Válka je mír


Poslanecký návrh na ústavní změnu, usnadňující vyslání českých vojáků do zahraničí, je velmi praktický, realistický a hlavně – nebezpečný. 

Už to tak chodí v politice, že záležitosti nepříliš podstatné bývají prodávány jako nejvíce hodné pozornosti a jsou k nim zaujímána jednoznačná stanoviska, jako kdyby šlo o život. Například faktický „lex Zeman“, návrh šedesáti poslanců, aby se do trestního zákona vrátil paragraf o hanobení prezidenta republiky. Minulou středu tuto tragikomickou nicotnost smetl Sobotkův kabinet ze stolu a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek byl vrcholně spokojen, že „vláda byla v této věci jednotná“; znepokojilo by ho prý, „kdyby to bylo jinak“. Zato návrh na změnu samotné ústavy, s nímž minulý měsíc přišli vládní i opoziční poslanci a jenž by dramaticky rozšířil možnosti exekutivy vyslat naši armádu do zahraničí (či schválit pobývání cizích armád v Česku), Zaorálek plně podpořil. Znepokojujícího v novelizaci prý nespatřuje nic…

Chceš-li mír a bezpečí, zahaj válku. A postav demokracii před hotovou věc.

Oč běží v návrhu, za nějž mluví například poslankyně Jana Černocká (ODS) nebo předseda Sněmovny Jan Hamáček (ČSSD) a k němuž vláda 5. prosince zaujala neutrální stanovisko chytré horákyně? Ne, ani náhodou návrh nesmetla, naopak, bude předložen oběma komorám Parlamentu. A zřejmě jako všední samozřejmost schválen jimi i prezidentem, nejnověji snícím o pozorovacích i útočných dronech.

Změna kosmetická

Je to prosté. Vláda zatím smí o své vůli vyslat do ciziny vojáky nejvýše na šedesát dnů, přičemž je povinna informovat Parlament „neprodleně“. A může šíbovat se svými vojáky pouze za tří předpokladů: zaprvé, plní-li závazky z mezinárodních smluv o společné obraně proti napadení. Zadruhé, jde-li o účast na mírových operacích podle rozhodnutí mezinárodní organizace, jíž je Česko členem (tedy zejména OSN, ale i NATO), leč vždycky – pozor! – se souhlasem přijímajícího státu. A konečně – zatřetí – musí jít o účast na záchranných pracích při živelních pohromách, průmyslových nebo ekologických haváriích.

Všechny tyto tři omezující podmínky vskutku mírového článku 43 Ústavy České republiky mají být přijetím novelizace zrušeny. A vláda bude rozhodovat nejen o přeletu či průjezdu cizích armád, ale i o jejich pobytu. Snad je ten rozdíl pouhým okem patrný. Parlament pak nemusí být o tom všem informován „neprodleně“, nýbrž „bez zbytečného odkladu“, tedy s křížkem po funuse. Ve válce nemlčí jenom múzy, ale i demokracie a suverénní lid. Mnoho odkladů není vůbec zbytečných, zvláště za válečného stavu. A zejména stavy dočasné se rády vlečou celá desetiletí. Jen s malou nadsázkou – pevně doufám, že jde o hyperbolu – lze říct, že vládě se má podle poslanců svěřit právo odkývnout okupaci Česka i účast české armády na agresi.

Širokospektrální političtí obhájci novely jsou zajedno, že bude lehké „hrábnout“ do ústavy, což v každém jiném případě znamená – mělo by znamenat – obtížný úkol a léta trvající debaty. Ale dotyčný článek prý takříkajíc z ústavy trčí a s žádnou kýženou provázaností nekoliduje. Já ale nesouhlasím! Hned ústavní článek 1 (odstavec 2) říká jasně: „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Bude tedy zřejmě nutné pro jistotu novelizovat i tento odstavec, například takto: „Česká republika v případě potřeby NEDODRŽUJE závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ A to je přece jednoduché, změna doslova kosmetická…

Změna praktická

Podpora této ústavní novely je zajištěna a vláda nemá vlastně proč váhat s vyhlášením, že se za ni naplno staví. Sociální demokraté, ministr obchodu a průmyslu Jan Mládek i ministr vnitra Milan Chovanec, jistě brzy různé své výhrady, které uplatnili, rádi spolknou. Stejně jako kverulující ministr dopravy Jan Ťok (ANO), jemuž určitě všechno vysvětlí jeho stranický kolega, šéf resortu obrany Martin Stropnický, který novelu radostně schvaluje. Je totiž neprůstřelná. Vymysleli si k ní pěknou legendu o nutnosti našich vojáků bleskově zasáhnout třeba v případě, že by české turisty unesli teroristé v nějaké exotické zemi islámského temna, jež je v rozporu s našimi hodnotami. Je skvělé, že s novelizací divoce nesouhlasí lživé ruské weby, jakož i naši fašizující národovci i navěky nereformovatelní komunisté. Tím snadněji se všechny demokratické síly shodnou na výslovné demontáži mezinárodního práva. „Když chceš mír, připravuj válku,“ říkávalo se v dobách nevědomosti. Dnes jsme už natolik vyspělí, že víme o mnoho víc: „Chceš-li mír a bezpečí, zahaj válku. A postav demokracii před hotovou věc.“

Přiznávám, že změna ústavy pro větší dynamiku nasazení armády je praktická záležitost. Být členem vojenského společenství, které mezinárodní právo už dávno – ještě před „preemptivními údery“ George Bushe mladšího – okatě porušuje, a zároveň být kvůli vlastní ústavě za blbce, je problém, jenž vyžaduje rázné řešení: přizpůsobit nejvyšší normy mrzké realitě, nikoli – to dá rozum – realitu normám. Například italští politici, kteří poslali své vojáky do nesčetných, šmízově zdůvodněných misí a nejméně do jednoho válečného tažení se lživým motivem (Irák 2003), se již léta necítí ve své kůži kvůli článku 11 italské ústavy. Ten doslova říká: „Itálie se zříká války jako nástroje ohrožení svobody druhých národů a jako prostředku řešení mezinárodních sporů.“ Kdyby byl Matteo Renzi nedávno neprohrál referendum o nové ústavě, už by teď byly tyhle státoprávní „sluníčkářské úlety vlastizrádných pseudohumanistů“ z ústavního práva odpleveleny. A stará orwellovská moudrost, že „válka je mír“, by konečně byla institucionalizována ještě i jinak než jen právem obyčejovým.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM