Bída hysterického machismu

,

Neutěšený stav současného umění způsobuje, že často přitakáváme jakékoli radikalitě, i když v důsledku radikální vůbec není.

Matyáš Chochola sice získal Cenu Jindřicha Chalupeckého (CJCH), ale pozornost na sebe přitáhnul spíše tím, čím si toto ocenění vysloužil: vypjatým machismem, kterým trollí svět kolem sebe. Po těchto výstupech se dle jeho vlastních slov zvedla „masivní vlna lokální kritiky, což byla hrozná prča“. Dokonce byl přirovnán k českému Trumpovi, a to je první bod, který stojí za zamyšlení. Stejně jako nový americký prezident bojuje i Chochola proti povrchní korektnosti vulgární autenticitou, která se nebojí jít za hranu a říkat věci „tak, jak jsou“. A stejně jako u Trumpa je to i u Chocholy jen virtuální realita, za kterou se skrývá jen dunivé prázdno. Trumpovi to spolkli jeho voliči a v případě Chocholy se rozhodla historicky znemožnit porota CJCH.

Chochola se rozhodl, že se sám stane marketingovou strategií, která bude jeho věci prodávat a udílet jim význam, a jeho hypertrofované ego není ničím než brandingem, který se vznáší nad vymazleným uměleckým sívíčkem.

S maskulinní vulgaritou, která dává pěstí zaběhaným společenským klišé, se vůbec v poslední době roztrhl pytel. Trump svou kariéru v byznyse i politice založil na tom, čím není. Za postavou úspěšného byznysmena stojí jenom dědictví, se kterým si počínal jako neschopný diletant; za postavou zástupce všeho amerického lidu je jen oportunistický představitel establishmentu, který svoji administrativu skládá z miliardářů, kteří by si o většinu jeho elektorátu jinak neopřeli ani kolo. Stejně tak Chocholova maskulinní energie je sotva něčím víc než zamrzlou adolescencí, v jejíchž spárech se ze slibné práce s lidskou živočišností stává jen čím dál křečovitější snaha být rebelujícím alfa samcem bez příčiny. Je veliká škoda, že v Chocholově podání docela slibný potenciál subverzivní drzosti degeneruje do samolibého fádního frackovství.

Nietzsche by plakal

Vzpomeneme-li si ještě dnes, kdo původně do veřejného prostoru vnesl vulgárnost, která se vysmívala šosáckým manýrům, mohou se nám naposledy vybavit avantgardní vlny šedesátých let společně s revolučními studenty, pro které se stal klíčovým okamžikem květen ’68 v Paříži. Šokovali tehdejší společnost svým okázalým projevem a rebelující nestoudností, která se programově vymezovala vůči starým, uhlazeným pořádkům. Pokud ale ultralevičákům z roku 1968 šlo o společenské cíle nebo utváření kontrakultury, nová nekorektnost už se zmůže jen na patetickou adoraci vlastního zbytnělého ega – tohoto smutného produktu pozdního konzumního kapitalismu.

Zatímco tedy okázalý individualismus šedesátých let mohl mít (a také měl) subverzivní potenciál, který dokázal destabilizovat a proměnit petrifikované struktury společenského tkaniva, egomaniakální produkce Matyáše Chocholy už je jen nalakovaným produktem současného konformismu. Soubor vážně i polovážně míněných klišé o „prolamování témat, která jsou za hranou“, což se údajně „v Čechách moc nenosí“, ukazuje jenom to, že kdyby si jejich nositel aspoň na chvíli vytáhnul hlavu z písku, zrudnul by sám nad sebou jak třešeň.

To, co z lidí běžně padá po sedmi pivech, Matyáš Chochola řekne i střízlivý a považuje to za projev nespoutané individuální vůle, která boří všechny překážky a konvence. Z machrování se tu stala umělecká praxe a jediným způsobem, jak snad takovou tvorbu číst, je vidět v něm bezděčný symptom doby, ve které je nám dáno žít. Jaké konvence asi boří tato Chocholova reakce na vítězství v CJCH: „co mě hrozně baví, je, že se od té doby prostě globálně líbám s ženskýma. Ony vždycky přijdou gratulovat a já říkám ne, jdem se prostě líbat a oni na to slyší, na tu slávu, ženský jsou povrchní, takže vědí, že když je někdo slavnej, tak je dobrý se s ním líbat a tady jsem si to fakt jako fyzicky uvědomil, že jsem to vyhrál.“

Fake it ’til you make it

Bylo by neskutečně krásné, kdyby konečně někdo přišel s takovou podobou boření vší možné společenské korektnosti a zaběhaných klišé, která je nebude bořit jen ve prospěch nestoudného diletantství. Boj proti hranicím společenského vědomí se ukázal být jen spirálovitým pohybem, který nás od žádné diktatury falešnosti a lží neosvobozuje; namísto toho byl jen ukázkovou manifestací neuróz jeho militantů. Chochola je bohužel jen další variantou téhož – tentokrát pro lidi s vyšším kulturním kapitálem.

Není ale úplně na místě vnímat Chocholovu tvorbu jako pouhý výstřelek jednotlivce, kterému raději nemá smysl věnovat pozornost, protože právě tu si přece žádá především. Mnohem zajímavější může být snaha nalézt v Chocholově díle to, co je víc, než Chochola sám. Zatímco jeho hysterický machismus je vhodný k analýze fungování mechanismů současného světa (a to i světa umění), který vyrábí takové osobnosti-produkty jak na běžícím páse, po odstranění jeho zbytnělého a manifestovaného egoismu zjistíme, že už dál neexistuje nic, co by jeho dílu dávalo nějaký smysl. Chochola se rozhodl, že se sám stane marketingovou strategií, která bude jeho věci prodávat a udílet jim význam, a jeho hypertrofované ego není ničím než brandingem, který se vznáší nad vymazleným uměleckým sívíčkem.

Symptomem doby zkrátka je, že tam, kde chybí emancipační moment, samolibé voskové figuríny mají pré. Ať už je to miliardář, který slibuje zatočit s establishmentem, nebo machistický umělec s pohledem vyplašeného zajíce. Vypadá to, že rok 2016 byl rokem křečovitého šoumenství. Taková je i „naše ideologie“, která doznala v posledních dekádách významných posunů. Slavoj Žižek ji charakterizuje jako kontrapunkt ke křesťanskému diktu „Bože, odpusť jim, protože nevědí, co činí“. Člověk pozdního kapitalismu naopak velice dobře ví, co dělá, a přesto to dělá.

Problémem dnes není nevědomost jednotlivých aktérů, jako spíše to, že z poznání, kterým disponujeme, pro nás neplyne jakýkoliv důsledek pro naše reálné jednání, a jsme tak charakterističtí především naším cynismem. Rozpolcenost mezi tím, co víme, a tím, co děláme, ztělesňují Trump i třeba Babiš tím, že ačkoli všichni vědí, co jsou zač, nebrání to nijak jejich popularitě. Postpravdivá doba nespočívá ani tak v tom, že by veřejný prostor byl zaneřáděn nesmysly, kterým někdo věří. Skutečnost je mnohem horší – pravdy na veřejnosti kolují neustále, dokonce víme, že to pravdy jsou, ale nic to prostě neznamená. Společnost se virtualizuje a vědomé výplody fantazie se v dystopických a cynických časech stávají široce přijímanou strategií uchování duševního zdraví, které je ohroženo situací světa v úpadku.

Svět umění na tom není jinak. Rezignoval na jakoukoli „velkou novost“ a freneticky tak generuje mikrotrendy, jejichž poločas rozpadu trvá jen několik let. Neschopnost radikální invence, která jde ruku v ruce s příšernou neutěšeností současného umění, tak ze zoufalství přitakává samotné radikalitě libovolného gesta, a to i třeba popelu, špíně a bordelu, které za sebou nechává Matyáš Chochola ve svých výtvarných počinech. Taková analýza není konzervativním nebo nostalgickým steskem, ale povzdechem nad tím, že všem našim světům dnes chybí vektor, který by směřoval vpřed, a tedy ven ze zacyklené současnosti.

Nihilismus Chalupeckého ceny

Na příkladu Matyáše Chocholy je pak dobře vidět, že naděje na stimul pro uměleckou kariéru sotva dokáže Cena Jindřicha Chalupeckého naplňovat. Podle Chocholových slov jej v jedenatřiceti letech – tedy ve věku, kdy se doposud úspěšný umělec začíná pomalu vytrácet z povědomí – nečeká v nadcházejícím roce zatím nic jiného než ona vítězná dvouměsíční rezidence v New Yorku. Vzhledem k tomu, že Chochola má být nejlepším mladým umělcem tohoto ročníku, vyznívá taková situace docela tristně. Nezbývá, než doufat, že Chochola to v New Yorku, jak sám říká, „pořádně rozjede“, protože nic jiného se s takovou rezidencí asi dělat nedá.

Marnost CJCH je tak hned dvojí: nejen že neváhá ocenit tvorbu, která vyniká leda svou nafoukanou plytkostí, ale ani nemá pro mladé umělce žádný význam, který by je posunul v uměleckém světě jinam než na pár minut do světel reflektorů. Nad tím, co vlastně taková cena skutečně reprezentuje, se tak vznáší otazník. I ona nakonec není ničím než chimérou, za kterou stojí akorát kulturní kapitál, jenž v posledku není k ničemu. Je jen chvilkovou bouří ve sklenici vody, která nepropojuje veřejnost s uměním a přínos jejího působení uvnitř umělecké scény je krajně pochybný.

Obnažuje pyramidální schéma současného světa umění, kde monády umělců bojují o své místo na výsluní se svými euforickými vzestupy a potupnými pády, přičemž časový horizont mezi prvotním úspěchem a následným sešupem se neustále zkracuje. Mašinérie umění jako permanentní soutěže polyká a následně plive kolem sebe všechny mladé talenty, které se už na škole děsí toho, že by měly jednoho dne prodat své schopnosti lokální reklamní agentuře a usadit se v openspacu nějakého korporátu. Ten samý korporát, který jim byl po čas jejich studií leda pro smích, se najednou má stát jejich životním údělem a každodenním chlebem. Taková zoufalá situace přirozeně vede lidi k zoufalým činům. Třeba k tomu, že se stanou Matyášem Chocholou.

Autoři jsou studenti Fakulty výtvarného umění.

 

A2LARM