V Aleppu k cílenému vyvražďování civilistů nedochází


O vytlačení syrské opozice z největšího města Aleppa jsme hovořili se spolupracovníkem redakce Jakubem Ježkem.

Jak to teď vlastně vypadá v Aleppu? Stále se bojuje, nebo boje skončily?

Z největší části boje patrně skončily. Ve čtvrtek se objevily ještě zprávy, že někteří bojovníci Džabhat Fatah aš-Šám, tedy bývalé Fronty an-Núsra, jsou ještě v jedné čtvrti a snaží se posílat sebevražedná auta. Ale to už patrně bude symbolický odpor. Hlavní část bojů už je několik dní pryč a probíhá evakuace těch, kteří o to stojí. Především tedy bojovníků opozice a civilistů, kteří jsou na ně napojení. Celkem se mluví o tom, že bude evakuováno asi čtyři až pět tisíc lidí, ale jedná se o informace, které se v průběhu času mohou ještě změnit.

Co se bude dít s civilisty, kteří ve východním Aleppu zůstanou?

Proopoziční zdroje uváděly, že se zde nachází až tři sta tisíc obklíčených civilistů. V západním Aleppu žije asi milion a půl civilistů. Můžeme to samozřejmě problematizovat, nikdo ty lidi určitě nespočítal, ale historicky je západní část města mnohem hustěji obydlená. Na východním předměstí žila spíše městská chudina; jednalo se o chudé, živelně vznikající dělnické čtvrti. V posledních letech se samozřejmě pod náporem farmářů a lidí z vesnic prchajících do města kvůli suchu výrazně rozšířila i tato oblast, ale hustotě obydlení bohatšího západu se nikdy neblížila. Podle posledních zpráv se ovšem odhady počtu civilistů ve východní části města pohybují někde mezi šedesáti až sto tisíci, což je třetina či čtvrtina rebely uváděného počtu.

V Aleppu ani na jiné bojové linii v Sýrii nejsou žádní novináři, které by bylo možné považovat za nezávislé. Je tady totiž příliš nebezpečno.

Část z nich odejde hledat štěstí do Idlíbu nebo do Turecka, část v místě zůstane a bude se snažit vrátit k životu před válkou. Celá věc bude o to složitější, že průmyslové zóny Aleppa jsou prázdné, budovy zničené a strojní vybavení bylo překupníky navázanými na ozbrojené skupiny demontováno a odvezeno a prodáno do Turecka, což bylo usnadněno i tím, že některé ze skupin povstalců měly kořeny v pašeráckých a obecně kriminálních kruzích. Klasickým příkladem je druhdy jedna z mála opravdu významných sekulárních skupin na severu Sýrie – Divize 16.

Pokud se evakuují především osoby napojené na opoziční bojůvky, co čeká civilisty, kteří stojí mimo?

Část se možná přidá k povstalcům, kteří už nebudou bojovat frontově, ale skrytě. Část z nich mohou být lidé, kteří podporují Asadův režim. Části z nich je válka ukradená a přejí si hlavně, aby se už dál nebojovalo a věci se vrátily k nějakému normálnějšímu stavu. Uzavření podobného separátního míru, jak jej teď vidíme v Aleppu, není ničím novým a věci budou nejspíš kopírovat scénáře z deseti až patnácti jiných měst, kde došlo k obdobné situaci. Situace v Aleppu je unikátní především díky tomu, že se jedná o takhle obrovské město. V praxi v minulých případech to vypadalo tak, že na jednoho evakuovaného bojovníka připadalo tři až pět civilistů. Jsou to členové rodin, sympatizanti, lidé, kteří se starají o zbraně, automechanici, obchodníci s municí, jídlem, léky. V několika případech na jihu země nebo u Damašku ozbrojená opozice přešla na stranu režimu a bojuje v řadách provládních milic NDF.

Kam se budou opoziční bojovníci z Aleppa přesouvat?

Jsou dvě možnosti. Buď se přesunou k Idlíbu, který dnes tvoří jakési jádro salafistického protostátu, anebo si je vezme Turecko a půjdou za žold bojovat na sever mezi Aleppo a řeku Eufrat, jednak aby vytlačili nevyzpytatelný a neovladatelný Islámský stát, jednak aby zabránili kurdským jednotkám YPG a dalším v propojení měst Afrin a Kobani.

Jak si vysvětlit to, že součástí dohody o separátním míru je i přesun opozičních vojáků do jiných válečných zón? Jak na to mohl režim přistoupit?

Asad na to přistoupil, protože je pro něj Aleppo mnohem důležitější než Idlíb. Víc získá než ztratí. Před válkou to bylo nejbohatší a nejlidnatější město celé Sýrie. Problém teď nespočívá v tom, že by lidé bojující proti režimu usilovali o svobodu v západně liberálním slova smyslu. Ani to nejsou výhradně lidé, kteří by si od počátku přáli vytvoření jakéhosi teokratického státu. Ty ideologicky nejúspěšnější proudy opozice, rozuměj salafisté, dnes nenabízejí svobodu či nějaký teokratický systém pro systém samotný, ale spravedlnost. Místní lidé, kteří je podporují, jsou ve většině lidé z periferie, chudých předměstí, venkova. Jsou to lidé, kteří mají – nikoli neoprávněný – pocit, že ačkoli v Sýrii došlo za Asada k téměř hospodářskému boomu, oni z něj neměli takřka nic. Dnešní syrský konflikt má z velké části třídní kořeny. A většina lidí, kteří mají pocit, že z hospodářského úspěchu země nic neměli, jsou sunnitští Arabové. Na druhé straně existují obchodně-finanční sunnitské elity, které ovšem podporují Asada, což jen ilustruje to, že konflikt je hlavně třídní.

V posledním týdnu se objevila celá řada emocionálně zabarvených příběhů o nehezkém osudu civilistů v Aleppu. Skoro to vypadalo, že zde režim plánuje velké vyvražďování civilistů, genocidu…

Žádná genocida tak, jak ji definuje právo, se nekoná a ani se konat nebude. V Sýrii se dokonce ani nikdy žádná de iure genocida nestala. Jediným příkladem, který by to mohl splňovat, byl útok Islámského státu na oblast Sindžár v Iráku na podzim roku 2014. Tam se skutečně jednalo o cílené vyvražďování skupiny osob, která je definována nábožensky, etnicky, rasově. Je pravda, že Asad a jeho bojovníci se v minulosti nesporně dopouštěli a dodnes velice pravděpodobně v menším rozsahu dopouštějí válečných zločinů. Je stejně tak naprosto nesporné, že se válečných zločinů dopouštěla i ozbrojená opozice. O IS ani nemluvě.

A co říkáte na komentáře, že jsme minulý týden sledovali vyvražďování civilního obyvatelstva v přímém přenosu?

Žádné z videozáznamů, které se objevily minulý týden na internetu – a některé zachycovaly režimní ozbrojence ve velmi nechutných scénách – nejsou ze současného Aleppa (a někdy ani ze Sýrie, ale například z Iráku, Libye nebo Jemenu). Je o tom přesvědčen například i novinář Eliot Higgins, zakladatel blogů BellingCat a Brown Moses. Ten je přitom silně antirusky a antiasadovsky naladěný a svá témata si vybírá účelově, ale pokud jde o práci s fakty, lze ho považovat za poměrně poctivý a věrohodný zdroj. Pokud už mluvíme o videích hromadných poprav z Aleppa, tak vím jen o jediném, a to z roku 2013, na němž mainstreamoví rebelové (nikoli tedy IS) popravují desítky režimních vojáků, kteří se jim vzdali. Rebelové je posadili do řady a prostřelili jim hlavy. Video se dá jednoduše dohledat.

Je nesporné, že se Asad dopouští válečných zločinů a že má na takový způsob vedení války největší palebné kapacity. Poslední tři roky jsou západní části města téměř každý den pod palbou z improvizovaných velkorážních minometů ozbrojené opozice. Stejně tak čtvrť Šejch Maksud pod kontrolou YPG byla každý den zasypávána nepřesně mířenými střelami, které zabíjely civilisty. Není problém si ke každému zločinu, který spáchá režim, dohledat zločiny napáchané opozicí. Takhle bychom měli na celý konflikt nahlížet.

Co je vlastně cílem rebelů? Chtějí ovládnout určité území. Tam, kde se jim to povedlo, si můžeme udělat obrázek, jak to v praxi vypadá. V Idlíbu je momentálně teokratický protostát, panuje tam genderová segregace, náboženská výuka je důležitější než cokoli ostatního, lidé se popravují za nevěru nebo čarodějnictví. Takhle vypadá jediná významná  a hmatatelná alternativa Asadova režimu. Lidé, kteří povstali proti Asadovi, samozřejmě neměli od začátku takovéto tendence. Válka ale celé dění akcelerovala. Brutalita režimu (předválečná Sýrie byla v podstatě vojensko-policejní diktatura), mučení, všemocná tajná policie… To vše samozřejmě hrálo roli.

V podstatě v každém videu z Aleppa z posledního týdne se objevil „nezávislý americký novinář“ Bilal Abdul Kareem. Kdo to je?

Bilal Abdul Kareem je americký konvertita k islámu somálského původu, který přiznaně funguje jako hlavní mediální propagandista Fronty an-Núsra. Nikdy se tím netajil a nikdy se netajil ani svou názorovou profilací. V Aleppu ani na jiné bojové linii v Sýrii prostě nejsou žádní novináři, které by bylo možné považovat za nezávislé. Je tady totiž příliš nebezpečno. Mnoho novinářů bylo uneseno, vyměněno za jiné zajatce nebo je rebelové prodali Islámskému státu. Těch příkladů byla v první polovině syrské války celá řada. Západní novináři jsou tedy odkázáni na podobné aktivisty, sympatizující z jednou či druhou stranou. Jediné území, kde by snad dnes mohli novináři působit a polosvobodně se zde pohybovat, je území kontrolované SDF [Syrskými demokratickými silami, v nichž hlavní slovo mají kurdské milice YPG – pozn. red.]. A ani tam to pravděpodobně nebude úplně bez problémů. Nakonec takový novinář stejně uvidí hlavně to, co mu místní chtějí ukázat, a ne to, co by chtěl vidět.

Liší se nějak to, co se děje nyní v Aleppu od nedávných dobývání Mosulu, Tikrítu, Fallúdže, Ramádí?

Jsou to vojensky identické případy. Obléhání vede k destrukci města i smrti nevinných lidí. Na rozdíl ale třeba od Fallúdži, kde vznikl ozbrojený odpor jako městská vzpoura, vznikla kapsa v Aleppu útokem z vnějšku, kdy město společnými silami obklíčily FSA (Svobodná syrská armáda), Fronta an-Núsra a Islámský stát. Tenkrát nikoho moc nezajímalo, že je v obklíčení těchto entit více než milion lidí. Postupem času, jak se zkonsolidovaly síly režimu, došlo k obklíčení bojovníků, kteří se o ovládnutí Aleppa snažili původně.

Čím si tedy vysvětlit naprosto odlišné mediální pokrytí zmiňovaných ofenziv?

Velký problém vidím v tom, že spousta lidí, kteří jsou v médiích prezentováni jako akademici, nezúčastnění a objektivní experti, jsou ve skutečnosti lidé placení různými think-tanky. Ty jsou navíc financovány ze stejných peněz, z nichž jsou placeni i bojovníci ozbrojené opozice. Tedy hlavně státy Perského zálivu. To, že je někdo zaujatý a má určité osobní preference, určitě není samo o sobě špatně, problém nastává, když takové osoby bereme za nezávislé a objektivní zdroje. Nevidím nic špatného na tom, pokud akademik předkládá svůj osobní postoj, novinář zastává určitá stanoviska. Musí to být ale jasně řečeno a každý by s tím měl počítat. Informace od těchto lidí je potřeba právě v takovém kontextu chápat a interpretovat, což se nyní neděje.

Řada zpráv má v sobě původně výrazy jako „údajně“ nebo „podle tvrzení“, ale jakmile je mainstream převezme, jsou prezentovány ve stylu „takto se to seběhlo“. A dochází následně i ke zpětné vazbě, neboť se původní zdroje takovému průběhu přizpůsobují a vycházejí mu vstříc.

Někdo by mohl namítat, že jen papouškujete ruskou propagandu…

Ruská propaganda funguje úplně stejně jako ta západní. Pokud dnes Rusko zpochybňuje výroky některých expertů a označuje je za propagandu, tak ano, v tom případě se s ruskou propagandu shodnu. Pokud dnes západní média prezentují jako fakta nedoložené a subjektivní informace a zdroje je chrlí takovým tempem, že dojde-li časem k jejich vyvrácení, tak už vlastně nikoho nezajímají a na stole je halda dalších. Jak jsme se poučili v případě Krymu a Donbasu, ruská propaganda používá úplně stejné metody. Proto dnes Rusko připomíná zloděje, který křičí: „Chyťte zloděje!“ A fragmentace zdrojů, twitterová a facebooková žurnalistika, mediální aktivismus a další novinky poslední dekády to jen usnadňují.

Spěje tedy situace v Aleppu k nějakému konci? Nebo přijde v blízké době zase nějaký zvrat?

Myslím si, že k žádnému zvratu nedojde. Bude pokračovat konsolidace vnitřní Sýrie. Míst, kde byl podobný separátní mír uzavřen, je celá řada a stále zde platí. Důležitější teď je, jak se budou chovat okolní státy. Důležitá bude reakce Turecka, které udržuje při životě onen salafistický protostát v Idlíbu. Velmi důležitý je Izrael. Nechci ho podezírat z nějakých velkých sympatií k salafistům, každopádně z vojensko-politických důvodů vidí jako lepší alternativu Frontu an-Núsra nebo IS než libanonský Hizballáh. Snaha Jordánska se v regionu angažovat v poslední době, dost možná i vlivem Ruska, poněkud upadla.

A co Rusko?

Rusko bude dál podporovat Asada. Jde jim o přístup do středomoří, zkoušení zbraní a prokazování svého velmocenského postavení jak před domácím, tak zahraničním publikem. Bude rovněž zajímavé sledovat chování IS v Iráku. Poté co dojde k jejich vytlačení z Mosulu, mohou se další části kapacit přesunout do Sýrie. V Sýrii působí prostřednictvím Hizballáhu a dalších šíitských milicí i Írán. Ačkoli se o tom příliš nemluví, jsou vztahy mezi Íránem a Tureckem poměrně dobré a zároveň mají tyto státy společný problém s kurdským separatismem. Už v minulosti několikrát ukázaly, že se přes všechny neshody dokážou dohodnout. V Sýrii se momentálně spíš čeká na to, komu zůstane v rukou tzv. Černý Petr. Jestli to bude Asad (zatím to vypadá, že spíš ne), rebelové (teď se to jejich směrem trochu naklonilo), nebo YPG a spol.

Ale podle všeho je největším poraženým Západ a Spojené státy. Nic jim v podstatě nevyšlo…

Rozhodně, ostatně i o mírové dohodě v Aleppu se říká, že byla uzavřena ve spolupráci Ruska a Turecka. Nedá se vyloučit ani to, že různé opoziční povstalecké skupiny vytvoří koalici schopnou nějakého politického kompromisu. Příkladem může být libanonská občanská válka z osmdesátých let, která byla ještě nepřehlednější a figurovalo v ní ještě více stran a ad hoc koalic. Přes obrovskou roztříštěnost a rozdílnost je dnes Libanon z dílčími výhradami stabilní, fungující stát, kde jsou všechny partikulární zájmy složitými mechanismy vyrovnávány. Minimálně dvacet let zde panuje ostražitý mír. Nějakou libanonskou cestu tedy nelze vyloučit, pokud všechny strany konfliktu zlikvidují největší radikály ve svých řadách. I když bude třeba ukončen klasický frontový boj, nelze vyloučit, že povstalecký boj ve městech bude pokračovat – výbuchy, zabíjení, cílené přepady a tak dále.

To vše se ale občas děje i ve zmiňovaném Libanonu…

Ano, podobné věci se tam stávají dodnes.

Jakub Ježek se dlouhodobě zabývá protipovstaleckými válečnými strategiemi a problematikou asymetrických válek. Země Blízkého východu opakovaně navštěvuje.

A2LARM