„Bude tě to bolet“. Dívčí sny o znásilnění


Romantické fanfikce o pravé lásce psané dívkami ve školním věku až příliš často přijímají znásilnění jako součást milostného vztahu.

Literární tvorba fanynek seriálů a filmů – takzvaná fanfikce publikovaná na internetu – v poslední době ukazuje, že některé (nejen) české dívky od dvanácti do šestnácti let fantazírují o sexuálním násilí. Server Wattpad.com je plný příběhů o „tvrdém“ sexu, konkrétně pak o znásilnění. Přestože autorky často zdůrazňují, že jde o fikci, některé scény jsou tak konkrétní, že o tom lze pochybovat. Ovšem i kdyby dívky o sexuálním násilí „pouze“ snily, je to dostatečně alarmující.

Ve svých profilech na Wattpadu dívky často uvádějí, že mají rády romantické příběhy, fantasy a horory. Mezi jejich oblíbenými seriály a filmy se opakuje Twilight (Stmívání), 50 odstínů šedi, Hra o trůny a Prolhané krásky, výjimkou ale nejsou ani filmy s Jokerem (který zneužívá hrdinku Harley Quinn). Mezi zpěváky a kapelami dominují Justin Bieber a One Direction. Ty nejúspěšnější autorky mají tisíce čtenářek a často uvádějí, že se chtějí stát spisovatelkami. Jejich příběhy vznikají postupně s ohledem na reakce publika. Někdy se na něj dokonce obracejí s dotazy, například jestli mají vyprávět pouze z perspektivy hrdinky, nebo zda čtenářky zajímají i myšlenky hrdinů. Už samotné tituly často odkazují k sexuálnímu či jinému násilí: například Láskou zneužitá, Láska s příchutí smrti, Nepolíbená-znásilněná, Oběť podsvětí, Jeho hračka. Významná je rovněž volba fotografií, ilustrací či gifů, které zpravidla velmi explicitně dokreslují vyprávěný příběh i jednotlivé kapitoly.

Rafinovanost tohoto druhu fanfikce se skrývá ve zdánlivé síle ženy, která si v rámci nastavených podmínek prosadí svou a opanuje mafiána, vraha či dealera drog svou láskou.

Opakující se prototyp základní dějové kostry je jednoduchý: dívka, která je hezká, ale má nízké sebevědomí, zažívá neporozumění svého okolí, často i šikanu, nemá žádné přátele. Zmocní se jí pohledný, leč „narušený“ muž, který jí začne ubližovat a opakovaně ji znásilní. Hrdinka nejdřív projevuje odpor, ale pak se do muže zamiluje, stejně jako on do ní. Dívka ví, že ho může „napravit“ láskou, protože veškerá jeho krutost beztak pramení z toho, že se mu jí dříve nedostávalo. Těmito muži jsou přitom často mafiáni, prodejci drog, obchodníci s lidmi, pasáci či vrazi. Jde tedy nejen o jednoznačně mocné mužské postavy, ale především o záporné hrdiny bez morálního kreditu. Hrdinky se nad tím nicméně nikdy nepozastavují, dokonce často samy zločinu napomáhají. Ve jménu lásky je předem odpuštěno vše, především pak to, čeho se mužští hrdinové dopouštějí na ženách samotných. Fakt, že dívky násilí omlouvají a zastírají ho „vznešeným citem“, přispívá k tomu, že takovéto jednání pokládají za normální a akceptovatelné.

V pasti zamilovaných upírů

Literárním i filmovým dílem, které významně určilo řadu takto pojatých fanfikcí, byla sága Twilight. Legitimizace patriarchální moci je v něm sofistikovaná a pro mnohé těžko odhalitelná. Hlavní mužský hrdina (upír) Edward totiž zdánlivě činí vše ve prospěch své milované Belly. Každé rozhodnutí a každý krok ji má chránit a upřednostnit její blaho před jeho. Nakonec však pokaždé rozhoduje a kontroluje situaci on. Dalším důležitým textem, který původně vznikl jako fanouškovská fikce právě ze světa Twilight, je Padesát odstínů šedi a jeho dvě pokračování. Jde o naprosto stejný příběh, byť se nejedná o upíry ani jiné nadpřirozené bytosti. Ana miluje Christiana a rozhodne se ho zachránit, protože nemůže být v žádném případě tak zkažený, aby se v něm „nedal roznítit plamínek všespasitelné lásky“. Autorka E. L. James však do svých knih přidala něco důležitého – explicitní popis tzv. „tvrdého sexu“, tedy sexuálních praktik s prvky sadismu a masochismu. To by samo o sobě nemuselo být na škodu, kdyby se ovšem nejednalo o nástroj manipulace ženy mužem a o následky týrání a zneužívání v dětství. Právě tady zřejmě leží základ fantazijního snění o mužské nadvládě v rovině symbolické i sexuální.

Znásilnění potkává hrdinky těchto „knih“ velmi často, až se nakonec stane součástí jejich životního stylu a prožívání sexuality. Autorky fanfikcí nicméně znásilnění nepojímají kriticky, berou ho jako určitou determinantu životů svých hrdinek a nereflektovanou preferenci. Následující ukázka pochází z příběhu, který jeho autorka označila štítkem „romance“ a „fanfikce“. Vypráví o tom, jak dívku nejprve znásilní chlapec, který ji později znovu kontaktuje a ona se do něj zamiluje:

„Strčil mi ho do pusy. Celýho. Chtěla jsem se bránit, ale měl fakt sílu. Vytahoval ho ven a dovnitř. Hlasitě vzdychal a tahal mě za vlasy. Zase. Potom skákal a nakonec se do mě udělal. Bílá tekutina mi stékala do žaludku a mně se zvedal kufr. Do očí se mi hrnuly slzy. Musela jsem. Tu velkou věc jsem kousla. ,Ty čubko zasraná!‘ zakřičel na mě. V jeho očích bylo tolik nenávisti. Bála jsem se ho. Zvedla jsem se a doběhla ke dveřím od chatky. Byla jsem na táboře a bylo mi čtrnáct let.“

Citliví násilníci

Julia T. Wood zkoumala, jakým způsobem heterosexuální ženy žijící ve vztahu s násilným partnerem používají romantické narativy k ospravedlnění násilného chování. Uvádí tři základní modely. V prvním jde o klasický romantický narativ západní společnosti: nadřízený muž a jemu podřízená žena, která vedle svého partnera stojí v dobrém i ve zlém. Snáší tedy i období krutosti, protože zkrátka patří k jejich životu. Druhý, alternativní narativ, pokládá násilné chování za součást vztahu, funkční komplement k okamžikům, kdy jsou partneři šťastní (toto období reprezentují líbánky). Třetí možností je vytvoření nových narativů, které umožňují odchod od násilného partnera nebo zabránění tomu, aby se takové situace opakovaly. To je nicméně podstatně těžší než přijmout některý z narativů, které již ve společnosti existují.

V příbězích na Wattpadu se vyskytují všechny uvedené možnosti, ale převažují první dvě, především pak ta druhá, zahrnující „temný narativ“ do vztahu muže a ženy. Typickým zdůvodněním bývá to, že v muži existují dvě podstaty – jedna špatná, která ubližuje, a druhá dobrá, kterou stojí za to milovat. Ambivalence dobra a zla v mužské postavě má působit „láskotvorně“: „Uhodil mě a odešel. Stála jsem tam s obtiskem jeho ruky na mojí tváři. Toho jsem se obávala, že jednoho dne přijde pravděpodobně opilý a bude z něj přesně ten muž, kterého jsem znala na začátku. Ten, který mi ubližoval. Jen chci vědět, co se mu to děje. Musím mu pomoct (…) Otevřela jsem tiše dveře. Byl opřený o postel a díval se z okna na černočernou oblohu, pokrytou jen několika málo hvězdami. Šla jsem blíže k němu. Ach bože, to snad ne, on brečel. Slzy se mu kutálely jedna po druhé po tváři.“

Jaká bude realita?

To, že dívky prožívají svou sexualitu nejprve prostřednictvím erotických příběhů, které si předávají a které slouží zároveň jako laické učebnice, není samo o sobě nic nového. Před nástupem internetu se podobné příběhy objevovaly v časopisech, ještě předtím se přepisovaly do deníčků a předávaly k dalšímu přečtení a opsání. Proměňuje se ovšem chování hlavních hrdinek, které jde paradoxně proti hlavnímu proudu produkce. Zatímco do devadesátých let chyběly silné ženské hrdinky vystupující nezávisle a autonomně, v dnešní době se vyskytují stále běžněji. Jestliže tedy tento druh fanouškovské fikce naopak obnovuje vzorec patriarchální nadvlády a ženské poslušnosti, jde tím proti filmové a televizní produkci. Jeho rafinovanost se skrývá ve zdánlivé síle ženy, která si v rámci nastavených podmínek prosadí svou a opanuje mafiána, vraha či dealera drog svou láskou. Ve skutečnosti nicméně pouze přistoupí na jeho podmínky a zakrývá svou roli oběti, která se však nemění. Jedna ze čtenářek příznačně napsala v komentáři: „Vždycky mám ve zvyku podporovat vztah ,bad boye‘ s nějakou méně výraznou a hodnou holkou, do které se zamiluje a třeba se kvůli ní i změní.“

Autorky i jejich čtenářky prohrávají na celé čáře ve schopnosti pochopit situaci a vytvořit hlavní mužskou postavu, která v jejich podání má být pokaždé zároveň velmi emotivní, empatická a orientovaná na lásku a rodinu. Zabiják a dealer drog, který svou přítelkyni opakovaně bije a znásilňuje a kterého nechala autorka v jedné scéně znásilnit a zastřelit osmnáct jiných žen, měl podle ní následující sen: „Zdálo se mi, že jsme s Megan měli děti. Běhaly po trávníku a za nimi se pohyboval malinkatý, roztomilý bělavý pejsek. Kéž by to šlo. (…) Chtěl bych ji milovat tak moc, jako bude ona milovat mě. Chtěl bych jí říkat lásko. Očarovala mě tak mocným způsobem, že se ztrácím v sobě samém.“

Schopnost odlišit reálné situace každodenního života a vlastní snění či představivost by mělo být základním předpokladem pro uchování vlastní autonomie. Pokud tedy autorky nebudou vycházet z vlastní zkušenosti, ale přebírat modely odjinud, mohly by být nepříjemně zaskočeny. Pokud i výše zmíněné vzorce chování vezmou jako součást toho, co je normální a co je možné nějakým způsobem vysvětlit v jejich prospěch, stane se sexuální násilí normativním. Autenticita dívek a jejich snů tak ustupuje do pozadí. Zůstává jen prefabrikát vytvořený společenskými trendy. V situaci, kde se součástí romantických narativů stává sexuální násilí, je otázkou, jaké zážitky budou mít dívky ve vlastních vztazích a nakolik je ovlivní jejich představa „romantické“ lásky.

Autorka je socioložka a vysokoškolská pedagožka.

A2LARM