Známá poučka Ernesta Laclaua o tom, že každá politika je jistým způsobem populistická, platí pro Itálii beze zbytku. Mainstreamová média a její komentátoři vykreslili spor o změny italské ústavy známým vzorcem konfliktu mezi zavedeným demokratickým establishmentem a populistickými silami. Situace v Itálii se ale od tohoto mustru v mnohém liší. Politické chování premiéra Mattea Renziho bylo totiž v mnohých ohledech populistické. Premiér se rozhodl vsadit na reformu ústavy v momentě, kdy se Itálie měla spíš soustředit na reformy, jež by umožnily rychlejší řešení ekonomické krize, která v zemi trvá již osmým rokem.
Předseda vlády vsadil do změn ústavy mnohé požadavky antipolitického populismu a doufal, že masovým vítězstvím v referendu převálcuje parlamentní opozici i oponenty ve vlastní straně. Hlavním bodem reformy se tak stalo zeštíhlení Senátu a zrušení rovnosti mezi Sněmovnou a Horní komorou, která se však měla stát jakýmsi shromážděním zástupců místní samosprávy, kde má Renziho Demokratická strana většinu. Zdálo se tak, že premiér si nechal pojistku, jak ovlivňovat vládu v případě, že by v příštích volbách zvítězili jeho političtí oponenti. Renzi se současně neštítil strefovat se do Evropské unie, poukazoval na to, že změny odmítají „zastánci starých pořádků“ a stranické byrokracie. On i jeho protivníci z řad pravice a Hnutí pěti hvězd použili taktiku, která je v mnohém podobná, byť její cíl byl pochopitelně opačný.
Výsledek nedělního italského referenda přináší další nejistotu do zmatené evropské situace. Jedinou stabilní zemí se dnes zdá být Německo a jeho politická vize, která je však v mnoha aspektech omezená.
Uhlazený populista Renzi podporovaný mnohými sektory establishmentu v bitvě o změny ústavy ovšem v neděli prohrál. Seskupení odmítající ústavní reformu vyhrálo s velkou převahou, ale jeho vnitřní různorodost mu brání v jakékoli zásadnější politické akci. Proti se postavily nejen pravicové strany, Hnutí pěti hvězd, ale také odbory, sdružení partyzánů, radikální levice a opozice uvnitř Demokratické strany. Referendum tak vytvořilo bod, k němuž upnul síly velice pestrý politický blok, který se pravděpodobně neshodne ani na tom, jak vyřešit nastávající vládní krizi.
Návrat politických alfasamců?
Odchodem premiéra, jenž vynikal svou arogancí, přišel tento blok o svůj hlavní polemický cíl, což je pro populistická uskupení vždy velký problém. Seskupení ale dosáhlo jednoho, byť nezanedbatelného cíle: zabránilo posílení ústředního postavení vlády a především premiéra v době, kdy Itálií a Evropou křižuje mnoho nebezpečných politických alfasamců. Paradoxně k tomu přispěly i osobnosti jako Silvio Berlusconi, jež si léta stěžovaly na příliš silné postavení parlamentu a dalších vyvažovacích složek v italském ústavním pořádku.
Vývoj po referendu teď má v rukou prezident republiky Sergio Mattarella. Situace je v jistém smyslu paradoxní, protože Renzi za sebou nechává relativně dobře fungující parlamentní většinu. Nejpravděpodobnějším scénářem je tak vytvoření kabinetu z politicky nepříliš angažovaných osobností. Hnutí pěti hvězd, populistická část pravice i někteří představitelé radikální levice by chtěli svolat co nejdříve volby. To však není příliš pravděpodobné. Parlament totiž bude řešit několik záležitostí, které nesnesou odklad.
V první řadě bude projednávat státní rozpočet na rok 2017. Do něj včlenil premiér Renzi mnoho „předvolebních bonusů“ a je pravděpodobné, že Evropská komise bude vyžadovat dodržení striktnějších rozpočtových pravidel. Nezrušení Senátu také nutí Parlament změnit aktuální volební zákon, jenž počítal jen s přímo volenou Poslaneckou sněmovnou. V současné podobě by se tak Sněmovna volila zákonem se silně většinovými prvky a Senát poměrným systémem, přičemž obě komory Parlamentu vyslovují vládě důvěru. Třetí otázka se týká bankovního systému, který je v současnosti pod velkým tlakem.
Má se Evropská unie čeho obávat?
Před referendem se mezinárodní média vyjadřovala k možným neblahým důsledkům porážky Mattea Renziho. Především anglicky psaný tisk se předháněl v katastrofických scénářích: Financial Times prorokoval pád osmi bank, další noviny dokonce zvěstovaly odchod Itálie z eurozóny. Tyto obavy nemají reálný základ. Pád Renziho vlády otevírá ale moment nejistoty, kterého budou moci využít finanční spekulanti ve hře proti ekonomicky oslabené zemi. Na druhé straně by však proti této snaze měla postavit hráz Evropská centrální banka. I italský prezident si je vědom toho, že proces předání moci dočasné vládě musí být rychlý a pokud možno hladký.
Nedá se ani věrohodně tvrdit, že v nedělním referendum zvítězily protievropské síly. Na současné italské politické scéně jsou pozice vůči Evropě promíchané. Hlasy brojící za odchod Itálie z eurozóny jednoznačně získaly na intenzitě, jen menšina ale chce i odchod z Evropské unie. Mnozí zastánci evropské integrace se snažili surfovat po vlně odporu k euru a přetáhnout její stoupence na vlastní stranu. Dobrým příkladem je právě Matteo Renzi, jenž nechal v plně klausovském stylu stáhnout evropské vlajky z konferenčního sálu v Palazzo Chigi, sídle italské vlády.
Itálie, která byla ještě před deseti lety proevropská (v českém slangu eurohujerská), má dnes k evropské integraci velmi ambivalentní vztah. Unii se hlavně vyčítá, že nedokázala v hospodářské krizi pomoci jižní části Evropy. Některá nařízení – například bail-in systém – vyvolala mezi malými střadateli, kteří neprozíravě vsadili své úspory na akcie některých z mnoha místních bank, pocit, že EU chrání neodpovědné bankéře. Současný vztah k evropské integraci je determinován jak objektivními faktory, například ekonomickou stagnací, tak subjektivními pocity a často i neschopností uznat vlastní chyby, které jsou následně delegovány na zlý Brusel.
Výsledek nedělního referenda přináší další nejistotu do zmatené evropské situace. Jedinou stabilní zemí se dnes zdá být Německo a jeho politická vize, která je však v mnoha aspektech omezená. Jedná se právě o ekonomické nastavení eurozóny. Tuto nejistotu jednoznačně způsobil premiér, který se snažil využít ústavní reformy coby plebiscitního klacku na své oponenty. Takové chování je v důsledku nedemokratické a panovačné. Bohužel pro Itálii podobnými rysovými charakteristikami disponují i mnozí lídři opozice. Demokratická a společenská obroda bude v Itálii – a nejen tam – během na dlouhou trať.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.