Pustina: chudinské porno, nebo syrová realita?


Na seriálu Pustina je nejpřekvapivější, že se nestal mnohem větším hitem.

Z reakcí některých filmových kritiků bychom si mohli myslet, že Pustina přišla s něčím na způsob chudinského porna estetizujícího zmar života v pohraničí. Seriál prý konstruuje lživou realitu – nikdy jsme se přece neměli líp. Fikční svět Pustiny, v němž lidé živoří na sociálních dávkách, prodávají svá těla u výpadovek do Německa nebo v polorozpadlých činžácích vaří za pár stovek piko, přece nemá s našimi životy nic společného. Pokud oním „my“ mají filmoví kritici na mysli komunitu filmových kritiků, těžko s nimi polemizovat. Život v jednom z nejbohatších regionů Evropské unie (tedy v Praze) skutečně seriálovému světu neodpovídá. Ale tvůrci Pustiny nemůžou za to, že pražští novináři nemají ponětí, jak to v nejzanedbanějších částech Česka vypadá. Možná jsme si v české kinematografii zvykli dívat se na bídu a chudobu tragikomickým, pábitelským filtrem a aktuální seriál nás svou surovostí zaskočil. Jinak si totiž neustálé lamentování nad tím, že je seriál příliš pochmurný, nedokážu vysvětlit. Zvláště, když tuto výhradu vznášejí lidé, kterým až archetypálně temný True Detective nepůsobil větší problémy.

I čeští herci umějí hrát

Na Pustině tak nejvíce překvapí, že se nestala mnohem větší senzací. Vedle Českého století Roberta Sedláčka a některých dílů Modrých stínů tu v poslední době lepší seriál určitě nevznikl. Ofrňování se nad tím, že seriál kopíruje úspěšné zahraniční vzory současné quality TV, neobstojí. Pustina je zkrátka poučená vizuálním jazykem současné světové televizní produkce, což bylo do chvíle, než byla vypuštěna, vždy považováno za plus. Nejčastěji nás asi napadne právě srovnání s True Detective, a to především kvůli panoramatickým jízdám kamery po zjizvené postindustriální krajině a děsivému vstupu do zápletky, který evokuje, že masovým vrahem je možná psychicky narušený otec zavražděné Míši Sikorové se zálibou v konstruování bizarních náboženských artefaktů z nalezeného odpadu. Jak ale pokračujeme ve sledování seriálového děje, uvědomujeme si, že Pustina je pevně zakotvena v českém kontextu, a nepříjemný pocit nápodoby lepších a dotaženějších světových televizních trháků nás opouští.

Ani Česko nejspíš nemine fenomén dvourychlostní televizní zábavy a urychlení rozpadu společnosti i na poli kultury.

Pustina zároveň vyvrací jedno z nejčastějších klišé české televizní a filmové tvorby, a sice to, že čeští herci nestojí za nic. Člověk nemusí být zrovna fanouškem ezoterického mudrování Jaroslava Duška, aby se mu při sledování jeho výkonu v seriálu ježily chlupy na těle. Postava psychicky narušeného, pološíleného pana Sikory je prostě excelentní a těžko si představit, kdo by ji zahrál lépe než právě excentrický podivín Dušek. Také jeho seriálová manželka (Zuzana Stivínová) předvádí velmi nadprůměrný výkon. Pustina rehabilituje i natolik zdiskreditované herce jako Miroslava Vladyku nebo Romana Skamene. Nadchnou nás ale i výkony mladých herců, především v rolích chovanců „pasťáku“, nebo postava Kláry Sikorové, sestry zavražděné dívky. Trochu pokulhává snad jen prkenný výkon kriminalisty Reinera, který působí jako by svými grimasami a gesty neustále vypadával z rytmu děje, a jeho reakce mají vždy minimálně půlsekundové zpoždění.

Urychlení rozpadu společnosti

Zatímco jedno klišé Pustina vyvrací, jiný poznatek o české filmové tvorbě naopak zvýrazňuje – za mizerné výkony herců, trapné repliky a nepřesvědčivost může z velké části prostě jen špatný scénář. Repliky, které hercům do úst vkládá scenáristický tým Štěpána Hulíka, zaujmou prostě jen tím, že si jich po většinu času vůbec nevšímáme. Zatímco u drtivé většiny české produkce se zasekáváme u každé druhé věty a přemýšlíme nad její bizarností, absurditou či nechtěnou komikou, v případě Pustiny dialogy prostě nevnímáme. Lepší pochvalu snad českému scénáři ani vyslovit nelze. Ani v ději však nejsou výraznější chyby a lapsy, vše do sebe zapadá a zdatně graduje. Snad jediným bílým místem tak je postava Páska, mladíka z „pasťáku“, jenž se po nevydařeném dealu s pikařem beze slov po anglicku vytratí, přestože byl partnerem zavražděné Míši.

Největší chybou Pustiny tak je, že se nedostala do produkce České televize. Vzhledem k nadstandardním podmínkám, které tvůrčímu týmu nabídla kabelová televize HBO, se však asi nelze divit. Ani Česko tedy nejspíš nemine fenomén dvourychlostní televizní zábavy a urychlení rozpadu společnosti i na poli kultury. V případě, že by se Pustina dostala na veřejnoprávní stanice, mohli by se na seriál o dění na české periferii skuteční lidé z periferií také podívat a možná se s ním i identifikovat. HBO ovšem cílí především na kultivované, digitálně gramotné a poučené diváky z vyšších vrstev, kteří příběh Pustiny skutečně můžou vnímat jako svého druhu exotickou podívanou. Pokud by produkční týmy České televize neutrácely desítky milionů za zpackané a vyprázdněné projekty typu Já, Mattoni, možná by dokázali přijít se strategií, jak talentované tvůrce k veřejnoprávní televizi znovu přitáhnou. Profesionální přístup HBO je však v tomhle ohledu pro zkostnatělé struktury ČT asi příliš velká konkurence.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte kritickou žurnalistiku dostupnou pro všechny.

Dar:





V dalším kroku upřesníte platební metodu a osobní údaje. Službu poskytuje darujme.cz

A2LARM