Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Robejškův kodex konzervativní revoluce

Pravicový populismus se stává stále populárnější alternativou k současnému liberálně demokratickému konsenzu.

Když v Hamburku usazený politolog a publicista Petr Robejšek oznámil koncem listopadu založení politické strany Realisté, v komentářích se řešilo, zda se nová konzervativní strana může uchytit na zalidněné české pravici či zda si Robejšek, čerstvě vyznamenaný prezidentem Zemanem, nepřipravuje půdu pro prezidentskou kandidaturu. Úspěch či neúspěch Robejškova politického dobrodružství je ovšem možné poměřovat také z jiného hlediska než jen předvídáním volebních výsledků. Robejšek se dlouhodobým veřejným vystupováním zařazuje po bok mediálně čím dál exponovanějšího myšlenkového proudu, jehož cílem je provést konzervativní revoluci a dokonat porážku liberálního konsensu, který (nejen) u nás ještě donedávna ovládal veřejnou diskusi. Pilíři tohoto konsenzu byly antikomunismus, důraz na univerzální lidská práva, euroatlantismus, podpora volné soutěže na trhu zboží, práce i idejí a sociální stát. Nesporným příznakem úpadku liberálního konsenzu je hodnotově podbarvená nálepka „pražská kavárna“, kterou se označují jeho zastánci. Liberální konsenzus byl hegemonním souborem hodnot, který si málokdo dal na volební štít, ale proti němuž se – mimo okraje – nikdo nevymezoval.

Co přijde po liberalismu

Předním kandidátem na nahrazení liberalismu jako hodnotového politického rámce budoucnosti je to, čemu se říká „pravicový populismus“. Výstižnějším termínem je však „nativismus“, tedy představa, že stát patří těm, kteří jej – spolu s kulturou a jazykem – zdědili po předešlých generací. Na rozdíl od levicových alternativ se nativismu daří nejen jasně a srozumitelně pojmenovávat selhání liberalismu, ale také nabízet jasná a srozumitelná řešení. Na relativní chudnutí venkova na úkor metropolí, ztráty pracovních míst na úkor importované či vzdálené levné pracovní síly a prorůstání zájmů velkého byznysu a politiky reaguje nativismus izolacionismem v mezinárodní politice, upřednostňováním majoritního hodnotového rámce doma (křesťanské hodnoty, evropská tradice) a úměrně tomu i rezignací na vyvažování podmínek společenské i ekonomické participace minorit. Role státu se omezuje na vytváření rámce zajišťujícího vládu obecné vůle a heslem je právo a pořádek. Jen ti, kteří jsou ochotni pohybovat se v tomto rámci, mají nárok na servis sociální záchytné sítě, na který proto také zbude více peněz. Něco podobného platí i pro nadnárodní kapitál: má vrátit práci domácímu obyvatelstvu výměnou za daňové výhody (např. snižování korporátní daně), jinak je mu vyhrožováno sankcemi (třeba zaváděním sektorových daní na „zlá“ odvětví).

Veškeré politické a hospodářské otázky jsou nahlíženy národní perspektivou, a to vždy s ohledem na „skutečné“ hodnotové preference většiny společnosti vyznávající zděděný způsob života.

Tuto koherentní politickou doktrínu, která se již stala vládním programem v Polsku a Maďarsku, u nás zatím nikdo nepřetavil do úspěšného politického projektu (s částečnou výjimkou Miloše Zemana a snad Tomia Okamury). Jak je ale vidno na dějinách liberálního konsenzu u nás, hegemonie se neprojevuje nutně volebními výsledky, její nastolení o sobě dává vědět právě v nastavení mezí politické diskuse.

Intelektuální respekt nativismu a půdu pro konzervativní revoluci u nás dlouhodobě buduje volný okruh myslitelů, kteří zakládají svou legitimitu na vysokoškolských či badatelských pozicích. Jedná se vesměs o muže ve zralém věku, kteří po mnoha letech strávených ve studovnách a odborných institutech přicházejí společnosti splatit dluh a podělit se o své závěry. Jejich diagnóza zní: hrozí nám zkáza, protože opouštíme hodnoty, které zaručily civilizační vzestup Západu. Ztráta morálního kompasu oslabuje Evropu a hrozí, že v globálním střetu civilizací se bude náš kontinent muset sklonit před nějakou jinou, nám cizí civilizací. Ať už archeolog, psychiatr, geolog nebo politolog, nativistický intelektuál se prezentuje jako někdo, kdo zasvětil život vědeckému studiu zákonitostí lidského společenství a hledá konstanty na pozadí velkých dějin. Nyní, za pět minut dvanáct, tyto vědomosti shrnuté do pokud možno jednoduchých hesel nezištně nabízí společnosti stojící nad propastí formou článků či rovnou celých think tanků (Institut 2080, Komplexní společnosti, Institut pro politiku a společnost).

Realistické vycítění hodnot

V Realistickém kodexu, jakémsi „komunistickém manifestu“ Robejškovy strany, najdeme všechny ingredience nativismu: izolacionismus a protekcionismus v zahraniční politice, v té domácí důraz na tradiční hodnoty majority (rodina, tradice) a odpor k regulujícímu sociálnímu státu. Filosofickým východiskem Robejškova realismu je axiom, podle kterého jsou procesy prostupující společnost natolik komplexní, že je není možné plně prohlédnout ani regulovat. Základní chybou politických stran, ale i ekonomů a bruselských regulátorů je pak jejich údajné přesvědčení, že lze společnost úspěšně modelovat a řídit shora pomocí norem, jako by se každý problém dal řešit nasazením příslušné regulace. Podle Kodexu má úspěšný politik nabízet realistická, totiž v krátkodobém horizontu a v přiměřeném (národním) dosahu realizovatelná řešení, která budou mít největší praktický dopad, a se zbytkem neztrácet čas. Musí mít proto čuch na to, co je podle hodnotových priorit společnosti relevantní problém. Veškeré politické a hospodářské otázky jsou nahlíženy národní perspektivou, a to vždy s ohledem na „skutečné“ hodnotové preference většiny společnosti vyznávající zděděný způsob života, jaksi „vycítěné“ politikem-realistou.

Čuch na hodnoty je mystickou schopností skutečného politika-realisty. Tento politický šestý smysl je o to tajemnější, že o skutečné hodnotové orientaci vlastní kultury nemusí mít potuchy ani většinová společnost. Robejšek je přesvědčený o tom, že alespoň některé hodnoty, které rezonují společností, mají hluboké kořeny a patří k těm, jež zaručují dané společnosti dlouhověkost. Stává se, že některé z nich někdy ustupují do pozadí, ale dříve či později se jako páteřní hodnoty vrátí zpět. V mezičase se ke slovu dostávají hodnoty, které mohou pro přežití společnosti být nepodstatné, či dokonce zhoubné (Robejškův žhavý kandidát: „konzumismus“). Současné politické elity podle Robejška kvůli intelektuální zmatenosti nejsou s to vycítit společensky relevantní hodnoty. A ty hodnoty, ke kterým se zavazují, nejsou schopny realisticky naplňovat, takže se rozdíly mezi nimi smazávají. V tomto druhém selhání také vidí Robejšek důvod společenské poptávky po pragmatických politických subjektech místo tradičních stran.

Obětní beránci realismu

Realistický kodex hlásá, že každá civilizace má svůj soubor základních hodnot, které se sice budou překrývat, ale vždy pouze částečně, takže harmonické soužití kultur je v podstatě vyloučené (překryv civilizačních a národních hodnot přechází mlčením, asi se rozumí samo sebou). Realismem identifikované klíčové hodnoty pro českou společnost jsou rodina („přirozená sociální síť“), bezpečnost, spravedlnost, odpovědnost a národní bohatství (s důrazem na lidské, spíše než přírodní zdroje). Tyto klíčové hodnoty ohrožuje politická korektnost, poručnictví státu vůči občanovi, vzývání konzumních hodnot a bezmezná tolerance. Společným jmenovatelem těchto pseudohodnot je to, že brání rozpoznat skutečné hodnoty, ať už jejich maskováním (politická korektnost), oslabováním (tolerance), popřením (konzum) či neodpovědností vůči nim (poručnictví). Legitimitu těmto nešvarům zajišťuje hlavní nepřítel politického realisty, „organizovaná a privilegovaná menšina mediálních a akademických elit“, rozuměj pražská kavárna. Opět zůstává na čtenářově představivosti domyslet si, kdo ji organizuje a kdo ji privileguje.

Důležité je ale stejně tak to, co zůstává v Realistickém kodexu nevyřčeno, nicméně vyplývá z realistických principů. Kdo se nepodřídí národně definovaným hodnotám, musí počítat se sankcemi: jeho potřeby a problémy budou zařazeny do kategorie zbytečných a pro přežití společnosti nedůležitých. Taková diskriminace nepoměrně více zasáhne nepřizpůsobivé jedince než nepřizpůsobivé nadnárodní obchodní společnosti či globální spekulativní kapitál. Účinná regulace těch druhých totiž nutně vyžaduje mezinárodní spolupráci a dlouhodobý horizont. I kdyby politický realista vyvíjel tlak na to, aby se velký byznys podvoloval programu rozvíjení národního bohatství, představa, že by malá středoevropská zemička „realisticky“ soustředěná pouze na zametání vlastního dvorku mohla uspět v konfrontaci s nadnárodními korporacemi, není příliš reálná.

Jestliže politiku státu motivuje pouze to, čeho lze reálně v krátkodobém horizontu ve jménu národních zájmů dosáhnout, pak se snadno stane bezbrannou vůči strategiím větších hráčů, kteří na národní zájmy (ať už to znamená cokoli) z podstaty věci nehledí. A protože je politika realismu principiálně krátkozraká, viníka bude hledat ve svém nejbližším okolí. Z krátkých dějin současného nativismu už víme, že kromě liberálních elit roli obětního beránka sehrávají právě ti, kteří nechtějí či nemohou hrát podle národních pravidel.

Autor působí na Svobodné univerzitě v Berlíně.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image