Hlavní česká média se v posledních měsících systematičtěji věnují tématu chudoby. Server iDnes zveřejňuje zajímavé texty v rámci seriálu Chudoba v Česku a Respekt publikoval ostrý text Marka Švehly Kdo nepracuje, ať nejí. Odpovědí byly uznalé pochvaly i cynické úšklebky od levicových komentátorů, kteří se sociálně-kritickým tématům věnují. Erik Tabery si pak na svém facebookovém profilu posteskl, že si levičáci utahují z týdeníku Respekt, že „objevil Ameriku“ a začal psát o chudobě pozdě. Brání se tím, že jeho týdeník se sociálním tématům věnuje léta, zmínění kritici podle něj Respekt nečtou a šíří bludy. Má za to, že tak přispívají k rozšiřování demagogie a dokonce tak vytvářejí podmínky pro nástup populistů. Šéfredaktor cítí křivdu a snaží se doložit, že jeho týdeník se i dříve svědomitě věnoval sociální tematice a psal o chudobě. Ve své obhajobě, která je zároveň protiútokem, však míří vedle. Zřejmě nikdo z kritiků nepochybuje o tom, že v Respektu a jiných médiích vycházejí i kvalitní a kritické články věnující se sociálnímu vyloučení. Problém leží jinde – až příliš často jsme v minulosti museli číst zprávy o tom, že přes několik vad na kráse přeci jen žijeme v nejlepším z možných světů.
Za sametovým závojem
V době systematického rozkladu sociálního státu a rozšiřující se chudoby nás Respekt pravidelně oblažoval překlady z časopisu The Economist, který byl hlásnou troubou spokojenosti investorů a dobře naobědvaných měšťáků. „Optimismus hory přenáší: za chudobu lidí může z velké části také nedostatek naděje,“ jsme se mohli dozvědět uprostřed morové rány, která Českou republiku postihla v podobě Nečasovy vlády. Respekt v té době dokonce rozvinul specifický žánr „rozdmýchávání optimismu“. Přispěl do něj i Erik Tabery, a sice ve svém komentáři Co naši předci neměli: „Přes všechny teoretické řeči o tom, jak se tu žije katastrofálně, zažívají totiž Češi jedno z nejlepších, nebo možná úplně nejlepší období. Životní standard, zdraví obyvatel, věk dožití, platy (…) vše se drží na vysoké úrovni. A přes řadu výhrad je to úspěch i politické reprezentace.“ V textu kritizoval probíhající reformy a upozornil na to, že by politici neměli úplně rušit sociální stát, protože se bez něj kapitalismus neobejde. Když se opasky utáhnou příliš, krev se nahrne do hlav a hrozí revoluce, což je přece proti zájmu všech.
Žurnalistika zůstane bezzubá a nedůvěryhodná, pokud neopustí liberální komfortní zónu a nepustí se do témat, která skutečně bolí i zmíněné ostravské horníky.
V jiném čísle Respektu z roku 2012, kdy na českou společnost naplno dopadaly Drábkovy sociální experimenty, zase Tomáš Lindner psal, že „navzdory naší krizi svět směřuje do normálnosti“, a svůj text o bohatnutí slumů zakončil radostným zvoláním: „Ve světě klesá chudoba!“ Šéfredaktor zase psal o jednom z nejhorších (a jak se později ukázalo, také korupčně motivovaných) výmyslů ministra práce a sociálních věcí: „U karet stačilo změnit pár parametrů, zavést dobrovolnost (což se možná i po protestech stane) a mohl z toho být prospěšný projekt.“ Tehdejší pozice týdeníku by se dala shrnout následovně: politika pravicových reforem jde v zásadě dobrým směrem – škrty jsou nezbytnou, sice bolestivou, ale ozdravnou procedurou po krizi. Jen se nedaří vhodně nastavit „parametry“ změn a „vykomunikovat“ je s občany, kteří ještě nepochopili, že se musí dočasně uskromnit a počkat, až k nim bohatství „prokape“. Nejednalo se o bezvýhradné vzývání šokové doktríny, ale spíše o její sice kritické, avšak pokorné, přijetí.
Jádro kritiky neleží v tom, že Respekt úplně ignoruje sociální vyloučení a chudobu – to prostě není pravda. Kritici nechtějí zpochybnit kvalitní novinářskou práci, kterou odvádí Petr Třešňák nebo Hana Čápová, když se těmto tématům věnují. Jejich texty ale není možné vytrhnout z kontextu novin, které svým názorovým zaměřením i výběrem textů přispěly ke konzervování panujících poměrů, a tedy i ke zvyšování sociálních rozdílů a chudoby. Respekt v pozici jednoho z mála seriózních tištěných médií po léta utvrzoval liberály v jejich pravicovém přesvědčení. Dodnes se však snaží vytvářet dojem, že zastával umírněnou, „středovou“ pozici, která se vymyká standardním politickým škatulkám a vznáší se kdesi nad nimi. Kouzlo vznešených morálních rétorických figur a nepolitické politiky, která navazuje na odkaz Václava Havla, vyprchalo. Neoliberální politická agenda, která se za těžkým sametovým závojem ukrývala, je také vyčerpaná. Odvrací se od ní i její nejzarytější zastánci ve zmíněném listu The Economist či v institucích, jako je Mezinárodní měnový fond.
Úzké zorné pole
Kromě zmíněného textu Kdo nepracuje, ať nejí může ilustrovat odklon Respektu od přijímání neoliberálního konsenzu text Tomáše Lindnera Práce a žádné koláče z roku 2014. Autor v něm trefně rozebírá příčiny a důsledky zvyšujícího se počtu pracujících, kteří se kvůli nízkým platům a zkráceným úvazkům propadají do chudoby. Lindner pozitivně hodnotí zvyšování minimální mzdy v Německu a v textu slovy dotazovaného sociologa vyzývá k hledání „systémových řešení“. Jako příklady pak uvádí koncept „slušné mzdy“, k jejímuž vyplácení se dobrovolně zavazují britské firmy, nebo příběh Britky, která si začala vydělávat blogováním.
V posledních dvou letech Respekt opustil dříve běžnou rétoriku, podle které je bída výsledek přehnané trudomyslnosti nebo osobního selhání. Při pročítání textů, které se týkají pravicových politik nebo sociálních témat, ovšem vidíme, že autoři týdeníku sice volají po hledání systémových řešení, ale sami nedokážou pojmenovat systémové příčiny sledovaných společenských jevů. Tím se dostáváme k zásadní otázce, kterou nastolil Erik Tabery v diskusi se svými kritiky na Facebooku: je možné psát o chudobě z jiné než levicové pozice?
Zorné pole, v kterém liberálové nahlížejí sociální témata, se rozprostírá mezi jedincem nebo jednotlivými firmami na jedné straně a státem na straně druhé. Podle tohoto schématu se může člověk vymanit z bídy tím, že se bude sám víc snažit – stane se úspěšnou food bloggerkou nebo si půjčí peníze a rozjede vlastní byznys. Problém pracující chudoby mohou řešit také firmy, které by si měly uvědomovat svou odpovědnost a dobrovolně vyplácet důstojnou mzdu. A když se chudé nedaří povzbudit k aktivitě a zaměstnavatelé zůstávají hamižní, pak má stát zvýšit minimální mzdu a sociální výdaje. Kapitalismus a sociální stát jsou dvě strany jedné mince, takže je na politicích a podnikatelích, aby mezi nimi hledali rovnováhu. Hrdiny tohoto příběhu jsou pak čtenáři Respektu, kteří podle šéfredaktora „dělají víc, než by museli“, nebo lidé jako „aktivista 2.0“ Ondřej Kobza, který „hledá cestu, jak skloubit osobní kouzlo, ego, peníze a touhu změnit místní ulice“. Redaktoři Respektu nedávno sami pocítili sílu Kobzova oportiunismu 2.0, když jim zabránil v přístupu na setkání s Andrejem Babišem v Cafe Neustadt. Odboráři volající „Stop vládě!“ na Václavském náměstí nebo rozzuření horníci z dolu Paskov, kteří nechtějí přijít o práci, nezapadají do liberálního obrazu občanské angažovanosti.
Peníze ostravských horníků
Dosavadní vývoj české politiky v praxi prokázal, jak ničivá byla neoliberální politická agenda založená na důrazu na individuální odpovědnost a důvěře v tržní mechanismy. Jejím výsledkem je kromě demoralizace občanské společnosti také rozpad stranického systému a rozšíření nejistoty, strachu a nenávisti. Navzdory upřímnému přesvědčení Respektu i mravenčí práci jeho čtenářů se nedaří nastolit kýžený soulad mezi sociálním státem a kapitálem, a naopak dochází k prohloubení rozporů. Tyto rozpory pak v sobě nutně nese i týdeník samotný, který může vycházet díky finančnímu zázemí majitele Zdeňka Bakaly. Je paradoxní a zároveň symptomatické, že provoz jednoho z nejserióznějších českých tištěných médií je dotován z peněz, které byly zcela bezskrupulózně vyvedeny z firmy OKD. Při pohledu na spoušť v podobě zničených lidských životů a etnické segregace, kterou za sebou Bakala zanechal, se musím redaktorů týdeníku Respekt ptát: „Jaké to je psát o chudobě za peníze ostravských horníků?“
Právě příběh majitele Respektu, který v Deníku Referendum podrobně popsala Saša Uhlová, je příkladem jednání, před kterým liberálové zavírají oči a mlčí, aby nesklouzli doleva. Psaní o sociálních tématech, které se vyhýbá důsledné kritice příčin nebo k nim přistupuje selektivně, působí nedůvěryhodně a povrchně. Stejně tak je nedostatečné, když se píše o chudobě, ale mlčí se o možnostech organizovaného odporu nebo kolektivní obrany nad rámec „společensky přijatelné“ kritiky korupce, marného volání po transparentnosti nebo zakládání neziskových komunitních projektů. Žurnalistika zůstane bezzubá a nedůvěryhodná, pokud neopustí liberální komfortní zónu a nepustí se do témat, která skutečně bolí i zmíněné ostravské horníky.
Autor je redaktor A2larmu.