měli.

Na co žena nestačí

Nezávislá feministická organizace Čtvrtá vlna zveřejnila na svých facebookových stránkách video, ve kterém uvádí krátké výpovědi studentek z vysokých uměleckých škol (AVU, UMPRUM, FAMU, FaVU), jež se s nějakou formou sexuálního obtěžování setkaly. Nejde přitom jen o sexuální nátlak a vydírání spojené s případnými výhodami nebo tresty, ale také třeba o vytváření nepřátelského prostředí pro ženy nebo muže na základě jejich příslušnosti k dané skupině. Ze své zkušenosti si pamatuji výroky o tom, že se ženy nehodí na film, direktivní doporučení, co by ženy-autorky měly zpracovávat, a na co už nestačí, nebo třeba varování, že po dětech žena nenávratně „zblbne“ a už nic kloudného neudělá.

Sexistické poznámky leckdy mohou být spíš nezamýšleně nevhodné než cíleně kruté, což je ovšem nedělá snesitelnějšími.

Je jisté, že se tento typ jednání neomezuje jen na umělecké obory – stereotypizace toho, čemu by se žena-studentka měla věnovat, a na co nestačí, prochází celým českým vysokým školstvím, a nejen jím. V tomto ohledu stojí za zmínku např. článek na blogu čerstvého ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka s názvem „Rovnost pohlaví nebo bezpohlavní rovnost?“, ve kterém se ministr znepokojeně pozastavuje nad vysokým počtem studentek lékařských fakult, protože coby ženy se potom nebudou moci věnovat „mužským“ oborům, jakým je podle něj např. ortopedie. To je ostatně obava, již sdílel i primář Sova v prvních dílech Nemocnice na kraji města – ovšem v roce 1978. Mimochodem, k tomu, kam povede disproporce třeba v převaze českých politiků nad političkami, se ministr Ludvík na svém blogu nevyjadřuje.

Ale zpátky k sexuálnímu obtěžování: krátké video Čtvrté vlny poukazuje mimo jiné na to, že vztah mezi vyučujícími a studenty a studentkami na uměleckých školách je jiný než na běžných školách – bližší, intimnější. Právě z této neobvyklé vazby se mohou někdy rodit určité projevy a vzorce chování, které spadají do definice sexuálního obtěžování. Zatímco v internetových diskusích podnícených videem popisují své zkušenosti s takovými projevy především ženy, existuje velká skupina těch, kteří argumentují, že je celá problematika nafouknutá. Zvlášť osoba, která studuje umělecký obor, se prý přece musí umět nad takové věci povznést, přejít je s humorem, anebo – pokud je jí určitý typ chování nepříjemný – to dotyčnému prostě vrátit. Pokud ničeho takového schopna není, nejspíš si vybrala špatný obor…

Nepřátelské prostředí

V prostředí vysokých škol spočívá moc „nenápadných“ sexistických výroků v tom, že mnohé studentky nakonec z akademické půdy vyžene. Studentky, které je lehce „nepřejdou“, se uzavírají do sebe, vynechávají školu nebo ji přímo ukončují. Na tomto místě by bylo ještě vhodné zmínit, že sexuální obtěžování se netýká jen pedagogů-mužů. Tohoto typu chování se mohou dopouštět také pedagožky-ženy ve vztahu ke studentům, ovšem jejich počty jsou na českém vysokém školství výrazně nižší.

Mnohé výroky pedagogů mohou vyvěrat především z nedostatečné citlivosti vůči tématu. Sexistické poznámky leckdy mohou být spíš nezamýšleně nevhodné než cíleně kruté, což je ovšem nedělá snesitelnějšími. V tomto ohledu je třeba apelovat na lepší obeznámení se s problematikou, ideálně prostřednictvím řady kroků, třeba debat a seznámení akademické obce s tím, co všechno může k nastolení nepřátelského prostředí vést. Je jistě mnohdy těžké připustit si, že tvrzení pedagoga, k němuž má člověk přirozenou tendenci vzhlížet, nejsou v pořádku. Vzdát se kritiky navíc znamená ušetřit si mnohé trable a zůstat stát po boku těch silnějších.

Nikomu přijetí takové pozice nezazlívám. Nabízí se ovšem otázka, zda není úkolem právě umělců a intelektuálů zažité vzorce a stereotypy bořit a nacházet nová vyjádření a možnosti, jak popsat sami sebe a své okolí, aniž by bylo nutné opírat se o zavedené představy o společných identitách. Pokud něco takového české vysoké školství nedokáže, zůstanou požadavky na otevřenost, nepředsudečnost a originalitu myšlení, které si s vysokými školami spojujeme, jen prázdnými frázemi.

Autorka je publicistka a studuje FAMU.

 

A2LARM